Většina vrcholných prvorepublikových politiků žila na úrovni. Babišovým miliardám se ale neblížil nikdo z nich.
Když v květnu roku 1937 stál tehdejší československý premiér Milan Hodža nad rakví Karla Kramáře, poznamenal, že „zemřel velký buržoa“. Měl pravdu. První československý premiér Kramář byl v době „předbabišovské“ naším dost možná vů bec nejlépe zajištěným politikem. Většinu života strávil nejen jako politik, ale také jako zámožný továrník; dlouho velmi úspěšný, pak krachující a nakonec finančně zcela zruinovaný. Pocházel sice z málo městského prostředí, přesto lze jeho způsob života sotva označit jiným slovem než aristokratický, což také zavinilo jeho pád.
Továrník a mecenáš
V roce 1892 otec - ze zednického učedníka se vypracoval na úspěšného stavitele - Kramářovi pořídil půlku mechanické tkalcovny bavlny (600 stavů a 400 zaměstnanců) v podkrkonošském Libštátě a o šest let později přikoupil druhou za 92 500 zlatých. Správu továrny nechal Kramář na bratranci Karlu Vodsedálkovi a podnikání se mimořádně dařilo. Z výnosů Kramář umořoval dluh, který na továrně vázl, investoval do strojů, skupoval nemovitosti a ještě mu dost zbylo. V roce 1908 šlo při obratu 1,2 milionu korun zhruba o 60 tisíc korun (30 tisíc zlatých).
Snad bych sehnal milion. Prezident Masaryk bral ročně astronomických milion korun. Peníze mu nechyběly, nejspíš je ani nepočítal a hlavně je štědře rozdával.
Dalším bohatým zdrojem příjmů byl pro Kramáře roku 1900 sňatek s ruskou šlechtičnou Naděždou Abrikosovou. Manželé vedli nákladný způsob života elity. Účastnili se plesů i honů a na jaře jezdili do lázní - od Luhačovic až po benátské Lido či St. Moritz. Jejich salon byl jedním z center společenského dění, sbírali obrazy, podporovali umělce, ale pěstovali také docela obyčejný luxus; Národní muzeum například dodnes uchovává sadu Kramářových cylindrů či Naděždin diamantový náhrdelník, který je zřejmě stále - se 148 kameny a celkem 65 karáty - nejcennějším takovým šperkem u nás.
Již v roce 1898 se spolu vrhli do nákladné stavby vily Barbo u Černého moře. Nezištně tady hostili řadu přátel - architekta Jana Kotěru, dramatika Arnošta Dvořáka či básníka Josefa Svatopluka Machara, jenž zde napsal sbírku Výlet na Krym, ve které najdeme tyto verše; „Madame Naděžda tmavé oči má, antický účes trůní nad nima.“ Na začátku první světové války pak kousek od Pražského hradu vyrostla Kramářova vila - dnešní sídlo českých premiérů, ale to už byl její majitel zatčen a odsouzen pro velezradu k smrti.
Rozkvět a pád
Byla to krušná doba, jenže v červenci 1917 byl Kramář propuštěn, hned po rozpadu monarchie se stal premiérem a jeho podnikání se dál skvěle dařilo. Poválečná mizerie sice český textilní průmysl zle drtila, jenže nakupovat látky u premiéra bylo zřejmě neodolatelně sexy, a Kramář se navíc nezdráhal vydělávat na státních zakázkách. Tenkrát byl na vrcholu. Tkalcovna mu v polovině 20. let vynášela přes půl milionu ročně, podíl v přádelně v nedalekém Košťálově zhruba 60 tisíc, cihelna po otci dalších 100 tisíc a dividendy z cenných papírů asi čtvrt milionu. Jen pro srovnání - posluhovačka či čeledín tehdy brali tři tisíce korun a nejlépe placení dělníci 11 tisíc ročně.
Všechno se pokazilo na konci 20. let. Kramář za šest milionů koupil polovinu kartounky (tiskárny látek) ve Frýdlantě, a navíc se rozhodl „odškodnit“ Naděždu za bolševiky zabavené Barbo třetím reprezentativním sídlem - vilou v rodném Vysokém nad Jizerou. Stavba, kterou tisk nazýval „ruským hradem“ a on sám „bezednou propastí“, spolykala místo plánovaných dvou „hříšných“ sedm milionů korun. A do toho udeřila krize. Jen v nerentabilní kartounce se do roku 1935 utopilo 25 milionů. Kramář se nehorázně zadlužil, nevýhodně prodával cenné papíry a nad vodou ho nakonec držel ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss, který mu údajně vyplácel měsíční rentu. „Jen kdybych nemusel tak stále myslit na peníze, nedovedu tomu přivyknout,“ stěžoval si v dopise.
Když Kramář v květnu 1937 zemřel, měl jeho - značně prořídlý - majetek hod notu přes 12 milionů korun, ovšem dluhy byly o více než milion vyšší.
Sedlácká buržoazie
Z úplně jiného společenského milieu vzešli tři agrárničtí premiéři, kteří nám (s malou přestávkou) vládli od října 1922 do listopadu 1935 - Antonín Švehla, František Udržal a Jan Malypetr. Všichni tři pocházeli ze starých sedláckých rodů, všichni tři převzali rodinný statek, ale brzy z něj zběhli k politice a starost o grunt přenechali manželkám. Asi nejlépe je charakterizoval pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý, když je na konci 20. let - to ještě tak bohapustě nežvanil a místo Stalina uctíval Masaryka - nazval „sedláckou buržoazií“.
Ani jeden z nich politiku k obživě nepotřeboval, ale skuteční boháči to také nebyli. Švehlův hostivařský statek měl například dle historika Daniela E. Millera „podobu podivného souboru nevýrazných budov na necelých sedmdesáti hektarech“ a jeho zemitý majitel na rozdíl od Kramáře žádné nákladné záliby nepěstoval. Miloval politiku a květiny, které v jeho kanceláři vytvářely spolu s všudypřítomnými lejstry nepřehlednou změť, měl rád umění, historii, literaturu a (jako divák) sport, dennodenně se napájel spoustou silné černé kávy a do toho všeho kouřil ve velkém doutníky; na doporučení lékaře jich denně vytáhl „jen“ deset. Když roku 1933 zemřel, mělo veškeré jeho jmění hodnotu 1,5 milionu korun.
Úspory na běžných účtech i dluh za elektřinu. Čeští politici to neumějí ani s vlastními penězi
Žádný ze sedláckých premiérů se rozhodně nehodlal ureprezentovat k smrti. Všichni bydleli na úrovni, ale nohama stáli na zemi. A tak když měly Lidové noviny charakterizovat Udržalovu vilu v jeho rodné Dolní Rovni, napsaly: „A tu uprostřed vesnice v zahradě stavení - nu, za pár grošů nebylo, ale majland také nestálo.“
Mezi agrárníky byly každopádně lidé mnohem mohovitější. Tak třeba Karel Prášek - kdysi velký Švehlův rival, kterému roku 1924 zlomila vaz lihová aféra - hospodařil na 345 hektarech půdy. Jeden z nejmocnějších moravských členů strany Viktor Stoupal pro změnu systematicky hromadil funkce a budoval si pozici v (nejen) potravinářském průmyslu. Stál například v čele největšího cukrovarnického koncernu v zemi či Středomoravských elektráren, a když jím ovládané Středomoravské lesní družstvo, přikoupilo v roce 1935 dalších 700 hektarů lesa, olomoucký Našinec poplašeně psal, že jeho pozice je „dnes v pravém smyslu neotřesitelná“ a dodával, že se „Stoupal stal hospodářským diktátorem na Moravě, a tím nepřímo i politickým“.
Stříbrný vítr
Stejně tak podezřívavě psaly noviny o majetku dalšího vlivného politika - národního socialisty a později předsedy fašizující Národní ligy - Jiřího Stříbrného. Díky dokumentům, které si po druhé válce vyžádal Národní soud - Stříbrný byl ne zrovna spravedlivě odsouzen za kolaboraci na doživotí - bychom měli mít o jeho poměrech dokonalý přehled, ale nemáme. Stříbrný totiž své příjmy všemožně zastíral, a za tajnou „kapsu“ mu navíc zřejmě sloužil bratr František.
Před první světovou válkou neměl Stříbrný - coby řadový redaktor - nic až na dluhy. Jenže hned v první poválečné vládě se stal ministrem pošt, poté ministrem železnic a následoval nezadržitelný společenský vzestup. V roce 1923 postavil v Káraném dva domy. O tom menším absurdně tvrdil, že je jen zahradním domkem, ten větší - vybavený stájí, garáží či kuželnou - ocenil v daňovém přiznání na čtvrt milionu korun. Hned od začátku měl také zálibu v nákladných koníčcích -ženy, koně, hazard. Ostatně už v září 1919 se musel na půl roku stáhnout z politiky, když na něj prasklo, že hrával o tisícovky ferbla a mariáš s defraudantem Mestkem.
