Německo nepřestává být evropské, ale pouze eurohujerské
Fraškovitý spor okolo rozhodnutí Francie vypovědět romské vetřelce do jejich balkánské domoviny stočil zájem veřejnosti od podstatného k podružnému. Pře o právu Romů volně kočovat Schengenskou zónou sice přinesla nový důkaz rozklíženosti Evropské unie – pokud toho bylo ještě vůbec třeba – ale zároveň zatlačila do pozadí mnohem důležitější diskusi, která hýbala Evropou v době vrcholící řecké finanční krize. Jejím smyslem byla otázka, co se stalo s vedoucí úlohou Německa a co způsobilo náhlé německé rozčarování EU, jehož projevem se stala i klesající obliba unie u Němců.
Počáteční nechuť pomoci Řecku z dluhové pasti a evidentní ústup z pozice vůdčí síly a hybatele EU vedly k tomu, že mnozí pozorovatelé začali obviňovat Německo z nedostatečné „evropskosti“. Jako houby po dešti se vynořily úvahy, že jedině Německo skutečně profitovalo ze vzniku eurozóny a uvrhlo ostatní země do dluhů, protože úvěrovalo ve velkém vlastní vývozy, a tudíž šplhalo po zádech partnerů, jimž tím bránilo v růstu. Paradoxně to byla francouzská ministryně hospodářství Christine Lagardeová, která se nejostřeji ohradila proti „asymetričnosti“ vnitřního evropského obchodu a výhodám pro Německo z uměle brzděné domácí poptávky.
Úvahy německých komentátorů se odvíjely opačným směrem. Německá ekonomika je nejlepší, a mají-li jiné země problémy s eurem, tím hůře pro ně. Kdyby ostatní Evropané hospodařili stejně dobře, zejména v oblasti správy dluhů, žádná krize by nebyla. Horké léto na čas vytlačilo z mysli propast mezi tím, co se od Německa očekává a co je ochotné nabídnout. Léto je pryč, leč propast stále zeje. Spor okolo ní nyní bude narůstat přinejmenším ze tří důvodů. Prvním je změna ekonomického počasí. Předpokládaný letošní růst německého HDP je zhruba 3,5 procenta – nejvyšší po opětovném sjednocení země. Každopádně postačí pro nadšenou sebechválu. Tisk již vymyslel chlubivé označení pro tento jev – Aufschwung XL (Vzestup XL) – a ministr hospodářství Rainer Brüderle pronesl cosi o „druhém německém ekonomickém zázraku“. Obzvlášť působivé jsou ukazatele exportu. Za první polovinu letošního roku vzrostl o dvanáct procent. V zemi se rozhostila vítězoslavná nálada. Němci jsou hrdí na své hospodářské nástroje včetně těch, proti nimž ještě nedávno chutě protestovali – třeba proti nuceně krácené pracovní době (Kurzarbeit).
Druhým důvodem je změna politického počasí. Ekonomické oživení ukončilo spekulace o budoucnosti kabinetu Angely Merkelové. Nedávné porážky koalice křesťanských a svobodných demokratů v zemských volbách a její rozpačitý výkon při volbě prezidenta Spolkové republiky Německo vyvolaly pochybnosti o schopnosti vlády přežít příští měsíce. Toto „momentum“ nyní pominulo. Třetím důvodem je nečekané jasno o národních ambicích Německa. Panuje značná shoda, že Německo už nemá ambice vést EU. Spíše se snaží co nejvíce vytěžit ze svých mezinárodních styků a celoevropská politika je mu vcelku ukradená. Deník The New York Times charakterizoval skrytý cíl současného německého snažení: stát se velkým Švýcarskem – blahobytným a neodpovídajícím za osudy zbytku Evropy.
Mnoho analytiků mluví o tomto trendu jako o „solitérní globalizaci“. Není to zatím výsledkem nějaké strategické vize, spíše živelný posun. Leč faktem zůstává, že Evropa začíná být Německu malá! Jedním z projevů takového posunu je důsledné nahrazování zahraniční politiky obchodní politikou. Německá závislost na vývozu znamená, že kam směřuje export, tam jdou i sympatie německé veřejnosti. Na otázku, proč se postoj Německa k Číně natolik liší od názoru oficiálních míst EU, vrcholný německý úředník odpověděl: „Inu, protože ukazatele našeho obchodu s Čínou se tolik liší od všech ostatních zemí EU.“ Vskutku, Německo je jedinou evropskou zemí, která má opravdu významné obchodní, a tudíž i strategické zájmy v Číně.
Stejným tempem, jímž těžiště německých ekonomických zájmů opouští Evropu, ji opouští i německé srdce. Není v tom žádná zlá vůle, ale jen snaha stát se globálním hráčem třeba na vlastní pěst, a tím si zajistit budoucnost. „Evropa“ oproti tomu není žádným politickým projektem, který by mohl být prosazován navzdory ekonomickým trendům. Neznamená to, že Německo přestává být „evropské“. Pouze přestává být eurohujerské. Od geopolitiky se posunulo ke geoekonomice. Zvyká si na roli největšího slona v zoo. Aniž by si toho všimlo, může menší partnery zalehnout. A nechtěně i celou evropskou myšlenku.
