Malý emirát se stává novou mocností Blízkého východu. A jeho vliv občas sahá mnohem dál
Před pár dny vyrazili do Los Angeles ulovit nejslavnější fotbalovou celebritu světa. Jeli sice v barvách francouzského týmu Paris Saint-Germain, v kapsách ale měli katarské pasy. Tento pařížský klub, podobně jako jiné slavné fotbalové ikony, ovládají Katařané. Teď mají na nákupním seznamu Davida Beckhama. Ve Francii by ho chtěli už za měsíc, kdy mu vyprší smlouva v Americe, protože považují za přirozené, že jim patří to nejdražší na světě.
Před několika týdny také létali nad Libyí. Mezi letouny NATO, které deptaly obranu Muammara Kaddáfího, byli tihle piloti tak trochu exoti. Jejich šest stíhaček typu Mirage mělo na křídlech výsostné znaky Kataru. Jediné arabské země, která se zúčastnila tažení v Libyi.
Ani jedno není náhoda. V Perském zálivu vyšla hvězda důležité regionální mocnosti. Stát s 1,5 milionu obyvatel o rozloze Středočeského kraje a s osmi tisíci vojáky přetavil své ekonomické bohatství s pomocí kreativní diplomacie a pořádné příměsi sebevědomí v neobyčejný mezinárodní vliv.
„Není to nic jiného než malá žena, která si obula co nejvyšší podpatky, aby vypadala větší,“ komentoval to jeden arabský diplomat. Ale sarkasmus stranou. Katařané opravdu tahají za blízkovýchodní provázky a věci se do značné míry točí podle nich.
Mají prsty všude
Kdo nesleduje Blízký východ a arabský svět soustavně, automaticky by tipoval, že různé dohody se tam pečou pod dohledem Američanů, Egypťanů či Saúdů jako dřív. Ale realita posledních let je jiná. Hlavním „pekařem“ je Katar. Přes značné podráždění Egypťanů zajistil jednání a dohodu mezi severem a jihem Súdánu, tedy země, která sousedí s egyptskou jižní hranicí. Rovněž svého času zprostředkoval dohodu mezi vládou a povstalci v Jemenu, který sousedí se Saúdskou Arábií. Oba státy, které se považují za těžké váhy regionu, byly odstrčeny do role statistů. Před dvěma roky potom Katařané v podstatě sami zabránili tomu, aby Libanon zase sklouzl do propasti, na jejímž dně cenila zuby nová občanská válka.
A pak přišlo arabské jaro. V téhle souvislosti není dokonce tak od věci tvrdit, že právě Katařané svrhli egyptského prezidenta Mubaraka a libyjského diktátora Kaddáfího. Jistě, je to nadsázka, ale rozhodně ne úplně bláznivá.
Během egyptského převratu západní média nadšeně blábolila o tom, jak Twitter a Facebook drtí režim, protože se s ním domlouvají rebelanti. Byl to nesmysl: možná se s ním domlouvalo pár set lidí. V zemi, kde i největší noviny mají jen pár počítačů, na nichž se redaktoři střídají, je rozsáhlá facebooková komunikace „až ke kořenům“ jen mýtem. Vše rozhodla televize Al-Džazíra, již vlastní Katar, tedy katarský emír. A skoro každý Arab má možnost se dívat. Dramatické celodenní krytí přivádělo do ulic další a další lidi. Stačilo, aby Al-Džazíra jela protesty týden a americké televize se musely přidat, aby to nevypadalo, že nestačí držet krok s anglickým vysíláním stanice, které je v USA leckde dostupné. Když se Američané přidali, prezident Obama musel po pár dnech vyzvat Mubaraka k odchodu.
Arabské jaro bylo „nejskvělejší hodinou“ Kataru. Přidával plyn podle toho, jaké měl kde zájmy. Tam, kde bylo hodně reportáží, tam padaly režimy. Tam, kde si to emír nepřál, velké pokrytí nebylo – třeba v Bahrajnu nebo v Sýrii.
Nejvýraznější roli Katar sehrál kolem Libye. Jako jediná arabská země se nabídl, že pošle stíhačky ke střežení „bezletové zóny“ vyhlášené OSN, čímž poskytl NATO krytí, aby se dalo do akce. Kdyby se nezúčastnil Katar, Aliance by z politických důvodů hodně váhala.
Nejbohatší na světě
Před lety to byla nejméně důležitá země v Perském zálivu. Od té doby se věci změnily. Současný emír Hamad si na příkladu Kuvajtu uvědomil, že kdyby ta země byla chudá a bezvýznamná, nikdo by pro ni nehnul prstem. Proto se rozhodl, že Katar musí být pro jistotu bohatý a důležitý.
K tomu, aby mohl Katar hrát roli jednoho z největších malých států, potřebuje několik věcí. První jsou samozřejmě peníze. Ty má, protože země velice zbohatla díky zemnímu plynu. Málokdo ví, že Katar je v přepočtu na hlavu nejbohatší na světě: každý obyvatel emirátu vydělá ročně v průměru 88 tisíc dolarů, což je dvakrát více, než dostane průměrný Američan. Ekonomika země roste o šestnáct procent ročně. A katarský suverénní investiční fond má k dispozici přes sto miliard dolarů. Kromě toho země také dobře investuje. Pryč jsou časy, kdy peníze utrácela za trofeje, jako byl londýnský obchodní dům Harrods. Teď jsou na řadě strategická jména jako třeba španělský energetický gigant Iberdrola.
Kromě toho má Katar velmi nekomplikované politické struktury, což je na dnešním Blízkém východě docela rarita. Katarský emír může klidně říkat, že stát je on. Protože nemusí své postoje prosazovat, jeho představa se stává automaticky politikou. A protože opozice není – poddaní jsou přiměřeně spokojeni – nemusejí moc ztrácet čas a energii vnitropolitickým manévrováním a veškerou sílu může upřít směrem ven.
A pak jsou tady samozřejmě Spojené státy. Ty mají v Kataru svou největší vojenskou základnu na Blízkém východě. Tím je řečeno vše. Katar se může cítit naprosto bezpečný a může si vyskakovat.
Bez skutečných přátel
V minulých letech se Katar snažil vybudovat si pozici tím, že chtěl být se všemi zadobře. Pořádal mezinárodní konference a s nepokrytou obojakostí srdečně jednal s vládami, zatímco současně na svém území dovolil sídlit jejich exilovým opozicím. Jako první navázal na nízké diplomatické úrovni styky s Izraelem, jehož obchodní zastoupení otevřelo v Dauhá v roce 1996 (po letech bylo zavřeno). Je jedna ruka s Palestinci z Fatahu i Hamásu, je nepostradatelný pro Američany, ale je taky velmi zadobře s Íránem.
Jenže s příchodem arabského jara si Katar zvolil agresivnější a riskantnější polohu. Má pocit, že se mu otevřela příležitost kormidlovat celou oblast a utvářet dění podle svého. Tím, že byl s každým a s nikým, že to hrál na všechny strany, si však nevytvořil žádné skutečné přátele. Podrážděná je dokonce Amerika. „Nemůže to pokračovat donekonečna tak, že Katar je v pondělí americkým spojencem a v úterý posílá peníze Hamásu,“ řekl před časem americký senátor John Kerry.
Katar je jako muší váha, která boxuje o tři váhové kategorie výš. Je rychlý, ale stačí jediný špatný kryt a následky by mohly být docela nepříjemné.
