SÁZKA NA RIZIKO

Nový ředitel Národního divadla je podnikavý a vytížený muž

Workholik, mimořádně ambiciózní a pracovitý člověk. K této charakteristice svádí výčet desítek inscenací, na nichž se jako scénograf nebo režisér podílel akademický architekt Daniel Dvořák (47). Jsou mezi nimi závažná i lehčí díla: barokní, klasické, moderní i dětské opery, loutková opera, operety, balety, představení u pražské Křižíkovy fontány i muzikál (Monte Christo). Obsáhlý je také seznam manažerských výkonů. Zakladatel experimentální Opery furore (1988), intendant Komorní opery Praha (1990 – později Opera Mozart, festivaly Mozart Open), šéf umělecké agentury MozART Praha, iniciátor vzniku souboru Národní divadlo marionet a od roku 1998 ředitel Státní opery Praha. Letos 20. července jej ministr kultury Pavel Dostál vybral za ředitele pražského Národního divadla. Výběr i dlouhá kariéra nového šéfa vyvolávají rozpaky. Vnese právě kontroverzní Dvořák do chodu Národního divadla tolik očekávaný nový styl, soustředěnost, hospodárnost a kvalitu? Nebo se první scéna stane hračkou v rukou experimentátora, jakousi „bokovkou zajišťující prestiž přetíženému scénografovi, jdoucímu za svými soukromými metami? Dobré ekonomické výsledky a solidní umělecká i manažerská výbava vedoucího ještě nejsou výhrou. Paralela rizik se nabízí v představě jmenování Vladimíra Železného ředitelem České televize. Výběrové řízení nevyznělo jednoznačné. Ze šesti uchazečů dvanáctičlenná poradní komise doporučila ministru Dostálovi dosavadního ředitele Jiřího Srstku (čtyři hlasy), šéfa plzeňského divadla Jana Buriana (4) a Daniela Dvořáka (4). Burianův projekt čpěl národovectvím, ekonom Srstka nabídl pokračování reality, Dvořák heslovitý, suverénní náčrt expandujícího divadla s originální dramaturgií. Dostálem potvrzené vítězství Dvořáka bylo těsné. Lidé znalí zákulisí naznačují, že Dostál Srstku nerad a s Dvořákem je v přátelském holportu. Možná předstírají variantu, že po volbách 2002 Dostál obsadí křeslo ředitele Státní opery nebo šéfa činohry Národního divadla (tam nyní zůstane Michal Dočekal, ale šéfy opery a baletu budou Dvořákovi lidé – jeho dlouholetý spolupracovník Jiří Nekvasil a Petr Zuska). Dvořákovo manažerství je příkladem, jak přehnaná komercionalizace nebezpečně snižuje míru vkusu. Opera Mozart, ekonomicky úspěšná a scénograficky výpravná, si nejen mezi hudebními profesionály získala pověst kýčovité pražské „rejžovačky pro turisty. Za experimenty byly vydávány simplifikující sestřihy oper typu „the best of . Kvantita převálcovala kvalitu. I na dosavadní ředitelování Dvořáka ve Státní opeře Praha se pohledy různí. Jedni tvrdí, že dramaturgie s převahou premiér neznámých, dlouho neuváděných titulů, je chvályhodná. Jiní poukazují na nízký počet repríz (někdy jen dvě), rychlou úmrtnost většiny inscenací a nemožnost porovnat kvalitu se staršími verzemi. Na většině uváděných titulů se přitom autorsky podílí duo Dvořák – Nekvasil. Kritiku často sklízí výkon orchestru a sboru; kvůli nízkým platům jsou sboristé uvolňováni na jiné „kšefty , improvizuje se i při obsazování rolí. Nekvasil jako umělecký ředitel organizačně selhal: Dvořák funkci zrušil a učinil z přítele dramaturga. „Dramaturgie Státní opery se snaží uspokojit co nejširší spektrum zájmových skupin diváků. Je–li divácký potenciál například Rigoletta čtyřikrát vyšší než v případě Weissova Polského Žida, odpovídá tomu i počet uvedení v sezoně. Počet repríz určují diváci, nikoli administrativa divadla, vysvětluje pro týdeník EURO Dvořák. „Co se týče financí, jsme nejúspěšnějším divadlem v Česku, a šedesátiprocentní soběstačností jsme dokonce ustanovili nový světový rekord. Přitom naše dramaturgie je považována zejména v západní Evropě za jednu z nejlepších na starém kontinentu, dodává. Nevoli v souboru vzbuzují právě některé komerční praktiky: například TV Nova v půjčené budově opery natáčela (kvůli publicitě „za hubičku ) Českého slavíka, točí se tu reklamy. Naopak původně se počítalo s obnovením Plesů v opeře a se vznikem Studia pro mladé umělce – nic z toho se ne–uskutečnilo. Dvořákův hokynářský styl vedení napadl loni v prosinci britský režisér David Proutney. Před novináři Dvořákovi vyčetl nezájem o práci inscenátorů právě premiérované opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice a připomněl, že Dvořák se místo toho jako scénograf věnoval soukromému projektu muzikálu Monte Christo. Proutney má letos v zimě hostovat v Národním divadle. Na otázku, jakou svou chybu by v Národním divadle už nechtěl opakovat, Dvořák odpovídá: „Chtěl bych se vyvarovat jisté nedůslednosti ve vypořádávání s těmi, kteří maří dílo ostatních. O svých plánech však nechce mluvit dříve, než s nimi seznámí spolupracovníky. Jeho projekt počítá mimo jiné se zřízením nové scény v dosavadních skladech u sv. Apolináře a společenského centra u sv. Anny. Stavovské divadlo má být „exkluzivním stánkem tradiční integrace Prahy s Evropou , historická budova pak místem konzervativních hodnot s experimentující dramaturgií. Jak to dopadne a zda vše neskončí jen kýčovitou kombinací turisticky výnosné kasičky dotující nezájmem skomírající pokusy ambiciózního scénografa, ukáže čas. Daniel Dvořák je synem kunsthistorika Františka Dvořáka. Má rodinu (dvě děti), ve volném čase rád jezdí na horském kole (vlastní tři). Připouští, že má nepočítaně zlozvyků.