Už jen pár dní zbývá do okamžiku našeho vstupu do Evropské unie a otázek nad budoucností celého uskupení přibývá. Poté, co naprostá většina původních členských zemí Unie odmítla přijmout pracovníky ze vstupujících států, a popřela tak princip volného pohybu osob, jeden ze základních ideových pilířů celé organizace, je zde nová hrozba. Německý kancléř Gerhard Schröder ostře napadl vstupující země za jejich úsilí reformovat daňové systémy. Trnem v oku je mu především jasný trend snižování korporátních daní. Vzápětí se k němu přidal švédský premiér Göran Persson, který prohlásil, že v Polsku a v Estonsku si myslí, že budou mít nízké daně a skandinávské státy budou dotovat východoevropské bohatce prostřednictvím bruselských fondů.
Nejde o žádnou novinku. Tlaky na harmonizaci přímých daní působí v EU již hodně dlouho a prosazují je především socialisté, kteří nejsou schopni reformovat fiskální systémy ve vlastních zemích. Pro nové členské země EU je však takový požadavek velmi nebezpečný. A nejde jen o to, že je zcela falešný, protože souhrnná daňová kvóta je v nových zemích zhruba stejná jako v zemích starých a dotace z Bruselu jsou oproti tomu, co si navzájem přerozdělují staré země, vysloveně směšné. Příklad diskriminace zemědělců je zcela markantní.
Motiv takzvané daňové harmonizace je totiž úplně stejný jako motivy, které vedly k uzavření evropských trhů práce před přivandrovalci z východu a může být pro EU ještě více škodlivý. Tím motivem je strach z otevřených dveří a čerstvého vzduchu, zkrátka strach z konkurence. A strach se často mění v agresi.
Neschopnost zejména německé a francouzské vlády, ale i dalších, řešit ekonomické problémy ve vlastní zemi vede zjevně ke snaze o jejich export do zemí, které si v přizpůsobování se podmínkám moderní globální ekonomiky vedou lépe. Zastavit nedávný záměr BMW na přesunutí části výroby do ČR se podařilo politickým tlakem a nový závod stojí u Lipska. Jak se však nůžky rozevírají a jak Estonsko a Slovensko ukazují možnosti nabízející se reformním zemím, je podobný politický nátlak čím dál méně úspěšný. Průzkum, v němž jen tři procenta německých firem označila Německo za nejvhodnější zemi pro investice, hovoří za vše.
Přitom představa, že by stanovení minimálních podnikových daní v EU někde blízko německé úrovni mohlo změnit podnikatelské prostředí za Šumavou, je asi stejně pravděpodobná jako splnění závěrů lisabonského summitu o dohnání a předehnání americké ekonomiky, tolik připomínajících závěry XIV. sjezdu KSČ. Investice i nejkvalifikovanější pracovní síly budou nepochybně i nadále odcházet z Německa do Spojených států, a to tak dlouho, dokud budou v Německu německé daně a evropský zákoník práce. Výroby s nižší přidanou hodnotou pak poputují třeba na Ukrajinu nebo do Asie. Zastavení přílivu investic do východoevropských zemí, o něž zjevně usiluje německý kancléř, tak může pomoci zmíněné Ukrajině či Malajsii, ale nikomu v Evropě. Pokud někdo za pomoc nepovažuje sbírání politických bodů mezi xenofobně naladěnou populací.
Proto neměl pravdu premiér Špidla, když na útok Schrödera a Perssona odpověděl, že se nás to netýká, protože my máme podnikové daně odpovídající evropským poměrům. Bohužel zatím opravdu máme takové daně, ale pravděpodobnost, že příliš dlouho přežijí Špidlovo volební období, je naštěstí mizivá.
Sociálnědemokratické vlády za svého působení od roku 1998 udělaly mnoho v tom, aby zabránily českým firmám využít jejich komparativních výhod a bez znalosti věci implantovaly do našeho prostředí sociální a ekologické standardy, které poškodily hospodářský růst a zničily tisíce pracovních míst. Pokud by nyní měl být odmítnut přesun od přímých daní k nepřímým, tak jak se prosazuje zcela jednoznačně v celém světě, škody by byly nepochybně ještě větší.
V nejbližší době se na stolech diplomatů opět objeví téma evropské ústavy a s tím spojený mechanismus rozhodování v rozšířené Evropě. Je nezbytně nutné, aby si čeští vyjednavači byli vědomi všech rizik, která z nového modelu mohou vzniknout vůči českým národním zájmům. Riziko prosazení daňové harmonizace je z nich jedno z nejnebezpečnějších.
Tam, kde začíná harmonizace daní z příjmu v německém pojetí, končí integrace a začíná kolonizace, která zbavuje Českou republiku, a nejen ji, naděje na proměnu ve vyspělou a konkurenceschopnou zemi.
