Ať se již po dnešním římském summitu bude další vývoj v Evropské unii ubírat jakýmkoli směrem, už nikdy nepůjde jen o uhlí a ocel jako tenkrát v prvopočátku - v žádné ze šesti zakládajících zemí Evropského sdružení uhlí a oceli (země Beneluxu, Francie, západní Německo a Itálie) se už uhlí netěží. Montánní unie, jak se sdružení také říkalo, vděčí za svůj vznik jedné geologické asymetrii s dalekosáhlými strategickými důsledky.
Francie sice uhlí měla, ale dovážela německé uhlí ve velkém již od konce 19. století, ve 30. letech pak už byla největším dovozcem uhlí na světě. Ze strategického hlediska jí nerovnoměrné rozdělení zásob koksovatelného uhlí, a tak i potenciálu pro rozvoj ocelářství pochopitelně nesmírně trápilo. Vytvoření společného trhu uhlím, železnou rudou a šrotem od února 1952 (a krátce nato i ocelí) s otevřeným členstvím pro další země a nadnárodní zastřešující institucí s paritním hlasováním v podobě Vysokého úřadu bylo geniálním nápadem Francouze Jeana Monneta, jak tento strategický rébus elegantně vyřešit.
Ale tím to nemělo skončit. Zatímco o společné využití potenciálu jaderné energetiky jako zálohy pro tenčící se západoevropské zásoby uhlí (a rostoucí závislost na dovozu arabské ropy) měla Francie zájem, k myšlence široce pojaté celní unie byl postoj v tradičně protekcionistické zemi méně než vlažný a největší problémy měl francouzský prezident Charles de Gaulle se společnou obranou. Koncept Evropského obranného společenství padl spolu s ukončením války v Koreji, když v srpnu 1954 francouzské Národní shromáždění hlasovalo proti a oslavilo to zpěvem Marseillaisy.
Pomsta Británii
Podobný osud by byl možná potkal i projekt Evropského hospodářského společenství, kdyby se západoněmeckému kancléři Konradu Adenauerovi nepodařilo přesvědčit francouzského premiéra Guye Molleta, že „Evropa bude vaší pomstou“ (za to, že Británie pod silným americkým nátlakem přistoupila na příměří uprostřed společných bojů v Suezském průplavu, aniž to předtím konzultovala s Francií).
Francouzi i Britové po suezské krizi museli akceptovat, že na světě zůstaly jen dvě supervelmoci, a do pár let se rozpadla obě jejich koloniální impéria. Francie si vybrala Evropu, nikoli však s nadšením. Když se 25. března před šedesáti lety sešli v Palazzo dei Conservatori představitelé šestice členů, aby podepsali Římskou smlouvu, která dala základ Evropskému hospodářskému společenství, prožívalo jádro západní Evropy místy už víc než desetiletou vlnu silného hospodářského růstu.
Nejenže HDP v paritě kupní síly velmi výrazně překonal devastující následky války, ve skutečnosti byl vyšší než kdykoli v předválečných časech a obyvatelstvo v jádru západní Evropy se nikdy v dějinách nemělo lépe. Navíc vzestup životní úrovně byl doprovázen podstatně nižší sociální nerovností než před válkou.
Přečtěte si sérii týdeníku Euro:
Komu patří Česko 5: od vstupu do EU vzrostla cena půdy trojnásobně
Wirtschaftswunder, les Trente Glorieuses, il miracolo economico - všechno označuje období vysokého a téměř nepřetržitého růstu, který měl pokračovat ještě dalších šestnáct let - až do první ropné krize. Tak, jako je nepochybné, že na začátku ke konjunktuře přispěl osvícený americký Marshallův plán a půjčky Světové banky, které nastartovaly poválečnou obnovu, Římská smlouva a vytvoření společného trhu znamenaly další růstový impulz. Umožnily lepší alokaci investic a vyšší produktivitu danou úsporami z rozsahu, které přináší svobodný obchod.
Zvlášť když se do roku 1986, kdy byl přijat Jednotný evropský akt zakládající volný pohyb nejen zboží, ale i služeb a výrobních faktorů, ke spolku připojilo šest dalších zemí (1973 Británie, Dánsko a Irsko, 1981 Řecko, 1986 Španělsko s Portugalskem).
Pro pořádek je třeba říct, že ekonomové, kteří se neshodnou skoro na ničem, téměř univerzálně souhlasí s příznivým efektem „čtyř svobod“, včetně volného pohybu pracovní síly, i když brexit ze všeho nejvíc upozorňuje na schisma mezi odborným názorem (a statistikami) a politickým testem udržitelnosti. A zvlášť to platí po přistoupení postkomunistických zemí, kdy nejsnadnější cesta za lepším životem spočívá v ekonomicky motivované migraci.
Přílišné ambice
Maastrichtská smlouva (1992) a zejména zavedení společné měny, které se opíralo o dodržování pravidel, nikoli o společný federální rozpočet (na který nebyla a není Unie ani trochu politicky zralá a připravená), pak může být interpretována jako uspěchaná reakce na znovusjednocení Německa v roce 1990.
Při zpětném ohlédnutí by bylo vhodnější klást si menší cíle, které by nevystavovaly země, jež pravidla berou spíše jako doporučení, nutnosti velmi krušné adaptace na ztracenou konkurenceschopnost a díry v platební bilanci, kterou v minulosti řešily státním bankrotem nebo devalvací měny, případně kombinací obojího. Společná měna je zbavila měkké varianty v podobě oslabení měny, možnost státního bankrotu v Unii si nechceme přiznat a perspektiva permanentního refinancování nikoli z komerčních, ale oficiálních zdrojů také nikoho nebaví.
Přistál mi v poště dotazník k Junckerově Bílé knize o budoucnosti Evropy, který vybízí k odpovědi, co je moje preferovaná varianta budoucnosti. Status quo je neudržitelný, shoda na rychlém společném postupu vpřed je ale ještě nerealističtější.
Návrat k jednotnému trhu je cílený ústup připomínající snahu o to, jak dostat omeletu zpátky do vajec - nakonec se to všechno rozbije, včetně společného trhu.
Zbývají dvě možnosti: vícerychlostní Evropa v podobě ad hoc koalic. Ta je sice nejpravděpodobnější, ale pro Česko je velmi ošidná, protože se velmi snadno ocitne na vnějším okruhu, přičemž nevíme, co nás tam čeká, ale zřejmě tam nebudeme šťastni. Zůstává poslední varianta, a to soustředit se na pár vybraných oblastí, na nichž se shodneme všichni, a zbytek nechat být. Kterépak to asi budou?
Čtěte další texty autora:
