rozhovor Spisování desetitisíců lejster nepatří do tohoto století, říká nový ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek.
* Tvrdíte, že v ÚZIS nejsou některá data, která by přitom mohla být užitečná. Jako novinářku by mě třeba zajímalo, kolik máme v Česku mladých gynekologů do 40 let. Říká se, že mladí lékaři nemají o tento obor zájem…
Můžete se ptát dál, kolik máme mladých praktiků, kolik máme starých praktiků, kolik máme doktorů tam či onde. Nevíme to. Národní registr zdravotnických profesionálů byl zastaven velmi legitimním rozhodnutím Ústavního soudu. V podstatě konstatoval, že tu nikdo nemůže plánovat registr lékařů a přitom pošlapávat jejich právo na ochranu osobních údajů. V registru se měly extenzivně na webu prezentovat osobní údaje lékařů bez svolení toho člověka. To je samozřejmě nemožné a je správné, že to bylo zastaveno. Je také normální, že uděláte chybu, někdo na ni přijde a vynadá vám za ni. Kdo to nezažívá, nežije. Špatně se ale poslouchá, že Ústavní soud vydal toto rozhodnutí před dvěma lety. Od té doby se to neposunulo nikam. Přitom v důsledku tohoto rozhodnutí musel ÚZIS zastavit i starý registr, který jakž takž fungoval. Teď už rok nemáme aktuální data. Byli tu zástupci vedení odborné společnosti praktiků a odhadovali jsme počty praktických lékařů po věkových kategoriích z rok staré databáze. Přitom si kladete otázku: Jsem ještě v Evropě? Opravdu maximálně se nyní snažíme situaci napravit a rád říkám, že v tom cítím velkou podporu nejen vedení ministerstva, ale i zdravotnického terénu.
* Co jste ještě zjistil za problémy v ÚZIS?
Největší problém je právě v tom, co nemáme. Sběr dat je děravý jako ementál. Něco sbíráme, něco ne. Další problém je, že u dat, která máme, je velmi sporná jejich kvalita. Ve velké většině vůbec neprocházejí externím auditem kvality. Hlášení z terénu se tu nějakým způsobem zpracuje a pak to jde rovnou ven. Nikdo na světě, a už vůbec nikdo v ÚZIS, nemá takovou kapacitu mozku, aby zvládl sám profesionálně informovat veřejnost v celé šíři zdravotnictví od infekčních chorob přes nádory mozku až po vážné metabolické poruchy u dětí. To nikdo nedá. Když už v sobě statistik najde odvahu sepsat statistiku například o ordinacích praktických lékařů, čekal bych, že si přizve recenzenta, profesionála praktického lékaře, ideálně dva. Tak si představuji externí kontrolu správnosti, tedy adresnou recenzi. Bez toho bohužel pronikají ven velmi často naprosto zavádějící čísla.
* Kolik výkazů posílá do ÚZIS průměrný lékař?
Když si vezmete běžného poskytovatele péče, vyplňuje pět šest objemných ekonomických výkazů, pak výkazy o přístrojovém vybavení a pak klinické výkazy. Menší zdravotnické zařízení, které má řekněme pět šest odborností, pro nás může vyplňovat i dvacet výkazů. A nemocnice? To už je štos! A u nás se to pak opisuje. To nepatří do tohoto století. Když ta práce bude mít smysl, ať těch výkazů vyplňují klidně tři tisíce. Ovšem elektronicky a bez opisování, při kterém vznikají jen další chyby. Mám ale zvláště u klinických výkazů pochybnost o smyslu každého jednoho z nich.
* Co s tím?
Rozesíláme po republice zhruba 70 tisíc papírových dotazníků ročně. V nich se ptáme třeba na tyto perly: Vážený lékaři, kolik jste v minulém roce viděl případů Crohnovy nemoci? Oni nám tam vyplňují nějaká čísla, která nikdy nezkontrolujeme. Vůbec se jim nedivím, když se přiznají, že to odhadují. Přitom to může být jinak. Zdravotní pojišťovny mají informace o hrazené péči a jejích výsledcích. Teď si představte tu baladu. Když to trochu zjednodušíme, tak stačí jedno lusknutí prstů a v datovém úložišti zdravotních pojišťoven za minulý rok bez jakékoli buzerace zdravotnického terénu vám najdeme, nejen kolik bylo nově diagnostikovaných pacientů s Crohnovou chorobou, ale i k jakým poskytovatelům péče směřovali, kolik z nich potřebovalo intenzivní péči, kolik to zhruba stálo a kolik z nich mělo komplikace a muselo být léčeno ještě s jiným onemocněním, kolik z nich zemřelo a tak dále.
Snažíme se tedy přesvědčit relevantní instituce, aby ÚZIS dostal mandát k vybudování centrálního datového úložiště pojišťoven. To by sdružovalo data zdravotních pojišťoven k analýzám; s respektem k postavení pojišťoven a k jejich povinnostem. Nutně potřebujeme tato data, jinak budeme v Evropě víc a víc vypadat jako země, která nezvládá monitoring zdravotní péče. Jsem přesvědčen, že to nikomu neublíží a významně to odlehčí terénu od ručního sběru nesmyslných dat. Bavíme se až o 70procentní redukci tohoto ručního sbírání dat.
* Nemohly už teď pojišťovny se svými daty lépe pracovat?
Každý by mohl lépe pracovat se svými daty, ÚZIS v první řadě. Menší pojišťovny si ovšem stejně nemohou ty analýzy udělat bez znalosti celkových dat.
* Máte ambici dostat se k datům, která vypovídají o kvalitě péče jednotlivých poskytovatelů, a dostat ty údaje na veřejnost?
Taková data už tu jsou. Mám ambici je analyzovat, nastavit objektivní a obhajitelné indikátory kvality. Až je po nějaké době spočítáme, máme ambici je podrobit zevrubné kritice odborníků. Pokud to projde, poskytneme data o jejich kvalitě samotným poskytovatelům péče. Tím moje ambice končí. V žádném případě nemám ambici, chuť ani mandát tyto údaje vypálit na přední stránku novin. Když nevíte o tom, že máte problém, nemůžete jej spravit. A to je podle mě dnes příběh mnoha nemocnic. Až se zjistí, že v těch zdravotnických zařízeních k žádné sebereflexi nedošlo, že se to nelepší, krok číslo dva je poslat ta data pojišťovně a zřizovateli. Teprve krok číslo tři jsou média. Sběr a analýza dat musejí být nástroje ke zkvalitnění, ne pranýřování.
* Říkáte média, ale můžeme také mluvit o pacientech, kteří si vybírají nemocnici pro plánovaný zákrok…
Médiím, až na světlé výjimky, nejde o pacienty. Kdyby titulek otvíracího textu novin hlásal: Všichni tady umřete, hlavně si kupte tyto noviny, je to stejný nadpis jako dosud u většiny publikovaných žebříčků. Stojí na ujetých datech s cílem hrát si na kvalitu. Čeho dosáhneme tím, když publikujeme informaci, že se nemocnice X jeví podle jakéhosi žebříčku jako nekvalitní? Vyděsíme ty nemocné lidi, kteří tam věřili svým lékařům. To je vše. Žádného zlepšení kvality takové výkřiky nedosáhnou. Kolik jsem těch žebříčků už viděl? Třicet? Ani jeden nebyl postavený na datech, která by autor alespoň uznal za vhodné zveřejnit v primární podobě.
* Jaká data vypovídající o kvalitě tedy chcete analyzovat?
Začalo se na tom intenzivně pracovat s mým příchodem do ÚZIS a spolupracujeme i s dalšími týmy ministerstva a odborných lékařských společností. Bude to muset být široká paleta indikátorů. V nemocniční péči jsou to třeba úmrtnost, nemocniční nákazy, nežádoucí události, ale také dodržení správných léčebných postupů, časová souslednost kroků a jejich správné pořadí, vážné komplikace po propuštění z nemocnice, u některých chorob doba do návratu onemocnění, až třeba dlouhodobé přežití. Mám-li uvést jeden konkrétní příklad, jednoznačným indikátorem kvality je třeba údaj o pětiletém přežití onkologických pacientů. Máme u nás k dispozici data i na úrovni jednotlivých nemocnic a velké nemocnice svoje výsledky znají. Dostali jsme zároveň srovnání z celoevropské studie EUROCARE 5, která tato data sbírala ve většině evropských zemí. Ta zpráva zatím ještě není pro Česko na šampaňské, ale je to velmi dobré. Ze všech zemí východní Evropy jen u nás přežití onkologických pacientů statisticky významně roste. V řadě diagnóz jsme dohnali lepší střed Evropy. Tato data s chutí publikuji. Když se děje něco dobře a zveřejníte to, posílíte důvěru pacientů v lékaře.
* Už jste se smířil s tím, že pod vás přejde správa systému úhrad nemocniční péče DRG? Ministerstvo zdravotnictví si od toho hodně slibuje…
Přijal jsem to jako výzvu. Zpočátku jsem to bral úkorně. Pak jsem se nechal umluvit, že se podíváme, v jakém je systém DRG stavu. Pořád jsem si myslel, že jen někomu pomůžeme to zlepšit a pojedeme dál. Našel jsem to ale v takovém stavu, že žádná pomoc někomu nebyla možná. Stala se z toho výzva. Je to věc spravedlivého transparentního systému úhrad za zdravotní péči, postaveného na tvrdých datech. Dnes už vím, že bych k tomu stejně dospěl, abychom DRG dělali my. Vzniká nový tým, máme vypracovanou metodiku, od ledna začne pracovat.
* Hlavní úkol?
Spravit to.
* A cíl?
Aby to bylo veřejně kontrolovatelné, transparentní, postavené na reálných datech, spravedlivé.
* Co pro vás znamená spravedlivé?
Za adekvátní péči odevzdanou podle pravidel adekvátní odměna rovná pro všechny nemocnice ve skupině srovnatelných zařízení. Jak se nám to bude dařit, nevím. Dávám si šanci na úspěch tak 40 procent, protože vidím, jak na tom pracovali v ostatních státech; třeba v Německu deset let.
Opravdu maximálně se nyní snažíme situaci napravit a rád říkám, že v tom cítím velkou podporu nejen vedení ministerstva, ale i zdravotnického terénu.
O autorovi| Adéla Čabanová, cabanova@mf.cz
