Šedý tiskař Ben

Bernankův intervenční program brzy skončí. Co bude dál?

Víte, kde je největší tiskárna na světě? Nachází se ve Spojených státech, její centrum leží ve Washingtonu, D.C., a řídí ji Ben Bernanke. Fed, nebo také americká centrální banka, „vytiskl“ od roku 2009 už přes dva biliony nových amerických dolarů, které vpustil do finančního systému. Cíl byl jednoduchý – uzdravit americkou ekonomiku a zabránit dalšímu šíření finanční krize. Program „kvantitativního uvolňování“, jak onomu rozšiřování nabídky peněz američtí bankéři říkají, má ovšem každou chvíli skončit. Zbývá se ptát, zda byl tento náročný a historicky unikátní projekt k něčemu dobrý a zda nebudou jeho následky příliš brutální.

Drtivý dopad

Řada ekonomů má k současným krokům americké centrální banky velké výhrady. „Bernanke je blázen. Jeho učitelem je pravděpodobně africký diktátor Robert Mugabe. Ten ve své zemi Zimbabwe dělal něco podobného a způsobil hyperinflaci a ekonomický kolaps,“ řekl například Marc Faber, jeden z nejúspěšnějších investorů naší doby. Faber bývá obvykle přezdívaný „Doktor peklo“ pro svůj přísně negativní pohled na ekonomické události. Není ovšem jediný, kdo akce Fedu kritizuje takto ostrým způsobem. Popravdě málokterý krok Bena Bernankeho od počátku finanční krize byl podroben tak vyhrocené nenávisti jako právě program kvantitativního uvolňování. QE2 (nebo-li kvantitativní uvolňování 2) není zrovna jednoduchý proces. Technicky probíhá tak, že Fed nakupuje dluhopisy americké vlády za peníze, které vytváří v systému nově a které ve skutečnosti doopravdy fyzicky netiskne. Číslovka dvě v názvu naznačuje, že v posledních měsících tak nečinní poprvé. Ve skutečnosti se ke stejnému kroku Fed odhodlal již v průběhu roku 2009, kdy byla situace na trzích vůbec nejhorší. V obou dvou kolech vypustil Fed takto do oběhu celkem 1,4 bilionu dolarů jen za odkup dluhopisů. Nyní, kdy se druhá část programu pomalu chýlí ke konci, ovšem opatrně můžeme prohlásit, že úspěšný byl.

Co Fed chtěl

„Viděli jsme růst na trhu s akciemi. Viděli jsme zlepšení na trhu s úvěry. A viděli jsme celkově větší stabilitu. To všechno jsme chtěli,“ říká Bernanke dnes a má pravdu. Například akciový index Dow Jones povyrostl od spuštění programu o patnáct procent, a pokud zažívá nějaké propady, mohou za to zpravidla problémy na evropském kontinentě, nikoli v Americe. Co si „šedý Ben“ může jednoznačně připsat k dobru, je také postupné snížení nezaměstnanosti. Ta v březnu dosáhla 8,8 procenta, což je od doby spuštění QE2, kdy bezmála atakovala dvoucifernou hranici, nemalý úspěch. Kritici mohou sice neustále pochybovat o tom, nakolik za toto zlepšení skutečně vděčí centrální bance, Bernanke s nimi ovšem může snadno zamávat. I když to nikdy neřekl otevřeně, vytvoření nových pracovních míst bylo od začátku jeho kýženým cílem. Když loni na podzim přesvědčoval senátory o účinnosti svého plánu, údajně operoval s analýzou, která předpokládala vytvoření 700 tisíc nových pracovních míst. Tuto hranici se přitom podařilo dokonce překonat.