Otazníky u Babiše a Okamury. Veřejní činitele nepřiznávají vše, co by měli
Jeho působení na ministerstvu železnic provázelo podezření z tunelování státního majetku, nikdy se však neprokázalo, že by se mu v rámci takzvané uhelné aféry něco zadřelo za nehty. S penězi to však dokonale uměl. Ještě jako ministr pošt za babku nakoupil kompletní sadu prvních československých známek, kterou pak dle svého životopisce Libora Vykoupila prodal za 26 tisíc korun.
Když v lednu 1932 Stříbrný psal advokátovi Ladislavu Rašínovř který ho vysekal z obžaloby nepřímo související s uhelnou aférou - „výše účtu (šlo o stotisícové palmáre - pozn. red.) mě ohromila, nemám majetku (…) jsem odkázán výhradně na svůj plat poslanecký“-, nebylo to, asi úplně fér. Na konci 20. let Stříbrný založil s bratrem „akciovku“ Tempo vydávající několik bulvárních deníků. A obchody se dařily. Jako ředitel Tempa pobíral 25 tisíc korun měsíčně a dividendy mu kromě toho ve 30. letech vynesly celkem 1,4 milionu korun. Kolik vydělal bokem na kšeftech s bratrem, netušíme. Až před soud například Františka Stříbrného přivedla podvodná sanace Diskontní banky, na které „nadělal“ zhruba 900 tisíc korun. Manipulace přitom proběhla na tajném společném účtu obou bratrů, ale mazanému politikovi opět nikdo nic nedokázal.
Šikovný ministr zahraničí
Mimochodem pozoruhodně to s penězi uměl také Edvard Beneš. Před válkou to sice nedotáhl dál než na suplujícího profesora francouzštiny, přesto se nebál vzít si hypotéku a za 82 tisíc korun si ve Vršovicích pořídil činžovní dům. Roční příjem z 15 pronajímaných bytů činil 7620 korun, a tak Benešovi žili dle historika Petra Zídka už tehdy „na úrovni vyšší střední třídy“.
Po válce se stal ministrem zahraničí, činžák prodal, opět si půjčil a pořídil si dvě reprezentativní sídla - vilu v Sezimově Ústí za 466 tisíc korun a neoklasicistní dům v pražském Bubenči, jehož rekonstrukce ho stála závratných 820 tisíc korun. Když v září 1948 zemřel, byla hodnota jeho pozůstalosti necelých pět milionů korun.
Štědrý pan prezident
Jestliže Kramář byl úspěšným podnikatelem, pak Masaryk zřejmě ze všech tehdejších politiků disponoval největší hotovostí. Jeho plat byl enormní: zpočátku bral půl milionu ročně (ministr 60 tisíc), později milion, a to mu ještě náležely další dva miliony na výdaje. Kromě toho dostával velkorysé dary. Například k sedmdesátinám obdržel od Družstva hospodářských lihovarů tři miliony korun a Legiobanka mu dle knihy Antonína Klimka Boj o hrad poskytovala za pomoc v nejrůznějších záležitostech desetimilionové provize „k účelům všenárodním“.
Republikán Masaryk měl k penězům velmi aristokratický vztah: nechyběly mu, asi je ani nepočítal a štědře je rozdával. Příspěvek od něj dostal kdekdo. Například dramatik Jaroslav Kvapil, již zmíněný Stříbrný (ten však poskytnutých 200 tisíc musel vrátit) či Masarykův tajemník V. K. Škrach, který v obálce nalezl 450 tisíc korun s douškou - „abyste byl zabezpečen“.
Když se roku 1925 rozhodl syn zakladatele Lidových novin Jaroslav Stránský založit Národní stranu práce, dostal od prezidenta milion. A Masarykovu přízeň neztratil ani poté, co nová strana ve volbách propadla. Masaryk - jak si poznamenal vedoucí politického odboru prezidentské kanceláře Josef Schieszl - měl obavu, aby Lidové noviny nepřešly od finančně vyčerpaných Stránských ke Kramářově národní demokracii, a tak zasáhl. Stěžoval si sice, že se mu Lidovky „nelíbí, je to moc židovský, vídeňský“, ale pak dodal: „Snad bych sehnal milion.“Tedy zhruba tolik, kolik v té době Kramářovi vynášelo veškeré jeho podnikání.
Dále čtěte:
