Je možné hledat nějaký řád v sebevraždách? Korelace mezi příjmy na obyvatele je výrazně záporná, jinak řečeno v bohatých zemích je sebevražd podstatně víc než v těch chudých. Čím bohatší jsme, tím pravděpodobněji to uděláme. Ne, to asi ne.
Bude to v klimatu a slunečním svitu, když ve Skandinávii a v Pobaltí byla a jsou čísla tradičně vyšší než někde na jihu Evropy? Těžko, celosvětovému žebříčku vévodí rovníková Šrí Lanka a Guyana, jež spolu mají jinak velmi málo společného, a najdete v jejich okolí země, kde je sebevražda vzácným fenoménem.
Korelaci s ekonomickou mizerií také nenajdete: Řecko prošlo v posledním desetiletí očistcem, a přesto jsou jeho statistiky ve srovnání se zbytkem Evropské unie hluboce podprůměrné. Platí to i ve srovnání se sousedním ortodoxně křesťanským Bulharskem a Srbskem, ale už ne tak se spíše muslimskou Albánií a Bosnou, přičemž žádná z těchto zemí nezažila bůhvíjak prosperující desetiletí.
Chudáci muži
V mezinárodním srovnání vystopujete například fakt, že ženy si sahají na život výrazně méně často než muži, přičemž jednou z výjimek je Čína a z velkých zemí je blízko téměř vyrovnanému poměru ještě Indie a Pákistán.
Ovšem například v Česku je počet dokonaných sebevražd u mužů v přepočtu na sto tisíc obyvatel čtyřiapůlnásobný oproti ženám, třeba na Slovensku je tento rozdíl dokonce více než sedminásobný. Typicky ženy ze slovanských středoevropských zemí v tomto ohledu projevují mnohem nižší sklon než muži. Je to dáno relativním úpadkem ekonomické role mužských přednostů domácnosti coby živitelů s tím, jak ubylo relativně lépe placených pracovních příležitostí pro muže s nízkou kvalifikací a přece jen se snížil „gender gap“.
Sociologové našli už dávno docela zřetelnou sekvenci mezi prekérním postavením mužů bez středního odborného nebo vysokoškolského vzdělání na trhu práce, jejich nezaměstnaností a ztrátou vnitřní sebedůvěry. A následně vysokou rozvodovostí, přiznáváním péče o děti ženám, vystěhováním z bytu, výživným, dluhy a „ driftováním“ až do konečného pochopení své vlastní beznaděje a sáhnutí si na vlastní život. Máte docela koncentrovaná území mizerie a hned vedle nich velmi slušný vysokoškolský kampus, ale pozvednout tu upadlou část se nedaří ani po desetiletích snažení. Co je na tom překvapivého, když se nad tím zamyslíte? Vůbec nic. Aby se bývalí narkomani plynule adaptovali na svět výzkumných center, to by bylo hezké, ale obvyklé to není.
Sebevražda jako hřích
Okolnosti mohly být různé – ve Spojených státech, Velké Británii a dalších západních zemích byly tyhle trendy patrné už po první ropné krizi v půlce 70. let minulého století, ale nejsou u konce.
Hodně silně se projevila krize této sociální skupiny mužů při rozpadu Sovětského svazu. V Rusku byl alkoholismus preferovanou formou pomalé sebevraždy mužů odedávna, ovšem když už tyto lidi nikdo doopravdy ekonomicky nepotřeboval, tak jednu dobu dohnali Rusové úmrtnostní tabulky až někam do rovníkové Afriky v době vrcholící epidemie AIDS.
Čtěte komentáře Miroslava Zámečníka:
Hledá se rychlý krtek
Český fiskál aneb přetahovaná o body
Biologové i právníci varují: nelezte do koalic
Velmi postřehnutelnou statistickou linkou je islám, kde je sebevražda mimořádně silným hříchem. Nejen že je to „haram“ horší vraždy a propadnete se do pekla, ale hřích budete neustále opakovat, stejným způsobem. Vzhledem k mimořádně silnému náboženskému tabu (ale žádné náboženství se netváří k sebevraždě vlídně) jsou statistiky v islámských zemích podstatně nižší než ve zbytku světa. To platí v širokém pásmu od Maroka až po Pákistán, a to i v zemích, kde vztažení ruky na vlastní život není trestné, i když každopádně (ne)přiznání se ke smrtelnému hříchu může statistiky významně ovlivňovat. Intelektuálně je to vlastně docela zajímavé: náboženství, které ze všech naprosto nejvíc odsuzuje sebevraždu, zároveň bývá nejčastějším zdůvodněním sebevražedných útoků. Schizma.
Přečtěte si také:
