Karl Wlaschek po sobě zanechal jmění v hodnotě 4,7 miliardy eur, z čehož největší díl dělá asi 250 objektů ve Vídni
Karl Wlaschek (4. srpna 1917 – 31. května 2015) začínal jako barový pianista, pokračoval založením, vybudováním a prodejem řetězce samoobsluh Billa a skončil jako majitel každého desátého domu ve vídeňském Vnitřním Městě. Jen palác Kinských, s nímž (v okamžiku smrti) třetí nejbohatší Rakušan a třetí nejstarší dolarový miliardář na světě zahajoval své podnikání v realitách, má dnes hodnotu okolo 150 milionů eur. Tajemství bohatství realitních magnátů? Docela prosté, palác Kinských koupil Wlaschek před 18 lety také za 150 milionů, ovšem šilinků. Paláce v centru se mezitím zhodnocovaly samy tím, že stály na místě a stárly. Přesně, jak si to potomek hospodského zpěváka ze Štýrského Hradce představoval. „Sečtuli všechny svoje náklady, koupil jsem jeden metr čtvereční v průměru za 2190 eur,“ řekl Wlaschek předloni v rozhovoru, který s ním pro publikaci ZinshausMarktbericht udělal resortní kolega a magnát Eugen Otto. Dnešní ceny ve Vnitřním Městě se podle rakouského listu Wirtschaftsblatt pohybují mezi 3500 až devíti tisíci eur za metr čtvereční.
Pod uměleckým pseudonymem Charly Walker začal Karl Wlaschek (slyšíte tu zvukovou podobu?) hrát u piana a později jako vedoucí hospodského orchestru v alpských letoviscích Kitzbühel či Velden. Ve druhém jmenovaném městě vystupoval ve slavném hotelu Schloss, který v roce 2010 „přemožen vzpomínkami“ zakoupil a připojil k impériu KWPS Immobilien.
Nejodvážnějším snem Charlyho Walkera bylo jednou provozovat tančírnu. Namísto toho si po druhé světové válce otevřel parfumerii. Prodej diskontního zboží se mu vyplatil, sortiment pomalu rozšiřoval o zboží denní spotřeby, zavedl samoobslužný systém, a když v roce 1961 zakládal řetězec Billa (zkratka pro Billiger Laden, laciný obchod), měl už 45 filiálek. V roce 1990 Bille domácí trh nestačil a expandovala do Evropy. Wlaschek Billu v roce 1996 prodal za 1,1 miliardy eur německé ReweGruppe a na samoobsluhy jednou provždy zapomněl.
„Chci koupit Creditanstalt a mám na něj peníze,“ s těmito slovy se prý obrátil v roce 1996 na tehdejšího ministra financí poté, co vláda v roce 1996 oznámila plán prodat státní podíl ve druhé největší rakouské bance. Ministr novopečeného finančníka rychle vyprovodil ze schodů, ten měl ale v hlavě záložní plán: „Řekl jsem si, že nejlepší jsou činžáky.“ Sice ne každý činžák ve Vídni nabýval na ceně tak rychle jako barokní palác, ale Wlaschek si uměl poradit. „První obvod je pořád nejlepší, přes zákonná cenová omezení tu lze žádat slušně vysoké nájmy. Tu a tam přidáte pár metrů, jinde zase vybudujete půdní nástavbu. Taky jsme nebrali každého nájemníka,“ prozradil magnát v předloňském rozhovoru tajemství, jak se z jedné miliardy udělají čtyři. Podle Forbesu po sobě Wlaschek zanechal jmění v hodnotě 4,7 miliardy eur, z čehož největší díl dělá asi 250 objektů ve Vnitřním Městě. Patří mezi ně třeba Harrachův a Ferstelův palác, budova Staré burzy, rezidenční blok Margaretenhof či kancelářské věžáky AndromedaTower a Ares Tower ve čtvrti Donaustadt.
Ovšem hodnota paláců ani luxusních rezidencí nemůže růst do nebe, což uznal i Wlaschek, když Ottovi řekl: „Jednou to půjde ke dnu.“ Každopádně ceny nemovitostí v centru Vídně zřejmě dosáhly svého vrcholu, což není dobrá zpráva pro Wlaschkovy dědice, kteří mají patrně nejvyšší čas jmění za čtyři miliardy prodat. Představa, že tak učiní naráz, v těchto dnech další podnikatele v realitách straší ze sna. Cenový otřes by totiž pocítili všichni. „Chtělo by to někoho, kdo bude investovat s výhledem na generace dopředu,“ napsal Wirtschaftsblatt. Asi nějakého dalšího sběratele činžáků.
O autorovi| LUBOŠ HEGER heger@mf.cz
