Sedmdesátka přiměla Maestra k rozhodnutí ukončit kariéru. V exkluzivním interview pro magazín EURO LIFE ale připustil, že ani jemu se všechny pěvecké sny nesplnily.
Teatro La Scala, Verdi, Lohengrin, Tosca, Donizetti nebo třeba Teatro La Fenice. Člověk ani nemusí být operní labužník, aby na tyto konstanty hudebního nebe pohlížel s absolutní úctou. Druhá polovina dvacátého století však slávě nových skladatelů, opusů či scén příliš nepřála. Stalo se ale něco jiného: vyslala na seznam ikon zpěvoherního umění prvotřídní interprety, kteří začali požívat postavení mediálních megastar. Přejasným světlem bude mezi nimi natrvalo zářit jméno italského tenora Luciana Pavarottiho.
Když se 2. října 1935 pekaři a amatérskému zpěvákovi Pavarottimu v italské Modeně narodil syn Luciano, kdo mohl tušit, o jak významnou událost v dějinách hudby se jedná. Muzika a zpěv ovšem Luciana obklopovaly od dětství. „Moje matka měla skvělý sluch, nikdy nezpívala vysoko ani nízko. Můj otec není tak dokonalý, ale má zase neuvěřitelný hlas,“ řekl zpěvák před třemi lety v rozhovoru otištěném v časopise Harmonie. S otcem se prý často špičkovali: „Byli jsme fanatici do hlasů a s vášní jsme o nich diskutovali. Já jsem byl pro Gigliho, on pro Pertileho.“ Luciano začal zpívat v místním sboru „Gioacchino Rossini“, s nímž vyhrál pěveckou soutěž. Pak už zpěv studoval, od roku 1955 v Modeně u Arriga Poly, později v Mantově u Ettora Campogallianiho. Roku 1961 debutoval v roli Rodolfa v Pucciniho Bohémě a zaujal Itálii.
K úspěchu mu pomohl impresario Alessandro Ziliani, díky jehož aktivitě se mladý tenor seznámil například s Herbertem von Karajanem nebo s pěvkyní Joan Sutherlandovou. S tou v roce 1965 debutoval na severoamerické půdě, v Miami při Donizettiho Lucii di Lammermoor. O rok později Pavarotti jako první v historii zazpíval devět slavných vysokých C v árii Tonia z Donizettiho Dcery pluku, aniž by použil falzetu nebo si pomohl transpozicí. Jeho kariéra strmě stoupala. Stal se ozdobou předních operních scén (pařížská Opéra, Metropolitní opera New York, Covent Garden v Londýně, La Scala), ztvárnil stovky rolí v desítkách představení (Aida, Tosca, Rigoletto, Traviata, Nápoj lásky), koncertoval po celém světě. Dokonce si v roce 1988 vyzkoušel režii, když v benátské La Fenice uvedl Donizettiho Favoritku.
Co učinilo Pavarottiho umění tak jedinečným? Především zářivá barva jasného hlasu a fenomenální lehkost při zvládání vysokých tónů. Od mládí byl jeho vzorem lyrický tenor di Stefano, právě pro přirozenost a pružnost hlasového projevu. „Byl to nejneuvěřitelnější otevřený hlas, jaký lze slyšet,“ řekl o něm Pavarotti. Sám zpívá pouze v italštině, takže přirozenost dikce jde u něj ruku v ruce s přirozeností hlasovou - což násobí mimořádnost posluchačského zážitku. K dobré hlasové kondici Pavarottimu pomohl i správný výběr repertoáru v tom kterém jeho věku: zkrátka se coby lyrický tenor příliš brzy nevyčerpal v rolích, které vyžadují tenor dramatický.
Slavnými se stala i jeho megavystoupení pod širým nebem. Od koncertu v Madison Square Garden v roce 1984 (20 tisíc lidí) přes Barcelonu (1988, 150 tisíc) po newyorský Central Park (1993, 500 tisíc) a Paříž (1994, 300 tisíc). Koncert v roce 1990 v římských Caracallových lázních odstartoval veleúspěšnou spolupráci Tří tenorů: Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase. „V minulosti byli tenoři stále znepřátelení. My jsme však dokázali, že jsme přátelé a umíme velmi dobře spolupracovat,“ řekl Pavarotti loni na tiskové konferenci v Tokiu. K popularizaci vážné hudby ve spojení třeba s popem či jazzem přispěl i projekt „Pavarotti and Friends“, jímž pěvec nashromáždil značné prostředky pro dobročinné účely. Tenorový král už zazpíval i v Praze: v hale na Výstavišti v prosinci 1996 oslnil skvělým výkonem třináct tisíc diváků. Dlužno dodat, že ani při prezentaci lehčích žánrů se nikdy nezpronevěřil nejvyšším nárokům na svůj výkon.
