Pro domnělý ekologický přístup dnešní doby je příznačná velká rozpolcenost
Štěpení. Rozpad těžkých radioaktivních prvků na menší radioaktivní, respektive stabilní prvky. Rozštěpení mysli. Rozpad vědomí na kusy? Jistě, všechno je relativní. Vždyť třeba McMurphymu v nezapomenutelném románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven od sebe oddělili mozkové polokoule elegantním řezem paradoxně sami lékaři. Dle medicíny je totiž blbost výsledkem, není to přece šílenství. Skutečné šílenství není jen pouhým nedostatkem rozumu. Někdo může být blbý, a přesto není šílený. A existují dokonce geniální šílenci.
Přírodovědecká prazkušenost
Šílenství začíná tam, kde končí existence bez rozporů, kde končí konsekventnost. Šílenství je nekauzální, nemá příčinný charakter, a proto je protismyslné. V zásadě z jistých věcí vyplývají nutně jisté věci. Evidentním rozporům stejně jako loužím se my, naprosto střízliví a normální, snažíme vyhýbat. Vedle smyslu pro krásu a morální cítění existuje někde na dně našich instinktů také jakási přírodovědecká prazkušenost, která nemá nic společného s matematickým nadáním nebo zběhlostí ve vědě. Důkazem tohoto pozoruhodného vrozeného smyslu není nic jiného než zázrak. Mohou-li existovat zázraky, pak je také třeba vědět, co se stát může, a co naopak nemůže. Ježíš chodil po vodě. To je zázrak. Po vodě však umějí chodit i vodoměrky, přesto se o tom nezmiňuje ani jedno z evangelií. I bez zvláštního vzdělání víme, že chození vodoměrky po vodě je přirozené, zatímco chodí-li po vodě člověk, je to nadpřirozené. Apoštolové neznali zákon zachování hmoty, přesto neomylně věděli, že zázračné rozmnožení chlebů je věcí nadpřirozenou. Že z ničeho může vytvořit něco nanejvýš bůh. Jinak je to něco svěřeno do naší péče jako talent.
Hluboký rozpor
Co se stát může, a co nikoli? Společenský obraz normality je pozdějším důsledkem biologické adaptace. Nejenže se adaptujeme okolí, ale očekává se od nás – a také my od sebe většinou očekáváme – že se naše tvrzení stejně bez rozporů adaptují. Jsem-li teď tady, pak například nemohu být tam. Jinde. Jsem-li tohle, nemohu být něco jiného. Jsem-li Napoleon, nemohu být pošťák.
Chorobné mysli tahle adaptivní kontrola neboli neustálé nucení dělat kompromisy, koordinační reflex, chybí. Proč bych vlastně nemohl být pošťák i Napoleon zároveň? Jsou psychiatři, kteří se – vycházejíce právě z adaptivní podstaty normality – domnívají, že duševní rozpolcenost a vnitřní rozporuplnost jsou chorobné, pouze pokud brání socializaci. Dokud pošťák dobře doručuje psaní, může nám být úplně jedno, za koho se vlastně považuje. Tahle velkodušná shovívavost má šanci možná v soukromí. Co když je však v hlubokém rozporu s realitou obraz celé společnosti, který o sobě chová? V hlubokém rozporu s tím, co jinak dělá, a činí, co jinak předvádí? Potom už nemůžeme být humanisté, nemůžeme být tolerantní a shovívaví, ale musíme neúprosně poukázat na křiklavý rozpor mezi pomyslným a skutečným stavem.
Pošťák nebo Napoleon?
Na letošním lednovém čísle časopisu National Geographic si můžeme dobře demonstrovat, jak velká rozpolcenost je vlastně příznačná pro domnělý ekologický přístup dnešní doby. Chci doložit, jak se jednotlivá tvrzení nehodlají vzít na vědomí, přestože jsou v evidentním rozporu. První studie časopisu čtenáři odhaluje značně škodlivý vliv těžby zlata na životní prostředí a zmiňuje se mimo jiné i o činnosti společnosti Newmont Mining Corporation na indonéském ostrově Sumbawa. Cituji: „Strojový park dolu, jenž se skládá ze 111 monster, přemístí ročně sto milionů tun kamene. A co se stalo s vulkánem, jenž tu stál miliony let? Nezbylo po něm ani památky. Místo něj tu zeje kráter o průměru půldruhého kilometru.“ V důsledku hornictví a těžby dřeva na ostrově téměř vyhynul kakadu žlutočečelatý.
