Stojí v čele orgánu, který zastupuje zájmy více než osmi tisíc aktivních členů. Systém úhrad za lékařskou péči stanovovaný ministerstvem zdravotnictví, elektronickou evidenci tržeb či aprobační řízení pro zubaře přicházející ze zemí mimo EU vidí jako největší problémy. „Nedostatek zubních lékařů Česku do budoucna nehrozí, když se nám i za deset let podaří udržet jejich stávající počet,“ říká v rozhovoru Pavel Chrz, prezident České stomatologické komory (ČSK).
Jednoznačně velký a nesmyslný. Stomatologie rozhodně není činnost, kde utíkají peníze z daní. Evidence tržeb sice hrozí podle návrhu ministerstva financí až ve druhé trati, přesto musíme bít na poplach. Ne kvůli vlastním nákladům na EET, ale kvůli situaci v ordinacích. Ne v každé je totiž počítač a mnozí starší stomatologové na počítači prostě neumí, přesto, že jsou výborní zubaři a praktici. Zejména v těch menších ordinacích se administrativa dělá ještě stále na papíře. To je realita. Znám spoustu lidí z praxe, kteří tvrdí, pokud se EET zavede, končím.
I zubařům prý hrozí, že budou muset zavést ve svých ordinacích elektronickou evidenci tržeb (EET). Jaký je to problém?
Zmínil jste náklady, pojďme na ně podívat podrobněji. Pokud si chce stomatolog zařídit ordinaci na „zelené louce“, na kolik ho to vyjde?
Musí si připravit jeden a půl až dva miliony korun.
Hodně se hovoří i o minutové sazbě stomatologa. Jak je to s ní?
V průměrné české ordinaci minutová sazba stomatologa činí 25 až 30 korun, v horní mezi může být až 50 Kč. Je to částka, která obsahuje veškeré náklady, aby se zubař uživil. Uvedu příklad, o kterém se mluví nejčastěji. Zdravotní pojišťovny nám v současnosti uhradí za výplně 246 korun. Přitom skutečné náklady se pohybují mezi 400 až 500 korunami. Pokud bude minutová sazba stomatologa 25 korun, za 246 korun od pojišťovny bychom měli na výplni zubu pracovat 10 minut. Za tak krátkou dobu to skutečně nelze. Buď musíme dobu ošetření zkrátit, a to na úkor péče, nebo si ztrátu vynahradit při jiných placených úkonech.
Jak si v tomto směru stojí zubaři u vyspělých sousedů. Jsou na tom také tak špatně?
Ti jsou úplně někde jinde. Za všechny uvedu příklad z Rakouska. Tam kolega za výplň dostane úhradu 30 eur, u nás je to v přepočtu devět eur.
Takže prosazujete, aby si za amalgámovou výplň pacient u nás uhradil 500 Kč ze svého?
Jednoznačně se o to dlouhodobě snažíme a budeme nadále. Ze svých zkušeností vím, že pokud se o své zuby budete řádně starat, i na starších zubech se k jedné výplni dopracujete jednou za čtyři až pět let, možná vůbec. Na takovou úhradu by měl mít u nás každý. Ročně čeští lékaři dají do zubů pacientů 6,5 milionu amalgámových výplní. Kdyby se hrazení zrušilo, ušetřilo by se 1,5 miliardy korun ze zdravotního pojištění.
Kde je tedy hlavní problém v nedostatku peněz pro stomatology, v úhradové vyhlášce?
Ukážu to na dvou číslech. V roce 1997 dostala stomatologická péče z veřejných peněz jdoucích do zdravotnictví sedm procent, v roce 2015 pouze 4,4 procenta, konkrétně devět miliard korun. Problém podle nás je v tom, že ministerstvo zdravotnictví v úhradové vyhlášce nešťastně preferuje lůžková zařízení a tam je díra bezedná.
Proč je bezedná?
Každé lůžkové zařízení chce mít logicky to nejšpičkovější vybavení. Takové přístroje jsou velmi drahé. Podle názoru naší komory by se měla drahá péče centralizovat. Musí se totiž dělat velmi často, úkony i zařízení vyžadují špičkový a stále se vzdělávající personál, a to v každém zařízení není možné. Pak by zbyly peníze i pro praktiky a ambulance.
Spousta pacientů se bojí, že za několik let se bude v ordinacích u zubařů mluvit pouze slovensky či rusky?
Takový strach mít rozhodně nemusejí. V roce 2014 se členy naší ČSK, což je podmínka pro vykonávání praxe v ČR, stalo 31 stomatologů ze zemí EU a 67 ze zemí mimo EU. Tedy nejčastěji Ukrajinců a dalších východních zemí. A pacienti se nemusejí bát ani o kvalitu péče od cizinců, která byla prověřena aprobačním řízením.
Ministerstvo zdravotnictví razí trend, že zkouška se dá opakovat do nekonečna, naše komora říká třikrát a dost.
Jak si vůbec mohou stomatologové ze zemí mimo EU v Česku zřídit svoji praxi?
Musí splnit několik podmínek. Základem je předložení diplomu o vystudování stomatologie na vysoké škole. Pak na českém ministerstvu zdravotnictví musí požádat o nostrifikaci, tedy uznání diplomu. Následuje aprobační řízení, kde na úvod musí splnit vstupní test. Jeho součástí je pět měsíců praxe v ordinaci českého kolegy a na závěr uchazeči skládají aprobační zkoušku v českém jazyce. Adept buď uspěje, nebo ne. Problém je v tom, že ministerstvo zdravotnictví razí trend, že zkouška se dá opakovat do nekonečna, naše komora říká třikrát a dost. Příchod cizinců do českých ordinací nebude dramatický. Letos o zřízení praxe žádalo 411 cizinců ze zemí mimo EU, zkoušky složilo minimum z nich.
A jak je to s odchody českých stomatologů za lepším do zahraničí?
Tak to už problém vůbec není. Za posledních deset let odešlo do ciziny méně než padesát českých zubařů. Na růžích tam ustláno rozhodně nemají, například v Německu je vstupní zkouška z němčiny daleko náročnější, než v případě německých lékařů požadavky na češtinu.
Když už mluvíme o cizině, jaká je úroveň péče, vybavení a používaných materiálů a technik v českých a zahraničních ordinacích?
Jedním slovem identická. Není v tom žádný rozdíl, liší se pouze v cenách za poskytnuté výkony a péči.
Každý zubař provozující stomatologickou praxi vlastní či v závislé činnosti musí být členem vaší komory?
Ano, vyplývá to ze zákona. V roce 2014 měla naše komora celkem 9930 členů, z toho 5915 z nich provozovalo vlastní stomatologickou praxi či byli společníci právnických osob, 2118 pracovalo v závislé činnosti. Zbytek tvoří zubní lékařky na mateřské dovolené, nepracující důchodci a ostatní.
Přečtěte si: Stačí či nestačí? Pohotovost pro dva miliony lidí drží v noci jeden zubař
Je tedy přes osm tisíc pracujících zubních lékařů pro Česko dost? Zprávy z některých regionů totiž hovoří o tom, že dostat se tam třeba během dvou měsíců k zubaři je skutečně umění?
V současnosti je zubních lékařů v Česku dostatek, ale jsou špatně rozloženi. Nadbytek je jich ve velkých městech a aglomeracích, naopak chybí v příhraničních regionech, ale třeba i ve Středočeském kraji. Optimální počet pacientů na jednoho zubaře podle nás je 1,5 tisíce, ve zmíněném Středočeském kraji je to dnes 2,5 tisíce.
Kolik vůbec vychází u nás ze škol nových zubařů a jaký trend?
Z pěti vysokých škol v roce 2014 vyšlo celkem 363 absolventů, z toho 325 absolvovalo české studium, zbylí v angličtině. V loňském roce jsme přibrali 370 nových členů naší komory, v roce 2010 to bylo 321. Trend nad 300 novými členy ČSK ročně se tedy daří držet. Ovšem je tu další velký problém. Nevýhodné věkové složení. Nejvíc stomatologů je u nás ve věku 60 až 64 a 55 až 59 let. Tedy ti nejstarší se pomalu chystají pověsit praxi na hřebík.
Na kolik peněz vyjde výchova jednoho zubního lékaře, kolik peněz na něj vysoké školy dostávají a jsou tyto prostředky dostatečné?
Výchova jednoho studenta v oboru stomatologie na vysoké škole vyjde nyní na 200 tisíc korun ročně, univerzity dostávají na studenta úhrnem 120 tisíc korun. Část si ponechají na chod vysoké školy, na vlastní stomatologickou výuku jde pak 90 tisíc korun ročně. Takže to je jednoznačně málo. Tlak naší ČSK na zvýšení částky na kompetentních místech je trvalý.
Pokud říkáte, že zubařů je v Česku zatím dostatečný počet, jak je tedy dostat do míst, kde opravdu chybějí?
Svou roli musí sehrát, kraj, obec i stát. Kraj a obce mají v rukou motivační stimuly v podobě stipendií, nabídky bytů, levných pronájmů a dalších úlev. Stát však obce v tomto směru podle nás podporuje nedostatečně.
Čtěte také:
Ať si lidé platí obyčejné plomby, žádají zubaři. Peníze mají jít na prevenci
Oblíbené cíle cizinců v Česku? Plastické operace či zubařské ordinace
ČLÁNKY DO MAILU