Špatný vnitropolitický vtip minulý pátek přerostl v mezinárodní ostudu. Miloš Kužvart týden poté, co se v Bruselu div ne po termínu představil šéfovi evropské komise Romanu Prodimu, pověsil svou komisařskou nominaci jednoduše na hřebík. Rázem tím ze své země udělal eurošaška.
Potvrdilo se, že Kužvartovo jméno nemělo při úvahách o českém kandidátovi do komise vůbec zaznít. Jiní adepti měli – a zase už mají – pro bruselský post jasně lepší kvalifikaci. Jenže Vladimír Špidla chtěl být v hrůze z opakování prezidentského debaklu o tah napřed a vsadil na outsidera Kužvarta: krotkého zemanovce pak ČSSD hladce protlačila vládou navzdory skřípění lidoveckých i unionistických zubů, o chrupu ODS nemluvě. Nad státním zájmem vyhrála premiérská touha zbavit se stranického protivníka a posílit obraz rozmnožitele partajních prebend.
Chybu mohl napravit sám Kužvart, kdyby alespoň přijatou hru dohrál do konce. Tolik cti v těle však neměl. Začal si stěžovat na neloajálního ministra zahraničí Cyrila Svobodu, a dokonce pletichařil, aby si jej pod křídla vzal sám úřad vlády. Nakonec trapně dezertoval, když několik hodin předtím vytočil předsedu vlády, až ten zkolaboval. Odpovědný politik by se po takovém zviditelnění odebral na úřad práce.
Avšak být dobrým šéfem diplomacie, mohl skandálu zabránit i Svoboda. Již vybraného kandidáta přece nejde bez zahraničněpolitických následků zpochybňovat a komplikovat mu pozici. Koaliční prádlo se má prát včas doma, a ne na ulici.
Vlastně se není co divit, že Špidla po Kužvartově pátečním kotrmelci upadl do mdlob. Zřejmě mu došlo, co celý ten cirkus pro něho i pro jeho vládu znamená a že z této šlamastyky se pomocí kamenné tváře jen tak nevylže. Ať už Kužvart svým postupem zostudil koalici úmyslně – k požáru v ČSSD nebylo během minulých dnů daleko - nebo neúmyslně, výsledek je tentýž: Špidlovi se teď smějí nejen jeho zdivočelí protivníci v sociální demokracii, ale také jeho koaliční partneři a opoziční občanští demokraté. A mají proč. Horší je, že se teď nejen Špidlovi, ale celé republice bude smát i Evropská unie, protože všechny vstupující země dodaly své kandidáty na komisaře včas a civilizovaným způsobem.
Tak dlouho pořádalo levičácké křídlo v ČSSD na Špidlu hon, až dostalo do pasti nejen premiéra a jeho levostředovou koncepci, ale skolilo i české renomé v Evropě a nakonec i samo sebe. Úderem do tváře Evropské unie eurovláda zásadně zpochybnila nejen zralost republiky pro vstup, ale hlavně svou vlastní existenci. Špidlovci, grossovci i zemanovci jsou zralí zchladit své horké hlavy v opozici. Fackovat se mohou třeba v podsedické hospodě, Evropa ani Česko na nekonečný tyjátr nejsou zvědavy.
