Jaká byla první reakce samotného ministra národní obrany Alexeje Čepičky, těžko říct. Každopádně přesně před 65 lety, 26. listopadu 1953, dorazila do Československa zpráva z jihokorejského Inčchonu a způsobila poměrně velký rozruch. Podplukovník Vojtěch Vajda skončil postřelený na americké nemocniční lodi, když se předtím pokusil o sebevraždu. Československá strana chtěla svého vojáka co nejdříve zpátky, a proto jej pak bleskově převezla do čínské nemocnice v Kesongu.
Vajda byl pravděpodobně prvním příslušníkem československého vojska zraněným v zahraniční misi po druhé světové válce. A také prvním větším zádrhelem, který musela jednotka řešit v Dozorčí komisi nezávislých států. Od června 1953 do roku 1993 Československo spolu se Švédskem, Švýcarskem a Polskem kontrolovalo dodržování dohody o příměří, která formálně ukončila korejskou válku.
„Je podstatné, že jsme byli jednou z prvních zemí, které uznaly Korejskou lidově demokratickou republiku, ministr zahraničí Clementis poslal dopis už v říjnu 1948,“ vysvětluje Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu, proč severní komunisté požádali právě Prahu. Zatímco tak vojska spojených národů oslovila Stockholm a Bern, severní strana země reprezentovaná Korejskou lidovou armádou a Čínskými lidovými dobrovolníky si vybrala právě Prahu a Varšavu. „I když měla být československá mise neutrální, velice jim stranila,“ doplňuje Tomek.
Dvě kila buráků
Ostré přípravy vojáků začaly už před 65 lety v dubnu. První skupina měla podle historických materiálů 384 příslušníků, 25 motorek, 102 aut včetně tatraplánu, pět lehkých kulometů, 600 granátů a navrch pistole a samopal pro každého člena „delegace“. Naproti tomu třeba Švýcaři vyslali do komise 80 lidí vyzbrojených pouze osobními pistolemi. Podle Tomka může za poměrně masivní vybavení československých jednotek i fakt, že velení příliš nevědělo, do čeho vlastně jde. „I to, aby nebyli velkou zátěží pro Severokorejce,“ doplňuje.
Čtěte také esej:
Děkujeme, zůstaňte
Několik desítek lidí odletělo, většina kontingentu i s materiálem se z pražského hlavního nádraží vydala do severokorejského Kesongu vlakem, cesta zabrala více než tři týdny. O jejich odjezdu informoval režim až dodatečně, podle Tomka čeští komunisté váhali, jestli nemají celou korejskou akci nechat v utajení.
Jak se československým vojákům v neznámém prostředí žilo, ilustruje dopis napsaný 1. listopadu 1953. Podplukovník Jan Bořík vněm píše: „Tuhle jsem šel na ryby, ale nic jsem nenašel. Z balkonu našeho domu máme krásný výhled na řeku Jal a do města, které už je v Číně. My tam ovšem nesmíme, máme přesně vyhrazené místo našeho pobytu. Ale k řece Jalu, na břeh korejský, smíme.“ A pokračuje: „Mám zde před sebou dva kilogramy burských oříšků, které jsem si dnes ráno nechal přinést, a tak mi to nedá, jednou rukou píši a druhou loupám oříšky a pomalu při tom jím. Zde jsou velmi levné, na naši korunu převedenou na zdejší měnu je jich pěkná porce. Čokoládu už ani nejím, vždy ji dám některému korejskému soudruhovi. Dnes jsme měli k obědu řízky s opékanými brambory.“
Přestože hlavním úkolem Dozorčí komise nezávislých států bylo bdít nad čerstvým příměřím a vyšetřovat přestupky, většinou k určení viníka nedošlo. Ať už šlo třeba o podezření, že severokorejská armáda dováží do země sovětské stíhačky Mig-15, nebo vyšetřování porušení hranic při leteckých soubojích. I vzhledem k tomu, jak polská a československá delegace stranila Severokorejcům a Číňanům, rostla nespokojenost s inspekčními skupinami na jihu rozdělené země. Proto se velmi rapidně snižovala velikost československého kontingentu. Jak zjistil Tomek v historických materiálech generálního štábu, k 31. červenci 1955 měla jednotka 72 lidí, o rok později sedmnáct.
Jeden zběh
Účast Prahy v této operaci byla citlivá i proto, že zatímco doma v Československu řádil tuhý stalinismus 50. let, vojáci se dennodenně stýkali se západními kolegy včetně příslušníků americké armády. Z toho vznikaly i poměrně úsměvné situace, jako například ta z 10. listopadu 1953. Tři Čechoslováci se tak opili na večírku švédské delegace, že prý „zanedbali bdělost a ostražitost“. Jeden z nich pak musel za trest zpátky domů.
Aby během ročního působení v komisi nedošlo k útěku vojáků na Západ, podle Tomka účastníky mise ještě před odjezdem čekalo prověření, a někdy velitelé i vybrané příslušníky vyměnili. Za několik desetiletí, kdy Praha k dělicí čáře mezi oběma Korejemi vysílala své lidi, zběhl pouze jeden voják. „Až 30. října 1981 přešel svobodník Robert Országh, voják základní služby a kuchař delegace, v Pchanmudžonu na jihokorejské území. Odmítl se vrátit, a to i po rozhovoru se členy československé delegace, zprostředkované velitelstvím vojsk OSN. Vedoucí delegace generál Ján Gazík pak neúspěšně žádal o Országhovo vrácení,“ píše se v dokumentu citovaném v magazínu Historie a vojenství.
Přestože se českoslovenští i polští vojáci setkávali s Američany a pohybovali se velmi blízko jejich techniky, důkazy o špionáži nejsou. „Jednotku sice tvořili i příslušníci vojenské rozvědky a kontrarozvědky, ale ti tam byli především kvůli ochraně delegace a sledování, jestli někdo nechce emigrovat,“ myslí si Tomek.
Dlouhá zahraniční mise skončila pro armádu po 40 letech. Před 26 roky nejdřív KLDR vyzvala Polsko i Československo, aby už do dozorčí komise nevysílaly své lidi. Českou vlajku pak ze stožáru v Pchanmudžonu stáhli 3. dubna 1993. Švýcaři i Švédové zůstali na jihu, ovšem Pchjongjang s jejich zprávami vůbec nepracuje.
Přestože šlo o první a navrch poměrně pikantní zahraniční operaci československé armády, badatelé ji dosud příliš nezmapovali. I proto se nyní na věc zaměřuje Vojenský historický ústav. Na základě dokumentace, fotografií i zápisků a dopisů chce zrekonstruovat celých 40 let působení českých vojáků na jednom z nejžhavějších míst zeměkoule.
Přečtěte si také komentáře autora: