Nemovitosti a půda proti volnému pohybu pracovníků
ČEŠTÍ VYJEDNAVAČI pod vedením Pavla Teličky se snaží taktiku pro rozhovory s Evropskou unií o našem budoucím vstupu uchovat v tajnosti. Přesto lze z posledních jednání premiéra Miloše Zemana či hlavního vyjednavače v Bruselu mnohé vypozorovat. Vyjednavači už každopádně mají základní představu o tom, které žádosti o přechodná období jsou pro Prahu klíčové a na kterých není nutné trvat za každou cenu. Díky tomu také Česko několik svých požadavků stáhlo, a tím se kupříkladu zavázalo, že v roce 2003 dotáhne liberalizaci svého trhu s elektrickou energií na evropskou úroveň. Praha zároveň počítá s tím, že na skutečné lámání chleba dojde v závěrečné etapě rozhovorů. Ty mají skončit během roku 2002. Není pochyb o tom, že český vyjednávací tým pak bude muset tvrdě hájit své klíčové žádosti a zároveň ustoupit v méně podstatných záležitostech. Souputníci a patroni. Jasné jsou i další principy českého vyjednávání. Praha se snaží své kroky koordinovat především s Varšavou a Budapeští. Všechny tři země se rozhodly stáhnout část svých požadavků ve stejnou dobu. Praha také hledá oporu v členských zemích unie, které mohou mít podobné zájmy – tedy především menších státech. Mezi ty patří obě země, které letos unii předsedají – Belgie i Švédsko. Sám premiér Zeman podle všeho našel zalíbení v Belgii z více důvodů. Čeští sociální demokraté mají blízko k belgické federalistické vizi Evropy. Miloši Zemanovi také imponuje vyjednávací styl premiéra Guy Verhofstadta, který se na posledním summitu EU v Nice postavil do role aktivního obhájce zájmů malých zemí. Něco za něco? Otázkou nicméně zůstává, zda poslední český (ale i maďarský a polský) ústupek skutečně přinese nějakou protihodnotu z druhé strany. Tou by zřejmě mohl být přesný časový scénář rozšíření Evropské unie o další země. Generální ředitel Evropské komise pro rozšíření Eneko Landaburu v Bruselu řekl Pavlu Teličkovi, že EU již letos velmi pravděpodobně rozhodne o termínu první vlny přijetí dalších zemí a také o tom, které státy to budou. Telička podle citace ČTK interpretoval svůj rozhovor s Landaburuem takto: „Několikrát opakoval, že tentokrát už bez legrace – letos se to někde zlomí. To vše má jeden háček: Landaburu je předním úředníkem Evropské komise, nikoliv zástupcem členských zemí, které především budou o rozšíření rozhodovat. Stínový ministr zahraničí za Občanskou demokratickou stranu Jan Zahradil je spíše skeptický. Podle něj stažení některých žádostí o přechodná období není ani tak věcí vyjednávacího týmu, jako spíše diplomatické taktiky celé sociálnědemokratické vlády. Ta podle něj skutečně očekává, že se od unie dozví přesné datum vstupu. „Již jednou jsme podobným způsobem ustoupili v případě našeho požadavku na zachování celní unie se Slovenskem. Žádná reakce ze strany unie však nepřišla, řekl Zahradil v rozhovoru pro týdeník EURO. Na druhé straně nikdo nemůže zpochybnit Landaburuova slova o tom, že tempo jednání opravdu závisí (také) na pružnosti uchazečů. Omezení pohybu. Nejkritičtější chvíle v rozhovorech mezi Českem a unií pravděpodobně přijdou ve chvíli, kdy se na pořad dostanou požadavky, jež tak či onak porušují základní svobody EU – tedy volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. S podobnými žádostmi přicházejí obě strany. Evropská unie a především Německo i Rakousko hodlají omezit přístup pracovních sil z nových členských zemí na tamní trhy. Společná pozice EU v této záležitosti ještě není hotova, Němci však žádají sedmileté přechodné období. Česká republika zase minulý týden upřesnila svůj požadavek, který brání cizincům v nákupu nemovitostí. Praha žádá přechodné období pěti let, během nichž by zahraniční státní příslušníci nesměli nakupovat nemovitosti sloužící jako vedlejší bydliště, a lhůtu deseti let pro zákaz nákupu zemědělské a lesní půdy. Odborníci odhadují, že v určité fázi jednání by se požadavky obou stran mohly postavit proti sobě. „Bylo by tak možné dosáhnout ústupků na obou stranách, domnívá se Petr Pavlík z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. I když se podle tohoto experta na evropskou problematiku zřejmě nepodaří obě žádosti zcela vynulovat, bylo by možné přechodná období alespoň zkrátit. Za zastánce podobného přístupu mezi politiky považuje senátora za ČSSD Egona Lánského. Petr Pavlík připomíná, že ani šéf vyjednavačů Telička takovou možnost zcela nevyloučil, byť odmítá z rozhovorů s Evropskou unií dělat hokynářské handrkování. Dřívější Teličkovo stanovisko, podle něhož „obě záležitosti spolu nesouvisí , tedy nemusí být konečné. Pravicový