V Benátkách byla otevřena jedna z nejkvalitnějších sbírek současného umění.
V každém druhém benátském kostele najdete nějakého Tiziana nebo Belliniho, a to ještě nemluvíme o Akademii a muzeu Peggy Guggenheim. Přesto si město na laguně k prezentaci své sbírky vybral přední sběratel současného umění, francouzský miliardář Francois Pinault. Kdysi sliboval vybudovat muzeum na okraji Paříže, avšak loni se rozhodl pro Benátky. Nová galerie sídlí v Palazzo Grassi na Canalu Grande. Otevřela v neuvěřitelně krátkém termínu (nejen na italské poměry) letos v květnu a je podstatným důvodem, proč do Benátek vyrazit či proč se tam vrátit.
Sedmdesátiletý Pinault figuruje v žebříčku nejbohatších lidí planety na 74. místě. Je vlastníkem módních domů Gucci a Yves Saint-Laurent a od roku 1999 také aukční síně Christie’s. Umění sbírá třicet let. Značnou pozornost věnoval americkému minimalismu a italskému arte povera, dnes se zaměřuje zejména na pokračovatele pop-artu. Vzhledem ke svým finančním možnostem se ale neomezuje jen na jedno období či jediný směr. Hlavními hvězdami výstavy v Palazzo Grassi jsou Damien Hirst a Jeff Koons, nechybí však ani klasici, jako Andy Warhol, Mark Rothko či Gerhard Richter.
Pinaultova obliba minimalismu se projevila i ve výběru architekta. Rekonstrukcí pozdně barokního paláce pověřil Japonce Tadea Anda. Ten k ní přistoupil velmi pokorně, a když se návštěvník na jeho architektonické zásahy vysloveně nesoustředí, zůstanou takřka neviditelné. Přitom do historických sálů vložil falešné stěny, a tím je změnil v neutrální výstavní prostory. Zároveň však ponechal odkryté bohatě zdobené stropy a mramorové vstupní portály, takže jeho úpravy nevyznívají jako potlačení vlastní identity stavby.
Rekonstrukce paláce stála necelých 30 milionů eur, což je přibližně pětina částky, na kterou by přišlo původně plánované muzeum ve Francii. Pařížský projekt se připravoval pět let, poté jej však Pinault, podle vlastní verze kvůli liknavosti francouzských politiků, odvolal. Zlé jazyky jeho rozhodnutí dávají do spojitosti spíše se soudním sporem ve Spojených státech, jehož urovnání přišlo Pinaultův investiční fond Artemis na nezanedbatelných 300 milionů dolarů.
Úvodní výstava, která potrvá do začátku října, nese v názvu otázku Kam kráčíme? Jde o narážku na vystavenou Hirstovu instalaci pojmenovanou Kam kráčíme? Odkud jsme přišli? Má to smysl?, kterou tvoří několik vitrín s úhledně vyrovnanými kostrami nejrůznějších živočichů. Výstava zhruba 220 děl od padesátky autorů je koncipovaná jako tematický průřez uměním posledních padesáti let. Vymezení jednotlivých oddílů je občas trochu křečovité, ale to není až tak podstatné, neboť hodnota celé výstavy spočívá spíše v konkrétních obrazech a sochách než v jejich vzájemné konfrontaci.
V expozici sice nechybějí díla, která jsou náročná na „čtení“, ale přesto převažují práce, jež jsou teatrální či dokážou zaujmout hned na první pohled. Buď tím, že jde o trofejní kusy (Mao od Andyho Warhola a další), nebo že diváka šokují a provokují (například snímky Cindy Sherman). Mnohdy pro ně platí obojí. Hned v prvním sále se například nachází dnes již slavná socha Maurizia Cattelana nazvaná On. Jedná se o hyperrealistickou sochu chlapce v šedém obleku, který zde klečí v koutě jako na hanbě. Pointa díla se divákovi vyjeví, až když sochu obejde a pohlédne jí do tváře – je to malý Adolf Hitler.
Nejvíce prostoru dostávají již zmiňovaní Damien Hirst a Jeff Koons. Koonsova socha fialového „nafukovacího“ psa – monumentalizovaná verze zvířátka z balonku, jaké se prodávají na každé pouti – je dokonce umístěna před hlavním průčelím paláce. Hirstovi je vyhrazen celý hlavní sál v prvním patře. Mezi vystavenými díly nechybějí ani dvě rozporcované krávy naložené ve formaldehydu, které patří mezi jeho vůbec nejznámější „sochy“.
Pinaultova sbírka bude v Benátkách představována postupně. Nynější výstava obsáhla sotva desetinu kolekce. Program Palazzo Grassi však bude širší. Z ohlášených akcí pro nás bude zvlášť zajímavá výstava Evropa 1967, plánovaná na jaro příštího roku, která slibuje poprvé dohromady představit umění 60. let z obou stran železné opony. Uvidíme, nakolik doma tolik hýčkaný český informel obstojí v mezinárodním kontextu.
