Socialisté řeší nový pseudopro-blém. Ministři, kteří jsou zároveň poslanci, by měli přijít po dobu účinkování ve vládě o křeslo v parlamentu. Tato křečovitá reakce na nehodu šéfa diplomacie Svobody by si přitom žádala změnu ústavy. Problém, který by šlo řešit mnohem jednoduššími způsoby, tak má být rozlousknut revizí základního zákona.
Tomu se říká jít s kladivem na mravence.
Jistě, vláda je velice slabá a nepřítomnost jediného poslance pro ni může znamenat nepříjemnou porážku. To však ještě dostatečně neospravedlňuje snahu sahat na ústavu. Když se podíváme na zmíněnou nehodu, kabinet se vůbec nemusel dostat do úzkých. Stačilo, aby se Svoboda prostě zřekl mandátu a jeho místo mohl ihned obsadit náhradník. To by ovšem pro něj musel být zájem na prosazení klíčového zákona důležitější, než lpění na postu.
Dobře, nevyčítejme ministrovi, že si chce uchovat křeslo, které si vydobyl ve svobodných volbách. Třeba staví tuto hodnotu výše, než jeden, byť veledůležitý zákon. Takový žebříček hodnot lze dobře přijmout. Potíž je v tom, že chytré vládní hlavy by chtěli koláč jíst a zároveň ho mít. Zajistit větší akceschopnost své křehké většiny a zároveň mít pro případ pádu kabinetu pojištěná sedadla ve Sněmovní ulici. Kdyby se Svoboda nyní vzdal mandátu, už by se na lavici zákonodárců nemohl vrátit. Podle návrhu sociálních demokratů by se tak stalo v případě, že by přišel o vládní židli ještě před koncem volebního období. Problém s ministry-poslanci by šel kromě dobrovolného zřeknutí se mandátu řešit třeba i tak, že by zákonodárci za situace křehké většiny vůbec nevstupovali do vlády. Jenže jen kvůli bezzásadové neschopnosti určit si priority by se měla Sněmovna místo důležitějších věcí zabývat takzvaným klouzavým mandátem. Už aby ti filištíni někam rychle vyklouza-li napořád.