Média zaujal Pavarotti nejen svým hlasem a mohutnou postavou, ale také bohatým osobním životem. S první manželkou Aduou (tři dcery) se v roce 1996 rozvedl a roku 2003 si jako osmašedesátiletý vzal svou asistentku Nicolettu Mantovaniovou (34). Mají spolu dceru Alici.
Blížící se sedmdesátka přiměla slavného zpěváka k rozhodnutí ukončit kariéru. Loni skončil s operou, letos se vypravil na rozlučkové světové koncertní turné „Farewell Tour 2005“. Jedním ze čtyř desítek měst, kde Pavarotti naposledy zazpívá, bude 20. dubna Praha. Při této příležitosti poskytl Maestro Pavarotti exkluzivní rozhovor magazínu E8.
Letos v říjnu plánujete ukončit svou pěveckou dráhu. Znamená to, že máte diář plný jenom na deset prvních měsíců v roce a zbývající dva měsíce budete mít volné?
Moje Turné na rozloučenou, které čítá celkem čtyřicet koncertů, právě začalo. Protože nevystupuji každý druhý večer jako řekněme popový zpěvák, nemůže v žádném případě skončit v říjnu. Koncertuji dva- až čtyřikrát měsíčně, tudíž turné bude pokračovat i v roce 2006.
Jaký bude váš další hudební život? Budete dále pokračovat ve své pedagogické činnosti?
Až odzpívám poslední koncert, budu se věnovat mnoha různým věcem. Nedávno jsem například ve svém rodném městě Modeně založil fakultu pro výuku mladých zpěváků. Partnerem v tomto podniku mi je můj velký přítel Maestro Leone Magiera, který bude dirigovat orchestr i při mém pražském vystoupení. V uplynulých několika měsících jsme v konkurzech vybírali zpěváky a v nejbližších týdnech začneme s výukou. Mladí zpěváci mne vždy velice zajímali a snažil jsem se jim radit, jak jen to mé časové možnosti dovolovaly. Toto je však něco, co jsem chtěl uskutečnit už hrozně dlouho a moc se na to těším. Dále se velmi těším, že budu moci trávit více času se svou dcerou Alicí a sledovat, jak to rozkošné a okouzlující stvoření roste. Když byly malé moje první tři dcery, byl jsem skoro pořád pryč kvůli budování své pěvecké kariéry, a tak jsem různé etapy jejich růstu promeškal. S Alicí chci strávit mnohem více času.
V současné době žijete střídavě v Americe (New York) a Itálii (Pesaro). Netáhne vás to usadit se trvale v Itálii?
Já ale v Modeně bydlím! Mám sice byt v New Yorku, ale v létě, když nekoncertuji ani nenahrávám, bydlím ve svém domě v Pesaru. Miluju Modenu – je to v tolika ohledech báječné město, včetně lidí, jídla a vína. Navíc tam žije převážná část mých přátel a moje rodina.
Na svých megakoncertech jste velmi úspěšně popularizoval operu a vážnou hudbu. Nemáte však přesto pocit, že evropská kultura je už za svým zenitem – vrcholu dosáhla na přelomu 19. a 20. století – a že v dnešním přetechnizovaném světě žije stále méně lidí, kteří hledají krásu v hudbě?
S možnostmi, jež technologie – především televize – přinášejí, by měly opera a vážná hudba být populárnější než kdy předtím. Lidé už dlouhá léta tvrdí, že opera umírá. Já však přesto stále vidím, jak přicházejí noví skvělí zpěváci a v operních domech dávají nové operní produkce. Myslím, že opera je naživu a daří se jí dobře, ale zároveň je třeba si uvědomit, že aby přežila, musíme mladé lidi vzdělávat a vzbudit u nich o tento žánr zájem. V tom hrají svou roli i média, která by měla umění věnovat více prostoru. V ideálním případě by nové technologie měly pomoci popularitu vážné hudby zvýšit.
Co pro vás opera znamená? Stal se pro vás úspěch drogou? Bude se vám stýskat po vašem publiku v hledišti a na stadionech?
Opera je pro mne vším. Zpívání je drogou a je skvělé, že jsem schopen ji sdílet s obrovským počtem posluchačů na koncertech. Pro každého umělce je to určitá forma závislosti. Teď mám před sebou čtyřicet koncertů a určitá část mé osobnosti bude samozřejmě cítit při loučení s publikem lítost, nicméně každý zpěvák se jednou musí s koncertováním rozloučit.
Která z operních postav, jež jste zpíval, byla nejblíže vašemu srdci či temperamentu? Rodolfo z Bohémy, nebo Nemorino z Donizettiho Nápoje lásky?
Svou operní kariéru jsem ukončil v Metropolitní opeře Toscou. Pro tenor je to nádherná opera – roli Cavarodossiho jsem ztvárnil až na konci své pěvecké dráhy. Měl jsem sice v Tosce účinkovat již v roce 1963, ale krátce předtím jsem se setkal s di Stefanem, který se mne zeptal, v jakém představení hraju, jaké role studuju. Řekl jsem mu, že příští měsíc budu debutovat v Tosce. Prohlásil, že jsem se zbláznil, můj hlas na to není ještě zralý, že pokud přijmu takové role příliš brzy, zničím si ho. Poslechl jsem mistrovy rady a počkal jsem si na tuto úlohu více než deset let.
Vždy jsem účinkoval v operách, které nabízely role vhodné pro můj hlas, vhodné pro můj hlas v tom kterém období.
K mým nejoblíbenějším patří například role z Verdiho Maškarního plesu. Skýtá vše, co si jen tenor může přát. Co se týká různých typů opery, obdivuji řadu operních děl, ale jak jsem již řekl, vždy jsem se soustřeďoval na role vhodné pro můj hlas: díla Belliniho, Donizettiho, Pucciniho, Verdiho. Verdiho miluju – jeho hudba je moje vášeň. Je prostě největším operním skladatelem všech dob.
V roce 1961 jsem vyhrál v Itálii soutěž (což vedlo k Pavarottiho debutu v Teatro Reggia Emilia v tomtéž roce - poznámka redakce), a to byl pro mne jako mladého tenora rozhodující okamžik. Debutoval jsem rolí Rodolfa a moje cesta na světová jeviště tak byla otevřena. Krátce poté jsem v této roli poprvé vystoupil na všech důležitých operních scénách včetně Covent Garden, Miami, La Scaly, Sydney, San Franciska a Metropolitní opery v New Yorku.
Když se vás kdysi zeptali, zda byste přijal roli ve Wagnerově Lohengrinovi, vaše odpověď zněla ano, pokud se bude zpívat italsky, a nikoliv německy, protože němčina vám zní jako arabština nebo čínština. Dnešní móda však velí inscenovat opery v původním jazyce – troufl byste si na češtinu?
Pořád ještě lituju, že jsem Lohengrina nenahrál v italštině, protože tak je to dokonalá opera. Myslím si sice, že by se opery měly uvádět v jazyce, v němž byly napsány, leč existují výjimky a myslím, že Lohengrin je jednou z nich. Můj hlas je stvořen pro zpívání italské hudby v italštině. To jsem věděl odjakživa a domnívám se, že bylo správné, že jsem v jiných jazycích nezpíval. Je ale samozřejmě pravda, že některé významné a krásné opery byly napsány českými skladateli česky, nicméně já bych si osobně v tomto jazyce nikdy zpívat netroufal.
Jakou roli hrají ve vašem životě peníze? Často se říká, že přinášejí svobodu - souhlasíte s tím?
To je zajímavá otázka a myslím, že na ni existuje pouze jedna odpověď: ano, souhlasím. Nikdy jsem nedopustil, aby mi peníze něco diktovaly. Můj způsob života je dosti skromný – nevedu žádný hollywoodský životní styl. Bylo by však falešné říkat, že není pohodlné nemuset se starat o peníze na základní potřeby, že to nepřináší svobodu. Leč neznamená to nutně i štěstí. Vyrostl jsem v chudé domácnosti, která však byla ve všech ostatních ohledech velice bohatá, a tyto hodnoty si s sebou nesu po celý svůj život.
Před pár lety se proslýchalo, že vám role Dona Alvara ve Verdiho opeře Síla osudu nedává spát. Byla to vaše celoživotní nesplněná ambice?
Místo Maestra odpověděl jeho manažer Terri Robson: To je opera, o níž Pavarotti nemluví! Je velmi pověrčivý a věří, že to přináší smůlu! Nicméně tuto operu on i jeho gramofonová společnost chtěli natočit. Jedním z problémů byl casting.
Jaký je váš vztah k české hudbě? Jsou vám někteří čeští skladatelé blízcí?
Jak už jsem řekl, čeští skladatelé jsou autory jedněch z nejpůsobivějších operních melodií. Janáčkova díla jsou složitá a nádherná. Jsem jeho velkým ctitelem, ale pro můj hlas je nemožné tuto hudbu interpretovat.
