Firma se restrukturalizovala bez státní pomoci
Závody Vítězného února změnily po revoluci název na ZVU. Jmenovat by se měly Závody vítězného dubna, protože právě v tomto měsíci se jim podařilo vyrovnat se s věřiteli. Generálnímu řediteli podniku Pavlu Simajchlovi se nápad líbil. Každý podnik v krizi má vždy několik možností, jak vybřednout z potíží. Nejjednodušší je spoléhat na pomoc státu a vytahat peníze z kapes daňových poplatníků. Hradecké strojírny ZVU však zvolily nepříliš častou cestu soudního vyrovnání s věřiteli. Dosud tento způsob moc firem nepoužilo, z těch známějších je to LET Kunovice a Podnikatelská banka. Soudně se vyrovnat ještě chtěly i Královopolské strojírny, ale měly smůlu – soudkyně dala přednost bankrotu. Osudný šestadevadesátý. Příčiny potíží ZVU odpovídají klasickému scénáři. Podnik, jenž působí v oblasti vyšších dodávek pro cukrovary a pivovary a chemii, se do roku 1990 orientoval převážně na Rusko a arabský svět, přičemž na domácím trhu měl z velké části monopolní postavení. Obrat se pohyboval nad jednou miliardou korun a zaměstnanců bylo bezmála pět a půl tisíce. V roce 1992 byl podnik transformován na akciovou společnost a poté privatizován v obou kolech kuponové privatizace. Tím začaly problémy: do roku 1995 se vlastnická struktura neustále měnila a žádný z fondů nedržel více než dvacet procent základního jmění. Teprve počátkem roku 1996 se koncentrovaly tři pětiny akcií v rukou fondů spravovaných společností OB Invest. Dalo by se říci, že si nový vlastník trochu naběhl. K převzetí majority jej totiž přesvědčily výroky ve výročních zprávách z let 1993 a 1994, které vyzdvihovaly ziskovost ZVU a kvalitní zakázkovou náplň. Jenže právě ta se nakonec stala kamenem úrazu. O dvou obchodních případech z roku 1993 (dodávka hliníkárny do Íránu a odsíření elektrárny Prunéřov II v konsorciu s Mitsubishi), jež právě měly být oporou činnosti podniku, se na přelomu let 1995 a 1996 zjis–tilo, že na jejich dokončení potřebují náklady o stovky milionů korun větší, než ZVU původně počítal. A protože byly zakázky, z nichž se dalo tři roky pohodlně žít, nebyl přece důvod snižovat zaměstnanecké stavy. „Byla to klasická situace, kdy podnik bere zakázky a nepřemýšlí se nad tím, zda za dané nákladové struktury něco přinesou, konstatoval Simajchl. Podniku začaly kvapem odcházet likvidní prostředky, zadlužoval se a neplatil dodavatelům ani státní správě. Takže i novopečený vlastník, nyní už to byla dcera společností ČSOB a OB Investu Finop Holding, v roce 1996 zjistil, že cosi není v pořádku. Firma nejenže není restrukturalizovaná, ale je zadlužená (cizí zdroje dosáhly 1,6 miliardy) a navíc urychleně potřebuje tři sta až čtyři sta milionů korun na dokončení zakázek. V té době již úroky dosahovaly sta deseti milionů korun ročně, což bylo vzhledem k nízké rentabilitě zakázek nesnadné splácet. Přidat na její bedra další čtyřistamilionové závazky, jež by podnik ještě víc vysávaly, nemělo smysl. Kumulovaná ztráta přeskočila osm set milionů korun. Začalo se hledat řešení a jedním z návrhů byl také bankrot. Vyrovnáme se. Manažeři ZVU nakonec zvolili za souhlasu akcionářů nekonkursní ces–tu. Navrhli tvrdou restrukturalizaci a soudní vyrovnání s věřiteli, protože společnost měla podle jejich názoru budoucnost. „Firma byla díky pozici na trhu schopna trvale získávat zakázky, objasnil Simajchl. Předpokladem bylo, že podnik dokončí stěžejní zakázky, jinak by totiž mohl rovnou zmizet z trhu. Nákladová struktura však pozici na trhu neodpovídala a bylo jasné, že ZVU se musí zmenšit a očistit. Na valné hromadě v lednu 1997 předvedli manažeři akcionářům svůj plán, v němž nabídli věřitelům vyrovnání jejich pohledávek ze čtyřiceti pěti procent. „Předložili jsme jim bilanci konkursu a bilanci vyrovnání a oni potom s revitalizačním plánem souhlasili, vysvětlil ředitel ZVU. Plán byl 21. dubna předložen soudu. Mezitím byly hlavní činnosti firmy vloženy do čtyř nově založených dcer – ZVU Chemie, POTEZ, Servis a Slévárna a strojírna. Výroba se tak očistila od dluhů. Ve druhé etapě se počítalo s příchodem strategického partnera, který společnostem umožní vstup na globální trh. Zbytná aktiva byla určena k prodeji. Tvrdé roky. Soud vyrovnání povolil 28. července 1997. Do té doby objížděli manažeři věřitele a přesvědčovali je, aby získali jejich souhlas na vyrovnacím jednání. Vyrovnání se účastnily kromě dluhu u Konsolidační banky především závazky z obchodního styku – u Vítkovic, Technoexportu a dalších – dohromady za 565 milionů korun. Strojírny ještě dlužily bankám tři sta dvacet milionů, jenže těch se vyrovnání netýkalo, protože byly zajištěny zástavním právem. Dalších sto devadesát milionů korun tvořilo přednostní pohledávku státu, která musela být uhrazena v plné výši. Tu se podařilo vyrovnat z výtěžku z prodeje majetku ještě v roce 1998. Zbytek (253 milionů korun) byl uhrazen 20. dubna 1999. V bilanci mateřské firmy nyní vězí dluhy už jen za dvě stě padesát milionů korun. Mezitím v průběhu jednoho a půl roku v ZVU vedení stále stlačovalo náklady, počet zaměstnanců poklesl z necelých tří tisíc na zhruba třináct set, výroba se soustředila na menší ploše. Firma v té době nedostala ani korunu úvěrů, a tak byly jednotlivé dcery nucené brát zakázky za tvrdých podmínek, jednou z forem byla i práce ve mzdě. „Museli jsme se soustředit na takové zakázky, které nebyly náročné na cash flow, a proto to nemohly být vyšší dodávky. Byl to boj existenci bez vnější podpory, zdůraznil Simajchl. ZVU se podařilo dokončit i zakázky na elektrárně Prunéřov a v Íránu. Dcery už dozrály k prodeji. Roky 1997 i 1998 byly ještě pro firmy ztrátové, rok následující se vzpamatovávaly a letos ZVU Servis a POTEZ, který se již navrátil k dodávkám investičních celků v potravinářském průmyslu a získal zakázky na cukrovary v Íránu a pivovary v Rusku, vytvoří zisk. Jeden záměr – prodat dcery ještě během vyrovnání, a uhradit tak pohledávky bank – manažerům nevyšel. Potenciální kupci totiž čekali, jak vše dopadne. Kdyby totiž firma zbankrotovala, akvizice by je vyšly levněji. Společnost ZVU Chemie se podařilo prodat již v květnu loňského roku rakouské firmě Böhler Hochdrucktechnik. Výtěžek snížil dluhy u bank o dvě stě milionů korun. Nyní běží neveřejné výběrové řízení na ZVU POTEZ. Vytipovaní zájemci mohou podat svoji nabídku do konce června. Ještě letos budou na prodej i ostatní dcery. Utržené prostředky by měly stačit na uspokojení zbylých závazků. Matka již dnes jen spravuje své kapitálové účasti, a až osiří, nebude mít podle Finopu její další existence význam.
