Je to společenství rovnoprávných partnerů. Každý hlas zde má stejnou váhu. Velmocenské postoje v EU patří nenávratně do minulosti. Tohle slyšíme dnes a denně přes dvanáct let od eurooptimistů, ať už našich či z blízkého nebo vzdáleného okolí. Takovouto idylku snese papír nebo éter, ale ve světle skutečnosti vyhlíží všechno jinak.
Komentáře
Že si tato skutečnost našla zrovna ústa francouzského prezidenta, není žádná náhoda. Vyšla z nich věta prozrazující, jak se Francie dívá na kandidátské země Evropské unie: jako na děti, jež mají právo mlčet, když francouzští a němečtí rodiče řídí běh dějin. A ještě něco: Evropská unie a Francie jedno jsou, a kdo je proti, nemá tu co pohledávat. Odmysleme si na chvíli současnou protiteroristickou kampaň vedenou Spojenými státy, tak laxně pojímanou Francií a Německem. Není to poprvé, kdy Francie dává najevo, že se cítí být velmocí - nejen evropskou, ale i světovou. Vyhlídne si k tomu vždy neomylně chvíli vyžadující jednotný postoj celého Západu. Připomeňme si De Gaullovu koncepci Evropy od Pyrenejí po Ural zcela opomíjející takovou maličkost, jakou byl komunizmus panující tenkrát na polovině kontinentu. S tím později korespondovala i německá Ostpolitik, která byla politikou ústupků Sovětům. K tomu ještě dlužno připočíst antiamerikanizmus počatý De Gaullem ještě v době II. světové války. Je to sebevražedný postoj a německá podpora slovům francouzského prezidenta nevěští nic povzbuzujícího pro adepty EU, podporující v irácké krizi USA a Velkou Británii. Teroristé nestojí před branami, ale jsou už dávno uvnitř. Stačí vzpomenout pumové útoky v srdci Paříže nebo v berlínských diskotékách. Podrážděnost francouzského prezidenta je vysvětlitelná i z dalšího důvodu: noví členové EU budou ředit francouzsko-německé poručnictví v Unii, nepsaně provozované již delší čas. Není špatné si znovu připomenout, že Francie ztratila velmocenské postavení na podzim 1938 v Mnichově. Právě kvůli podobnému postoji k diktátorům!
