Šéf Consequ Vedral: Optimismus na burzách ještě nekončí

Tradiční nedůvěra mizí, Češi už do akciových a smíšených fondů vložili přes 300 miliard korun, říká šéf finanční skupiny Conseq Jan Vedral.

Snad nebude neuctivé, když Jana Vedrala nazveme veteránem českého kapitálového trhu. Zažil rozjezd pražské burzy a od té doby obchoduje s akciemi a dluhopisy ve velkém. Začínal v Agrobance, od roku 1994 vede finanční skupinu Conseq.

Současně je jejím největším akcionářem. Zažil vzestupy a pády tuzemského kapitálového trhu, do budoucna však hledí s jistým optimismem. „Americké akcie jsou skutečně dost drahé. Oproti tomu akcie evropské jsou - měřeno poměrovými ukazateli - podhodnocené. Akcie rozvíjejících se trhů jsou vyloženě laciné,“ tvrdí Jan Vedral.

Jaké máte jakožto pamětník vzpomínky na start a první roky pražské burzy?

Krásné. Hned po vojně jsem nastoupil do oddělení kapitálových trhů v Agrobance a pár měsíců poté byla s velkou slávou spuštěna burza a vzápětí na ni bylo uvedeno přes tisíc emisí akcií z kuponové privatizace. Na trh byly uvedeny první emise státních dluhopisů a také některé korporátní bondy. Tuším, že dluhopis Komerční banky měl dnes neuvěřitelný kupon 23 procent a ČEZ 16,5 procenta. Obchodovali jsme, až se z nás kouřilo.

Tradice obchodování s cennými papíry byla v Česku na více než 50 let přerušena. Kde jste brali zkušenosti, jak na to?

Vše jsme se učili za pochodu, získávali obchodní kontakty, navazovali přátelství, po pouhém půlroce z nás byli staří mazáci. Téměř ve všech tuzemských i zahraničních bankách působících na našem trhu i ve všech soukromých brokerských společnostech byli tenkrát vesměs „kluci a holky“ v mém věku se stejným minimem znalostí a zkušeností, jako jsem měl tehdy já.

Všichni jsme byli rodícím se kapitálovým trhem nadšení a snažili se být co nejlepší. Práce mě tehdy naprosto pohltila. Obchodování na kapitálovém trhu mi připadalo jako ta nejzajímavější a nejdůležitější věc na světě. Do toho legendární makléřské večírky a pulzující devadesátá léta. Po letech totality jsme si užívali nového krásného svobodného světa. Světa neomezených příležitostí a možností. Nebo alespoň takto jsem to tehdy vnímal. Měl jsem málo peněz, ale spoustu energie.

Netrpíte nostalgií po té době, kdy se na pražském parketu obchodovaly akcie více než tisícovky společností a zájem veřejnosti byl vyšší než dnes?

Trochu ano. Ale každá životní etapa má něco do sebe a nemá smysl se příliš často ohlížet zpátky.

Pražské burze se obecně moc nedaří, objemy uzavřených obchodů rok od roku klesají a tituly spíše ubývají, než přibývají. Co by mohlo zájem o ni zvýšit?

Pražská burza momentálně skutečně skomírá, protože firmy nemají zájem o financování vlastním kapitálem a své rozvojové aktivity financují obvykle dluhem. Má to podle mého názoru několik důvodů. Pražské burze politici nikdy nevěřili, nikdy neudělali nic na její podporu - na rozdíl třeba od Polska, kde na burze masivně investovaly penzijní fondy a regulace je vyloženě nutila nakupovat polské akcie. Rovněž většina státních podniků se v Polsku privatizovala přes burzu, takže se tam vytvořilo i odpovídající klima.

Další důvod lze v poslední době spatřovat v uvolněné měnové politice centrální banky, jejímž důsledkem je levné dluhové financování dostupné téměř pro každého. Motivace podnikatelů jít si pro peníze na burzu se tím dále snižuje. Situaci nepomáhá ani čím dál tužší regulace, která nakládá jak emitentům, tak finančním zprostředkovatelům celý vagon povinností a zákazů.