Co si naopak nepřál

„Pokud můžeme panu Bernankemu a jeho kamarádům bankéřům za něco poděkovat, potom je to bezpochyby celosvětový nárůst cen komodit,“ říká Mark Thornton, hlavní ekonom Institutu Ludwiga von Mises. Už název jeho pracoviště upozorňuje na to, že je součástí neoliberálního ekonomického proudu, odkud také přichází hlavní kritika Fedu. Ta má rozhodně pravdu v jedné věci: inflace skutečně v poslední době vzrostla, stačí se dívat na ceny, když tankujeme u benzinové pumpy. Přestože by většina motoristů patrně nesouhlasila, ani tady nelze Bernankeho roli démonizovat. Současný růst cen je totiž do velké míry tažený právě cenou ropy, na kterou má jakési podivné finanční čarování několika bankéřů ve Washingtonu pramalý vliv. Mnohem více ji ovlivňuje organizace zemí OPEC a dramatický vývoj na Blízkém východě. Navíc – a to je možná zdaleka nejdůležitější – současná inflace není nutně špatná věc.
Asi tak loni touto dobou obcházelo finanční trhy docela hrozivé strašidlo. Jeho jméno je deflace, tedy všeobecný pokles cen. Když ceny padají, padají také platy, klesá poptávka a posléze se také z ekonomiky začnou ztrácet pracovní místa. Situace, kdy je finanční systém lapen v trendu neustálého poklesu cen, se nazývá „deflační spirála“ a v minulosti už jí některé země zažily. Například Japonsko (které ji nakonec – jen tak mimochodem – vyřešilo právě kvantitativním uvolňováním) nebo také Spojené státy v době velké hospodářské deprese z 30. let.

Vášnivý analytik

Bernanke to všechno moc dobře ví. Po většinu období své mnohaleté kariéry byl totiž vášnivým analytikem událostí, které před osmdesáti lety položily svět na kolena. Nynější šéf Fedu je přitom jedním z těch ekonomů, kteří jsou přesvědčení, že hlavním viníkem tehdejší finanční katastrofy byla právě deflace. Ceny se totiž od roku 1930 začaly propadat, což trvalo dalších více než třicet měsíců, a právě centrální banka tehdy – alespoň podle ekonomického směru, jehož zastáncem je Bernanke – udělala zásadní chybu, když odmítla zvýšit zásobu peněz v oběhu. Pikantní je, že s tímto názorem do velké míry souhlasil i duchovní otec neoliberálů Milton Friedman. Ten je dokonce autorem známé věty, která říká, že Fed by měl s deflací bojovat „shazováním bankovek z helikoptéry“. Ironií osudu dnes právě neoliberálové Bernankeho hanlivě přezdívají „Helicopter Ben“ právě proto, že si tuto taktiku osvojil. Tolik k ideologii, která za dnešními neshodami ohledně QE2 stojí. Jaká je realita? V tuto chvíli se Bernanke zdá jako jasný vítěz. Deflaci se podařilo odvrátit, akcie také pomalu rostou s tím, jak se zvyšuje sebevědomí investorů, a nezaměstnanost se pomalu, ale jistě snižuje. Zní to jako z pohádky. Potíž je právě v tom, že nikdo neví, co bude dál. Bernanke prohlásil, že další QE už neočekává (i když před jeho začátkem se ironicky v tisku mluvilo o QE3 a QE4). Co ale udělá ekonomika, až Fed šlápne na brzdu?

Génius, nebo tragéd

Jak už bylo popsáno výše, základem celé akce centrální banky je nakupování vládních dluhopisů. To má jeden nedozírný efekt. Tím, že Fed vystupuje na trhu jako aktivní skupovač amerických bondů, také uměle zvyšuje jejich poptávku. Díky tomu se také celkový úrok, za který si Spojené státy mohou půjčovat, drží poměrně nízko – na 3,15 procenta. Až se ale Fed ze dne na den z trhu stáhne, nebudou investoři vyžadovat úrok dramaticky vyšší? A jak si s tím Spojené státy – už dnes zatíženy gigantickým dluhem ve výši čtrnácti bilionů dolarů – budou schopny poradit? Jisté není, ani jak budou reagovat akciové trhy, které už dnes z obav o následky reagují značně rozkolísaně. Vyloučit nelze také návrat starého známého strašidla, a sice deflačních tlaků. Na tyto otázky nikdo doopravdy odpovědět neumí. Všechno, co světová ekonomika dnes zažívá, je příliš nové. Bernanke se může do historie zapsat jako geniální ekonomický kormidelník, nebo také jako tvůrce další ekonomické katastrofy. Až se v průběhu června největší tiskárna peněz ze dne na den vypne, rozhodně bude dobré být ve střehu.