Sedíme na penězích aneb Proč se neinvestuje do infrastruktury

Na začátku roku nenajdete byznysové médium, které by nedávalo investiční tipy: od lithia přes dolar, evropské akcie, které by měly vynášet víc než ty americké, až po horké „tech tituly“. Nedávno mi můj osmnáctiletý syn oznámil, že chce začít investovat a že prý má vyhlédnutou jednu firmu, která je sice momentálně v potížích, ale vyrábí prý opravdu důležitou součástku pro mobilní technologie.

Vzhledem k tomu, že se prozatím zajímal spíš o dějiny muslimského světa než o „tech stocks“, mě to překvapilo o dost víc, než kdyby mi začal vykládat něco o córdobském chalífátu. Ale v zásadě má pravdu. Žijeme v pozoruhodné době, kdy si půl tuctu centrálních bank od vás nechá zaplatit, že vám milostivě uloží peníze. A také v době, kdy spousta firem, včetně těch českých, „sedí“ na penězích a v podstatě nevědí, kam s nimi, aby na tom aspoň netratily.

Koho to zajímá?

Jasně, drtivá většina Čechů tenhle problém nemá. Už jenom proto, že podíl domácností, které se u nás subjektivně považují za velmi bohaté, nepřesahuje jedno procento, a těch, které se považují za spíše bohaté, je devět procent. Většina nemá peněz nazbyt a je ráda, když je schopna vytvářet skrovné finanční rezervy, navíc v bezpečných finančních instrumentech.

Takže úvahy o tom, kam vložit přebytečné finanční prostředky, jsou statisticky výrazně menšinový žánr. Ale zabývat se hodláme korporátními, ne retailovými investicemi.

Logickou odpovědí na otázku, kam s penězi – zvlášť v době bezprecedentně nízkých úrokových sazeb – je investovat do vlastního podnikání. Případně projektů, které rozmnožují kapitálovou zásobu a zakládají budoucí produktivitu. To už se nyní děje, statistika národních účtů vykazuje oživení investiční aktivity již od čtvrtého čtvrtletí 2013. Přesto to evidentně nestačí. Když dnes potkáte české podnikatele, ze všeho nejvíc jim vrtají hlavou dvě otázky: zaprvé kde sehnat lidi, zadruhé kam investovat peníze.

Ze statistik Českého statistického úřadu jemnější nuance investičních aktivit českého byznysu nevyčtete. Něco málo vám sdělí dovozní statistiky zahraničního obchodu – kolik dovážíme investičního zboží, u něhož předpokládáme, že bude využito pro zvýšení produkční kapacity v tuzemsku. Něco se dozvíte z konjunkturálního průzkumu – ten nejčerstvější, z ledna 2016, vychází v průmyslu, stavebnictví i obchodu optimisticky.

Také pracovní portály, kde se hledají zaměstnanci, naznačují široce založenou konjunkturu, poptávka není jen po kvalifikovaných specialistech, ale už i po čerstvých absolventech a pracovní síle bez kvalifikace. Tak proč to váhání? Proč nezažíváme mohutný investiční boom?

Přeinvestováno, škrtáme

V nedávném rozhovoru pro týdeník Euro viceguvernér ČNB Mojmír Hampl připsal opatrnost českých podnikatelů ohledně investic psychologické ozvěně velké ekonomické recese, která se promítá do „zkrácení finančního horizontu a neochoty uzavírat dlouhodobé finanční sázky“. Svou roli v tom ale hrají i jiné faktory.

Český růst bude letos táhnout spotřebitelská poptávka, nicméně kdokoli, kdo si s malým domácím trhem nevystačí, má rozhodování o investicích docela těžké. Podle čerstvé studie investiční banky Goldman Sachs se celkové globální firemní investice budou do roku 2017 snižovat, v dolarovém vyjádření asi o 15 procent.

Není těžké pochopit, že po letech komoditního boomu, který přilákal biliony dolarů do průzkumu a otevírání nových ložisek od Austrálie až po americký Středozápad, se pokles cen musí promítnout do drastického škrtání investičních výdajů. Pro vývozce komodit to znamená celkovou kontrakci, která se i vlivem měnových kurzů promítá do snižování dovozní poptávky.

Nejbližší příklad nabízí Rusko, které čeká třetí rok recese, takže se škrtá všude s výjimkou armády a sociálních věcí. Dobře se nemají ani ti, kteří by měli profitovat z náhrady dovozu tuzemským zbožím – ruská průmyslová produkce klesá, zemědělství stagnuje. Pro české firmy, které založily svoji strategii na vývozu do Ruska a „stánů“, je to setrvale špatná zpráva a bohužel diverzifikace třeba do Latinské Ameriky, závislé na komoditním exportu, nepomůže.

Fenomén Číny

Čína táhla nejen poptávku po komoditách a všem, co s nimi souvisí. Několik desetiletí mohutného investičního boomu, kdy Čína investovala větší procento svého HDP než v podstatě kdokoli v lidských dějinách, se promítlo do přebytku kapacit. Ten existoval třeba v hutnictví dlouho předtím, než čínský růst začal zpomalovat. Všechno, čeho je v Číně momentálně přebytek, se pokoušejí tamní producenti udat na světovém trhu, což pochopitelně tlačí dolů ceny a ziskové marže všech jejich konkurentů. A tím pádem snižuje perspektivnost případné investice.

Když se podíváte na ceny průmyslových výrobců v Česku, vidíte pokračující deflaci – loni v prosinci se meziročně snížily o 2,9 procenta; a v podobném duchu se to nese už třetí rok za sebou. Ceny stavebních prací, což není mezinárodně snadno obchodovatelný statek, naopak ale rostou, byť mírně. Nemovitosti přitom nejsou vůbec jistá investice; zeptejte se ve Španělsku. Organický růst (tedy rozšiřování vlastních kapacit) všude tam, kde máte „čínský vliv“, tak vyžaduje nějakou prokazatelnou konkurenční výhodu a zapojení do robustního mezinárodního hodnotového řetězce, který není snadné prolomit a českého dodavatele „vyšoupnout“.

Bubliny a bublinky

Svým způsobem ještě pozoruhodnější je to, kam dneska peníze tečou: valná většina plyne do internetu, softwaru a souvisejícího hardwaru a služeb, navíc nejde jen o koncentraci investiční aktivity na pár oborů, ale i na jejich nositele. Google a Apple podle banky Goldman Sachs letos dohromady proinvestují 24 miliard dolarů. Tenhle fenomén vzrušuje mnoho ekonomů.

Například nejpublikovanější tuzemský ekonom začal u společenského oběda úplně vážně vykládat, že se do dvaceti let svět dožije „technologické singularity“, kdy umělá inteligence zvítězí a začne se sama reprodukovat, takže Homo sapiens sapiens bude z produkčního hlediska v podstatě zbytečný. Musel jsem se ptát sám sebe: že by tráva už dopoledne?

Přitom koncentrace investiční aktivity v zásadě říká o stavu světové ekonomiky něco docela negativního. První, co vás napadne, je, že se tady rýsuje buď opravdu rychlé směřování k „singularitě“, oslabující zároveň chuť investovat do oblastí, které budou na seznamu obětí „disruptivních technologií“. Pak tady zjevně existují obory, které zkrátka budou nějakou dobu „málo sexy“ kvůli přebytku kapacit, hutnictvím počínaje a textilem konče. Slabí buď musejí odejít v duchu „kreativní destrukce“, která znamená velkou krátkodobou bolest, anebo – pokud se dožijeme nárůstu protekcionismu a vládních subvencí, což je jenom jiná definice neochoty podstoupit rychlou očistu – se bude čekat, než zase dramaticky stoupne poptávka. To může trvat velice dlouho.

A druhé, co vás napadne v souvislosti s koncentrací investic do velmi úzkého spektra firem, je opakování dot-com bubliny. Podle skeptiků se už vesele nafukuje, což se mimo jiné projevuje ohromným nárůstem ocenění firem při nabídkách na jejich převzetí. Oproti krizovým časům po prasknutí bubliny, kdy se dalo kupovat za hubičku, jsou dnes dobré firmy s nadějným příběhem na perspektivním trhu neuvěřitelně drahé.

Neplatí to jenom pro ty, jež slibují onu převratnou změnu. Horentní násobky zisku očištěného o odpisy a náklady dluhu (EBITDA) se dneska platí za cokoli, co jen náznakem slibuje růstový příběh. Dříve nebo později to splaskne; vždycky tomu tak bylo a v případě japonských akcií jsme po čtvrt století stále ještě na polovině indexu Nikkei. Ekonomika, která kdysi bývala světovou dvojkou, je v mnoha ohledech předobrazem Západu; vlastně nás předběhli.

Sázka na Česko

Jednu vývojovou etapu jsme v Česku nepochybně uzavřeli. Někdo s dostatečným nadhledem by asi řekl, že jsme se ocitli v takzvané „pasti středního příjmu“, kdy nám hrozí, že jako společnost zestárneme mnohem dříve, než zbohatneme, pokud nenajdeme dostatek energie na to, abychom se rozmáchli k modernizaci svého státu a vlastně i celé společnosti.

Obdařeni líbeznou krajinou, v mezinárodním srovnání neuvěřitelně bezpečnou a ve své podstatě pohodovou, zjevně dobrou k žití, přestože každý hektar užije další investici, měli bychom vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Potřebujeme vytvořit systém, který udrží kapitál doma a uplatní ho produktivně.

Máme robustní firemní rozvahy a téměř odpudivý přebytek úspor oproti úvěrům v bankách (řádově stovky miliard korun), což svědčí o bezradnosti, pokud jde o inteligentní využití těch peněz. Takže kapitálu máme více než dost, ve skutečnosti více než kdykoli v historii. Potíž je v tom, že potřebujeme nějaký nový „společenský kompakt“, s jehož obsahem momentálně nejsme srozuměni, ač není bůhvíjak složitý.

Infrastruktura

Nemáme dokončenou ani základní infrastrukturní síť, která dává ekonomický smysl, a zároveň nemáme „infrastrukturní dluhopisy“, které by každému daly příležitost investovat do vlastní země, na jasně spočtené a přínosné projekty, s adekvátním výnosem a na investorské riziko. Ve skutečnosti máme dost investičních možností, jenom musíme obrátit pozornost k projektům, které mají rozumnou návratnost a projdou tržním testem.

A začít bychom mohli třeba vysněným dítětem prezidentské kanceláře, totiž kanálem Odra–Dunaj. Projektovou firmu by založili pánové Nejedlý s Mynářem, marketingová podpora by připadla panu Ovčáčkovi. Emisní kurz bude zajisté zajímat celý národ. Test může začít.

Čtěte také:

Olga Lomová: Čínské investice v Česku nevede obchodní zájem

Dvě pětiny českých firem se chystají zvýšit své investice

Česko vede v realitních investicích, pomohl prodej Palladia či RPG Bytů