Kdo soupeří s Milošem Zemanem v pomyslné soutěži o nejvýstřednějšího politického vůdce planety? Konkurence je ostrá
Když prezident republiky málem skácí korunovační klenoty, povídá do rádia „kunda sem, kunda tam“ nebo se uprostřed rozhovoru s premiérem sebere a odejde, otázka po jeho duševní kondici se nabízí sama. Dělá si legraci? Přestal se ovládat? Má švába na mozku?
Pohled do zahraničí však ukazuje, že český prezident není ve své výstřednosti zdaleka sám. Pro lepší srovnání tedy přinášíme stručný přehled světových politických vůdců, jejichž působení se vyznačuje neortodoxním stylem i obsahem.
Kritéria pro výběr sedmi nejvýraznějších typů lze nejlépe vyjádřit jako trojrozměrný vektor, jehož jednotlivými součástmi jsou 1) výstřednost politikova stylu; 2) ničivost jeho působení; 3) důležitost země, v níž dotyčný pracuje. Nelad ve vztahu k Evropské unii, jejž v posledních letech vyvolává maďarský de facto sultán Viktor Orbán, tak platí víc než třeba způsob, jímž ve Svazijsku vládne král Mswati III. Ten by snad pro svoji zálibu v tryskáčích, s nimiž kvůli mezinárodním omezením nemůže létat, zasloužil místo v elitní sedmičce; vládne však ve Svazijsku, které je malé a daleko, pročež Orbán vyhrál.
Omlouváme se tímto Jeho Veličenstvu i ostatním Svazijcům, ale reálpolitik zkrátka funguje i v redakci týdeníku Euro.
Kaczynski ano, Zuma ne
Pro zařazení do sedmičlenného all stars přehlídky bizarních světových vládců bylo zapotřebí splnit i další kritéria. Dotyčný musí být de facto u moci a zároveň musí být relativně novou tváří – jeho nárok na slávu by neměl být starší než pět let. Takto stanovená pravidla redakci umožnila do seznamu zahrnout například Jaroslawa Kaczynského (ovládá polskou vládu, aniž by byl jejím členem), bez něhož by výčet předních světových politických pošuků nestál za nic. Naopak vystavila stopku třeba Jacobu Zumovi, jehož by jinak praxe sodomizovat odpůrce vynesla hodně vysoko.
Namítnete teď možná, že takový Tayyip Erdogan či zmíněný Orbán už jsou u moci podstatně déle než pět let. Je to pravda, ale před pěti lety ještě oba patřili oběma nohama mezi běžné politiky; dnes již to neplatí.
Druhá skupina bere v potaz vůdce, kteří na sebe upozorňují obzvlášť špičkovým výkonem v jedné ze zmíněných kategorií: buď jsou extrémně blázniví (Alexandr Lukašenko a Robert Mugabe nesou korouhev výstřednosti vztyčenou pěkně vysoko), nebo jsou obzvlášť zhoubní (Abú Bakr al-Bagdádí mezi nimi ční, ale zase nevládne státu, nýbrž jen hordě banditů), nebo jsou natolik důležití, že je kvalifi kuje i relativně nízká míra výstřednosti – to je třeba případ Vladimira Putina.
Omluva kanibalovi a spol.
To už máme se sedmnácti kousky skoro deset procent všech zemí planety, jimž dnes vládnou lidé, kteří by vládnout vážně neměli.
(Viděno z tohoto zorného úhlu je skoro div, že nějaká planeta ještě existuje.) I tito dnešní hrdinové však stojí na ramenou velikánů včerejška – a to bereme pořád v potaz pouze druhou polovinu 20. století. Ti nejzábavnější, o které byste rozhodně neměli přijít, jsou zde – a omluva patří desítkám jiných vybraných mužů, ugandským kanibalem Idim Aminem počínaje přes libyjského módemana Muammara Kaddáfího a iráckého bosse Saddáma Husajna až po celou severokorejsou famílii Kimů, Nicolae Ceauseska nebo třeba Silvia Berlusconiho. Sorry, konkurence byla příliš silná.
Jen tak na okraji, pro úplnost, stojí zcela výlučná kategorie nepatřičnosti, již tvoří političtí megamasoví vrazi, ať už příčetní, či nikoli. Vstupenku do tohoto exkluzivního klubu obstará počet obětí nad čtyřicet milionů (nebo čtvrtina obyvatelstva vlastní země).
Čestná zmínka patří dnes již bývalému prezidentovi Uruguaye Josému „Pepe“ Mujicovi. Ten patří k nejvýstřednějším hlavám státu, jaké historie pamatuje: během pěti let, jež strávil ve funkci, bydlel na malém statku. Do práce jezdil otlučeným broukem VW, do něhož bral stopaře. „Nevím, proč bych měl měnit svůj životní styl jenom proto, že jsem prezident,“ řekl. Jeho druh excentricity má nicméně v dnešní politice právě tolik následovníků, jako měl předchůdců – prakticky žádné.
Tento stručný přehled samozřejmě nepostihuje všechny nuance nepříčetnosti, jíž se politický život má sklon vyznačovat.
Ale měl by pomoci nahlédnout, jak si prezident Zeman stojí v porovnání s první ligou narcis ismu, hulvátství, neschopnosti a iracionality, jakou světová politika nabízí.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