Nová vlna českého byznysu: Expanduj, dokud můžeš

Takže nezájem vlády a přituhující regulace...

Hlavní důvod ovšem spatřuji v naší řekněme kulturní tradicí. Podnikatelé nechtějí, aby se na jejich podnikatelských záměrech podílel někdo cizí a obzvlášť ne někdo, koho vůbec neznají. To už se táhne od první republiky a týká se to vlastně celého někdejšího Rakouska-Uherska. V Rakousku i Maďarsku je obdobná tradice, převažují rodinné firmy a podniky s jedním majitelem.

K překonání odporu k burze v hlavách lidí nepomohla ani zpackaná kuponová privatizace. Nedůvěra ve veřejný trh je u nás tak zakořeněná, že majitelé středních firem, kteří uvažují o prodeji své firmy, většinou ani nezváží možnost prodat majoritu na burze a obvykle pro svůj exit volí prodej strategickému nebo finančnímu investorovi. Těch pár, kteří se pro burzu rozhodnou, si bohužel v poslední době nevyberou Prahu, ale Londýn.

Mně to moc smysl nedává, jelikož je to výrazně dražší, přičemž okruh potenciálních investorů se tím obvykle nijak významně nerozšíří. Třeba GE udělala s primárním prodejem akcií Monety v Praze dobré rozhodnutí. Většinu akcií si koupily americké a evropské fondy, pražský listing jim nijak nevadil. Navíc přibyli i domácí a středoevropští investoři. Praha není ztracená, infrastruktura je tu dobrá, jsou tu investoři, brokeři, analytici. Ale tím, jak tu ubývá emisí, postupně upadá, což je škoda. Jak z toho ven ale opravdu nevím.

Souhlasíte s názorem, že akcie jsou dnes příliš drahé a že nás čeká v nejbližších měsících korekce?

Ne. Je totiž rozdíl mezi tím, co se objevuje v komentářích, a realitou. Je to pravděpodobně tím, že burzovní komentátoři po celém světě přepisují to, co napsali jejich američtí kolegové. Zatímco se běžně můžeme dočíst, že akciové trhy lámou cenové rekordy a rostou prakticky od roku 2009, pravda je taková, že jediným trhem, o kterém to platí, je trh americký, a i za tímto růstem stojí růst cen pouze několika málo obřích technologických firem, jako jsou Amazon, Google, Apple, Microsoft a Facebook. Evropské akcie dosáhly cenového maxima v roce 2015 a od té doby prakticky stagnují. Akcie rozvíjejících se trhů udělaly maximum dokonce již v roce 2011.

Takže evropské akcie dál porostou?

Měřeno poměrovými ukazateli jsou oproti svému dlouhodobému průměru drahé pouze akcie americké, ale ty jsou drahé poslední čtyři roky. Vzhledem k tomu, že silný růst firemních zisků již pravděpodobně nebude pokračovat, máme za to, že americké akcie jsou skutečně dost drahé. Oproti tomu akcie evropské jsou - měřeno poměrovými ukazateli - podhodnocené. Akcie rozvíjejících se trhů jsou vyloženě laciné.

Ještě se vraťme k osobnějším tématům. Co vás vedlo před 25 lety k rozhodnutí opustit jisté místo ve velké bance a vybudovat vlastní firmu?

O vlastní firmě jsem začal uvažovat hned po pádu komunismu. Intuitivně mi připadalo lepší pracovat pro sebe než pro někoho jiného. V té době jsem byl ovšem teprve ve čtvrtém ročníku na VŠE a nic praktického jsem neuměl, takže jsem nevěděl, co by vlastně ta firma měla dělat. Hned po vojně jsem si tedy začal hledat zaměstnání, abych se něco nejdříve naučil. Podařilo se mi získat místo u jedné z velkých auditorských firem za tehdy luxusní plat deset tisíc měsíčně.

