Vášnivá veřejná diskuse o tom, zda bude či nebude spropitné v restauracích či dalších obchodech a službách předmětem elektronické evidence tržeb, se stala kouzelným dokladem toho, jak se reálný život nedá napresovat do excelovských tabulek a jak je nyní módní boj se šedou ekonomikou v Česku tak trochu mimo mísu.
A Andrej Babiš se před lidmi z oboru jen ztrapnil svým vysvětlením, že spropitné pro číšníka evidenci tržeb nepodléhá, zatímco pokud jde o příjem podnikatele, musí být evidováno a odvedena z něj DPH. V obou případech pak dýško podléhá dani z příjmů.
Proč je logické a jasné vysvětlení komické? Především proto, že ukazuje faktickou nemožnost, aby stát opravdu dosáhl na všechny transakce a zdanil je. Spropitné samozřejmě i nyní podléhá dani z příjmů, dříve možná bylo přesnější danit je daní darovací. Nicméně nikdy nikdo neslyšel o tom, že by v historii byla jakákoli daň z dýška věnovaného v hotovosti skutečně odvedena.
U bezhotovostní transakce, kdy zákazník poskytne spropitné a zaplatí ho spolu s cenou platební kartou, obecně funguje, že hospodský odvede DPH i z něj a započítá si ho do základu pro daň z příjmů, protože se nechce dohadovat s úředníkem berňáku kvůli pětikoruně. A na tomto stavu se vůbec nic nezmění. Lidé budou dál dávat dýška, která uniknou daním do šedé zóny a stát s EET na nich nevybere ani korunu navíc.
Proč ne hostinský?
To asi pochopí každý a málokdo bude ztrácet čas vymýšlením mechanismu, jak ty diškrece přece jen prohnat berňákem. U masově rozšířeného krácení tržeb a vyplácení personálu z významné části v hotovosti je to ale už trochu složitější. Zde se zdá požadavek na zavedení důsledné daňové kázně zcela namístě. Podle prosté logiky, když já platím daně ze svého platu, proč by je neměl platit hostinský.
A proč nepřispívá na své zaměstnance do penzijního systému, když můj zaměstnavatel tak poctivě činí? Navíc je zde opravdu faktor nerovného zacházení, kdy restaurace vyšší kvality, kde vysoká část tržeb probíhá bezhotovostně a nejsou peníze na vyplácení zaměstnanců „z kasy“, prostě platit musí, a ztrácí tak konkurenceschopnost. Celkem se nelze divit, že jejich majitelé EET vítají. Mimo jiné i proto, že se jim ekonomicky nedýchá zrovna lehko a udržet restauraci s dobrou gastronomií často hodně stojí, místo aby vydělávala velké peníze.
Jenže ona žádná - ani ta, co na daních šidí nejvíce - hospoda ještě z nikoho miliardáře neudělala. Prostě při současných cenových hladinách přidaná hodnota vytvořená v restauraci dostačuje sotva na pokrytí provozních nákladů a nějakého přiměřeného zisku, ale při plném dodržení berních zákonů se podnik propadá do ztrát. A s věčnou ztrátou se prostě podnikat nedá.
V dnešní době informačních technologií je samozřejmě minimalizace těchto daňových úniků proveditelná. A Babišova EET v tom může mít úspěch. Jenže je nutné počítat s tím, že nezbytně vzroste ona přidaná hodnota. Lze to provést navýšením cen nebo snížením nákladů díky použití horších surovin a menšího počtu zaměstnanců, tedy přes zdražení nebo pokles kvality poskytovaných služeb.
Výsledkem bude zvýšení marže na zákazníka, nicméně těch zákazníků ubude. Spotřebitel přejde od čepované plzně dříve za čtyřicet, nyní za padesát korun k lahvové z Kauflandu za osmnáct padesát. Z té čepované stát viděl na DPH maximálně polovinu, tedy třeba tři koruny. Z té lahvové, která ji nahradí, dostane sice celou daň, ale zase jen zhruba tři kačky. Nula od nuly pojde, pokud pomineme, že pivovar má na čepovaném vyšší marži, a tak zaplatí nižší korporátní daň.
Standardní Česko
Nebylo by efektivnější to úsilí státního aparátu a nezanedbatelné rozpočtové zdroje věnovat na boj se skutečnou daňovou kriminalitou, pro který chybějí dobře placení kvalifikovaní lidé schopní čelit stále rychlejším inovacím podvodníků a jejich infiltraci do daňové správy? A je vůbec stínová ekonomika v Česku takovým problémem, že je třeba miliardových investic na nějaké masivní snižování jejího podílu na HDP?
Velikost šedé ekonomiky se normálně změřit nedá už z definice, protože jde o neevidovanou, a tudíž nedaněnou ekonomickou aktivitu. Dělají se jen propočty a odhady, vlastně takové horoskopy na vědecké bázi, které nedají přesné číslo, ale spíše šanci na nějaké mezinárodní srovnání. Rozptyl odhadů je dost velký.
Od 11,25 procenta podle studie E&Y pro MasterCard přes 16 procent podle konkurenční kartové asociace Visa či podle přední autority přes šedou ekonomiku Friedricha Schneidera z linecké univerzity. Vjeho srovnání je na tom Česko dvakrát hůře než Rakousko či Švýcarsko s osmi a sedmi procenty, ale téměř stejně jako Německo s procenty třinácti.
Zatímco porovnání s Českem nikoho moc nepřekvapí, německo-rakouské srovnání je dosti šokující. Autoři to vysvětlují vysokým, až třetinovým podílem lidí, kteří si vydělávají bokem ke svému normálnímu zaměstnání. Každopádně je zjevné, že Česko je se svým - mimochodem dlouhodobě klesajícím - rozměrem šedé ekonomiky standardním evropským státem. I když by samozřejmě bylo fajn zařadit se mezi premianty.
Bič na hospodského
V každém případě jsou celková čísla z hlediska politické propagandy impozantní a pro Česko činí nějakých šest set miliard korun celkového objemu nedaněných tržeb, což představuje více než sto miliard ročně na nezaplacených daních. Není divu, že politici se ve státech zdevastovaných přebujelým sociálním systémem a fiskální nekázní snaží namluvit lidem, že není třeba žádných strukturálních reforem, protože jde jenom o to, pořádně vybrat daně.
Ono je těžké veřejně přiznat, že do toho gigantického objemu nevybraných daní patří kromě třeba zmíněného spropitného a činností, které nejsou při normálním zdanění ekonomicky efektivní, také neplacená, a tudíž nedaněná pomoc rodinných příslušníků ve firmě či dětská práce, když děti na statku ráno, než jdou do školy, chodí krmit slepice, jejichž vajíčka matka odpoledne prodá na farmářském trhu. Což je dnes vlastně postižitelné nejen daňovou legislativou, ale i trestním zákoníkem. To vše je také šedá a nedaněná ekonomika, úplně stejně jako kriminální krácení daní i více či méně legální daňová „optimalizace“ pomocí offshorových subjektů.
Ekonomická aktivita se přitom ocitá v šedé zóně většinou nikoli proto, že lidé jsou od přírody podvodníci a geny je nutí šidit na daních. Obvykle je důvodem z hlediska podnikatelského subjektu nepřiměřená daňová povinnost. Prostě stát chce moc velký díl z vytvořené hodnoty. To je příklad třeba nedávného výroku Tima Cooka o tom, že Apple se vrátí do USA, až tam bude přiměřené zdanění korporací. Současných čtyřicet procent je prostě moc.
Velmi podobné je to v Česku se zdaněním práce. Při produktivitě v pohostinství je těch třiatřicet procent odváděných ze mzdy zaměstnance zaměstnavatelem prostě moc. V tomto případě je pak účinnost represe vůči neplatičům značně omezená a daleko efektivnější pro nastolení pořádku a obnovení daňové kázně je systémová změna v podobě snížení odvodových povinností na přiměřenou míru a zjednodušení vyměřování daně. V USA u danění firemních obrů, v Česku u odvodového zatížení práce a sociální ochrany zaměstnanců, zejména v segmentu drobného podnikání. Pokud by stát dokázal toto vyřešit, tak by si možná četní majitelé restaurací obdobu evidence tržeb zaváděli sami a rádi, protože by jim ušetřila práci s daňovým přiznáním.
To je ale složitější a politicky mnohem méně atraktivní než pletení biče na hospodského, který mě jako voliče stejně šidí na míře piva a zaslouží si, aby s ním někdo zatočil.
Čtěte také:
ČLÁNKY DO MAILU