V tom samém časopise představuje jeden placený inzerát Indonésii z hlediska ochrany životního prostředí jako vzorovou zemi. Uvádí, že „díky Programu ochrany životního prostředí OSN Indonésie vysadila již 86 milionů stromů a její první dáma by chtěla vytvořit novou tradici – doporučila, aby každá maminka zasadila při narození svého dítěte jeden nový strom“. Pošťák nebo Napoleon? Napoleon nebo pošťák?
První dáma by neměla sázet stromy, ale zakázat na Sumbawě těžbu zlata! Ať první dáma místo sentimentální politické propagandy vyhlásí okamžitě moratorium na těžbu dřeva a odebere koncesi mezinárodním velkopodnikům, které zřizují na Borneu a Irian Jaye plantáže palmy olejné na místě posledních rovinatých pralesů! Nepřipadá vám divné, že všichni světoví politici sázejí stromy, když zahajují nějaký velký projekt, ale kmen stromu ještě žádný neobjal?
Dle mé dávné mánie je vysazování stromů jednou z nejnebezpečnějších zástěrek ničení přírody a uvedený příklad to jen potvrzuje. Kde se sázejí stromy, tam je mrtvý les. Zelené přehrady v Alžírsku, Saúdské Arábii a Číně. Zalesňování rovná se poškozování přírody – tak je to.
Svět bez následků
Ale zpátky ke zmíněnému číslu National Geographic. Obě „polokoule“ časopisu, článek o těžbě zlata a indonéský inzerát, spojuje dramatická studie, která pomocí precizních čísel znázorňuje vymírání druhů. Jedinců spousty druhů je na celém světě jen tolik jako studentů jednoho gymnázia: pouhých několik set. Lidí šest miliard. Nezastavitelnost tohoto ekoholokaustu, hromadného zániku druhů, je následkem právě takové kolektivní poruchy vědomí, rozštěpení mysli, jaké předvedlo i lednové číslo časopisu National Geographic. Environmentalistická rétorika se s ničením přírody dobře snáší. Rozpor mezi nimi není nijak nápadný. Pošťák a Napoleon. Těžba zlata a sázení stromů.
Vnitřně si odporující, rozpolcený a choromyslný přístup se projevuje i ve vztahu ke globálnímu oteplování. Nemine den, aby na naše ospalé svědomí nezacílili coby severské reinkarnace břichatých afrických dětí osamělí lední medvědi upírající na nás zrak z nějaké rozpouštějící se ledové kry. Jak krásně se dokážeme bát o oteplené životní prostředí a roztáčet své modlitební mlýnky: „Fuj, fosilní, fuj, fosilní, fuj, fosilní pohonné hmoty!“ Současně s tím se mezi velkými severskými státy, Norskem, Ruskem, Spojenými státy americkými a Kanadou, rozpoutal poziční boj o fosilní zdroje, jež se díky globálnímu oteplování stávají čím dál tím lépe těžitelné, především o ropu.
Ti, kdo na klimatologických konferencích omílají „fuj, fosilní paliva!“, tuhle novou Giovinezzu ekofašistického světového řádu, a zatím se svatouškovským výrazem čile obchodují s kvótami oxidu uhličitého, pohlížejí na globální oteplování ve skutečnosti jako na skvělou příležitost. Počítat s rolí Sibiře v zemědělské výrobě už začínají i výrobci umělých hnojiv. Pokud by to, že člověkem zvýšená hladina oxidu uhličitého má za následek změnu klimatu, myslel kdokoli vážně, pak by se nikdo neodvážil navrhnout využít této změny k dalšímu zvyšovaní hladiny oxidu uhličitého. A přitom se v důsledku vytěžení nalezišť ropy, která se odkrývají v polárních oblastech, hladina oxidu uhličitého v atmosféře zřejmě zvýší. Tomu říkám svět bez následků. Šílenství. A není v tom systém.