Na poslední chvíli mi ovšem jeden kamarád sdělil, že jeho otec, ředitel úseku investičního bankovnictví v Agrobance Praha, hledá do oddělení cenných papírů absolventy vysokých škol. Hned jsem tam zašel a při přijímacím pohovoru jsem se dozvěděl, že se Agrobanka stává jedním ze zakládajících členů nově vznikající Burzy cenných papírů Praha a že z pracovníků oddělení cenných papírů budou vybráni makléři. Neváhal jsem ani vteřinu, odmítl místo v auditorské firmě a v říjnu 1992 nastoupil do Agrobanky za čtvrtinový plat, ale s vidinou, že budu burzovním makléřem.

Nový trend v českém byznysu: rodinné investiční kanceláře

Jak těžké bylo založit novou brokerskou firmu?

Rozhodnutí založit brokerskou firmu začalo dozrávat někdy na začátku roku 1994. Odvahu k finálnímu rozhodnutí jsem sbíral dalších šest měsíců a někdy v létě jsem v Agrobance oznámil, že ke konci října odcházím. Conseq jsem založil se dvěma spolužáky z VŠE Aurelem Teppervienem a Jirkou Kaňákem, a protože s kapitálovým trhem jsem měl zkušenost pouze já, zahájení obchodování bylo na mně. Firma začínala s 300 tisíci korunami základního jmění.

Banky naštěstí tehdy moc neřešily riziko, a protože mě všichni na trhu znali z Agrobanky, začali se mnou obchodovat. Prvních šest měsíců jsem byl ve firmě sám, pak se ke mně přidali oba společníci, začali jsme nabírat zaměstnance a připojil se k nám další společník Tomáš Sysel. V průběhu několika let jsme se stali jedním z největších brokerů na burze.

Zaměřovali jsme se zejména na obchodování s dluhopisy, ale měli jsme i slušné akciové oddělení. O něco později jsme založili investiční management, byť jsme se v prvních letech hledání klientů příliš nevěnovali. Pak ale přišla Hanka Blovská, která začala klienty aktivně oslovovat, a význam asset managementu v rámci firmy rychle rostl. Poměrně dlouho jsme se zaměřovali na institucionální klienty a teprve v roce 2000 jsme založili podílové fondy pro širší veřejnost.

Ekonom Kábrt: Nerovnost zabíjí růst

Jak na vás dopadlo snižování zájmu o obchodování na pražské burze?

V roce 2002 jsme se rozhodli zcela uzavřít brokerskou činnost. S burzou cenných papírů to tehdy nevypadalo dobře, nebylo s čím obchodovat, navíc v průběhu celé druhé poloviny devadesátých let ceny akcií klesaly a také aktivita na trhu s dluhopisy byla stále nižší. Počet zaměstnanců tehdy klesl z 45 na dvanáct. V poněkud pozměněné sestavě jsme začali téměř nanovo, tentokrát již pouze s investičním managementem.

Nelitoval jste nakonec, že jste nezvolil kariéru v nějaké velké korporaci?

Těžkých chvil, kdy jsem se bál o osud Consequ, bylo za těch dvacet pět let více, ale že bych někdy vyloženě litoval, to asi ne. Občas mě mrzelo, že nemohu jít pracovat do Londýna, nemám čas se více vzdělávat nebo že nemám volný čas a nemohu cestovat či dělat spoustu jiných věcí. Říkal jsem si ale, že v životě je vždy něco za něco a nikdo nemůže mít všechno.

Pojďme se posunout k současnosti. Akciové fondy Consequ - podílové i ten penzijní - vynášejí dlouhodobě více než akciové fondy vašich českých konkurentů. Prozradíte nám trik, jak těchto výsledků dosahujete?