odpor. Proti spojování uvedených požadavků zatím razantně vystupuje česká pravice. Její představitelé především rozhodně žádají, aby Praha nepřistupovala na žádné omezení pohybu pracovních sil, jež podle nich popírá základní principy unie. „Kdyby tam takový požadavek zůstal, nehlasoval bych v referendu pro vstup do Evropské unie, řekl týdeníku EURO předseda senátního klubu ODS Mirek Topolánek. Proti vyjednávání „něco za něco je v tomto případě i Jan Zahradil a také šéf Unie svobody Karel Kühnl. „Žádná vyvažovací pozice nestojí za to, abychom přijali omezení pohybu pracovních sil, prohlásil Kühnl. Žádné přechodné období v této oblasti podle něj není věcně zdůvodnitelné. „Je vyloučeno, abychom do EU vstupovali jako Evropané druhé kategorie, dodává předseda Unie svobody. Přesto se zdá, že přinejmenším část této strany by nakonec mohla „určitou flexibilitu na obou stranách uvítat. Na rozdíl třeba od vládní sociální demokracie Unie svobody natolik nespoléhá na ty voliče, kteří mají obavy z masového výprodeje nemovitostí cizincům. Nepovolit povolené. Právě tyto obavy jsou hlavním důvodem pro českou žádost o přechodné období, jež podle přesvědčení řady pozorovatelů nemá žádné jiné opodstatnění. „Vnímanou citlivost pro lidi v pohraničí označuje za hlavní důvod českého požadavku – především pokud jde o nemovitosti jako vedlejší bydlení také Hana Heidlerová, ředitelka odboru pro evropskou integraci na ministerstvu financí. „Cizinec jako právnická osoba může už dnes získat v České republice jakékoliv nemovitosti, klidně i rekreační domky, jež lze dále pronajímat třeba Holanďanům, říká ředitelka. I cizinec jako fyzická osoba má podle ní v současné době značné možnosti: nic mu nebrání uzavřít leasingovou smlouvu na prakticky neomezenou dobu. Navíc si může bez omezení obstarat předkupní právo na nemovitost, kterou již dnes díky leasingu obývá, a vyčkat na konec přechodného období. Trochu komplikovanější je to u zemědělské půdy, kde podle českého stanoviska ještě zbývá dokončit privatizaci. Česká žádost o přechodné období má nicméně ještě další souvislosti. Podobné požadavky vznáší také Polsko a Maďarsko, s nimiž Praha své postoje koordinuje. Naopak Estonsko a Slovinsko ovšem v této oblasti o žádné výjimky neusilují. Napříč stranami. Postoje k požadavkům na omezení prodeje nemovitostí cizincům se ovšem liší také uvnitř jednotlivých politických stran. Typickým příkladem může být ODS. Zatímco Jan Zahradil je pro toto přechodné období, Petr Nečas či Mirek Topolánek vystupují jednoznačně proti. „Je to nesmyslný, zbytečný a populistický požadavek, uvádí Topolánek. Je přesvědčen, že jde o psychologickou bariéru u veřejnosti, které nikdo celou záležitost pořádně nevysvětluje. Jan Zahradil se naopak domnívá, že nebýt přechodného období, mohl by zvýšený zájem cizinců o české nemovitosti vyhnat jejich cenu nahoru. „To by znepřístupnilo část nemovitostí pro běžného zákazníka, tvrdí stínový ministr zahraničí. Zahradil neodmítá ani obavy z možného masového výkupu nemovitostí v příhraničních oblastech a má pochopení pro tamní obyvatele, kteří by to z historických důvodů neviděli rádi. Zdá se, že požadavkem na přechodné období naopak nejsou vůbec nadšeni samotní členové českého vyjednávacího týmu a spíše v této věci plní politický úkol. Na druhé straně při samotných rozhovorech může být postoj hlavního vyjednavače klíčový. „Pavel Telička má dost široký mandát, říká Hana Heidlerová. Hledáme spojence. Česku by při jednáních určitě pomohlo, kdyby se čas od času mohlo obrátit se žádostí o podporu na svého tradičního partnera. Ten však zatím chybí. „Nemáme žádného aktivního přímluvce, a proto se musíme postarat sami, uvádí Karel Kühnl. Jedinou šancí je podle něj jít cestou jednání se zeměmi, „u nichž cítíme, že bychom je mohli získat pro naše stanovisko . To podle něj může být zmiňovaná Belgie stejně jako jakákoliv jiná země. Petr Pavlík z Ústavu mezinárodních vztahů vidí právě v Belgii nadějného partnera. „Bylo by to logické, zdůrazňuje a připomíná značné belgické investice v Česku. Belgie se navíc podle Pavlíka více posouvá k názorům, které jsou vstřícné vůči východnímu rozšíření. Podobně příznivou roli by mohlo sehrát Švédsko, jež již tradičně podporuje přijímání nových zemí do EU. Jan Zahradil v této souvislosti doporučuje, aby se Praha zaměřila především na severské země, jako Dánsko, Finsko a Švédsko. Oceňuje totiž jejich koncepci Evropy, v níž je ponechán velký prostor pro autonomii a národní identitu. Belgické vize jsou na Zahradilův vkus příliš federalistické. Pro vládní sociální demokraty ovšem tak akorát.