Za dlouhodobě dobrými investičními výsledky Consequ, a to nejen za akciovými portfolii, je podle mého názoru kromě štěstí také skutečnost, že si uvědomujeme, že investování je dlouhodobá záležitost a že správnost investičních rozhodnutí se obvykle prokáže až po nějaké době. Management společnosti je hodně blízko investičnímu procesu, takže odpovědnost za investiční rozhodnutí i za jeho změnu je pouze naše. Naopak členové investičního týmu se nemusejí bát, že díky několika nepovedeným měsícům přijdou o místo, takže nemusejí alibisticky investovat podle indexů, ale mohou se od nich výrazně odchýlit.

Není to škoda, že poměrně málo Čechů spoří v akciích a akciových fondech? Stále tu hraje zkušenost s tunelováním fondů ve druhé polovině 90. let?

Ono už to tak úplně neplatí. Podíváte-li se na statistiky zveřejňované Asociací pro kapitálový trh, zjistíte, že ze zhruba 525 miliard korun, které klienti prostřednictvím členů asociace mají investováno ve fondech, je pouze 140 miliard ve fondech dluhopisových a fondech peněžního trhu. Nejvíce - něco přes 210 miliard - je ve fondech smíšených a ve fondech fondů. Troufnu si tvrdit, že většina z tohoto čísla budou strategie s výrazným zastoupením akcií. Když k tomu připočtete téměř 115 miliard investovaných přímo do akciových fondů, je možné říci, že Češi se už akcií nebojí.

Conseq postupně rozšiřuje své aktivity, například o administraci fondů kvalifikovaných investorů. Přijdete ještě s dalšími novinkami?

S novinkami přicházíme na trh každou chvíli. V poslední době se jednalo spíše o rozšiřování nabídky investičních nástrojů než o úplně novou byznysovou oblast či nový obchodní model. Nabídli jsme klientům investiční příležitosti v oblasti nemovitostí, private equity nebo fixně úročených cenných papírů, a to jak z vlastní dílny, tak produkty třetích stran.

Jako poslední novinka v září vznikl ve spolupráci se společností Enern nový fond kvalifikovaných investorů Orbit Capital. Jeho první podfond Conseq Venture Debt bude investovat do mladých technologických společností částku až 2,5 miliardy korun.

Příklad Air Bank, Fio banky či Banky Creditas ukazuje, že trh není ještě nasycen a nové banky se mohou na trhu uchytit. Nelákalo by vás založit Conseq banku?

V druhé polovině loňského roku a na začátku tohoto jsme s touto myšlenkou koketovali, ale prozatím jsme ji zavrhli. Velká část regulatorních požadavků, která se vztahuje na banky, se totiž již dnes vztahuje i na nás, licencovaného „velkého“ obchodníka s cennými papíry. Uvažovali jsme tedy transformovat Conseq na jakousi light verzi banky, se kterou bychom mohli krok za krokem zkoušet nové bankovní produkty a prodejní kanály a vyladit obchodní model ještě předtím, než utratíme velký balík peněz za IT systémy a materiální a personální zázemí.

Tato idea se ale ukázala být dost naivní. Při podrobnější analýze jsme zjistili, že bankovní regulace v posledních letech tak nabobtnala, že bychom se bez velkých počátečních investic neobešli a trvalo by nám příliš dlouho, než bychom zjistili, zda jsme schopni generovat provozní zisk a jestli se nám investice vůbec může vrátit. Navíc si myslím, že takovýto projekt je lepe začít realizovat na začátku ekonomického cyklu, ne v jeho pokročilé fázi.

Dále čtěte:

Šéf Trinity Bank Lapčík: Stavíme osmý div světa

Odkazuji ti podnik, dítě moje aneb Předávání firem v Česku

Dlouhé, dlouhé peníze. Jen slavné jméno dětem miliardářů nestačí

Byznys je potřeba dělat s dobrými pohnutkami, říká šéf BPD Brůžek