Velkou bolestí českých firem je nyní financování běžného provozu. „Banky jsou více než opatrné a není jisté, zda státní záruky úvěrování skutečně rozhýbou.
Zato snížení sociálních odvodů může zajistit překvapivě mnoho pracovních míst,“ říká Jaromír Drábek.
Co vás dnes osobně trápí jako majitele firmy?
Těžko říct. Asi by to znělo v době krize troufale, kdybych řekl, že nic. Ale jsou to běžné provozní problémy. Já se neustále pohybuji mezi různými podnikateli, takže spíš vnímám problémy většiny. Je to třeba složitý přístup k evropským projektům – je jich sice mnoho, ale je těžké se k nim dostat. Jeden základní problém mají v současnosti úplně všichni: ztížený přístup k provoznímu financování.
Vláda už nějaké kroky podnikla…
Je to moc krátká doba na to, aby se to projevilo v praxi. Navíc státní záruky nastoupí až od začátku března. Takže je to vážný problém, banky hodně zpřísnily provozní úvěrování a nabízejí horší podmínky než v loňském roce. Snad se to změní k lepšímu, doufejme. A to říkám proto, že nikde není záruka, že banka onu státní záruku přijme. Není povinna. Doufejme, že státní garance budou pro banky dostatečně motivující, aby se provozní financování dostalo do normálu.
A jsme u krize. Jsou problémy české ekonomiky důsledkem vnější světové krize, nebo si na ně zadělávalo domácí hospodářství samo?
Česká pozice je naprosto jednoznačná – je to důsledek potíží našich evropských partnerů, zejména Německa. A sem se zase přelila jako důsledek finanční krize ze Spojených států. Je to záležitost, kterou my jsme si prošli zhruba před deseti lety. I u nás se stávalo, že banky půjčovaly bez rozmyslu, a víc, než je zdrávo. Všichni pamatujeme, jak velká to byla krize a stát musel zakročit.
Tím neříkám, že by ekonomická recese nepřišla v nějaké formě stejně. To určitě. Ale česká ekonomika na tom má minimální podíl.
Takže české podniky jsou v podstatě v pořádku? Nebo byly…
To, co jsem řekl, neznamená, že by všechny firmy byly stoprocentně v pořádku, samozřejmě. Co dnes vidíme jako krizi v některých podnicích nebo oborech, by přišlo i tak. Krize to jen urychlila, prohloubila. Pokud ale mluvíme o ekonomice jako celku, tak dnešní situace je rozhodně způsobena vnějšími faktory.
To se ale přímo nabízí otázka, jestli má smysl na úrovni Česka vůbec vytvářet nějaké záchranné balíčky.
Já vím, že hodně s pousmáním je přijímáno hodnocení prezidenta Václava Klause. Tedy, že krize je jako chřipka a nemá cenu s ní bojovat. Odezní za stejnou dobu, jako by nebyla léčena. Je to nadsázka, ale jenom malá. Stát může některými opatřeními do určité míry zmírnit důsledky, rozložit dopady do delšího časového úseku. Ale jednoznačně stát nemá sílu, aby zabránil recesi, nebo ani výrazně ovlivnil její průběh.
HLAVNÍ JSOU PRORŮSTOVÁ OPATŘENÍ
Jsou vládou přijatá opatření jen na uklidnění veřejnosti?
Vůbec ne, naopak. Myslím si, že ten směr, který nastoupila, je správný. To, co vidíme, jsou jednoznačně opatření systémová. Podstatná jsou dnes krátkodobá opatření, která se projeví v řádu měsíců.
Která považujete za hlavní?
Ta prorůstová. Snížení nákladů práce poklesem sociálního pojištění. Přechodné zkrácení odpisových dob, odepisování investičního majetku v rychlejším režimu. Odpuštění záloh na daň z příjmů u drobného podnikání.
Na druhou stranu jsem přesvědčen, že je dobře, že vláda nepřistoupila k takovým opatřením, jako zavedení šrotovného, snížení DPH za elektřinu nebo přímé výpomoci konkrétním podnikům nebo oborům. Co mi možná trochu chybí, je jednoznačná státní podpora exportu do zemí mimo Evropskou unii.
Tak popořádku k jednotlivým opatřením. Odbory například kritizují právě snížení sociálního pojištění. Podle nich poptávku nepodpoří, ale ukrojí státnímu rozpočtu peníze, které by mohl rozdělit na veřejné investice nebo podporu nezaměstnaných.
Naším dlouhodobým problémem je, že máme příliš vysoké náklady související s pracovní silou. Stačí se podívat k našim německým sousedům. Tam je řada položek, které u nás financuje sociální pojištění, hrazena z výnosů daně z příjmů.
Dopad do státního rozpočtu to samozřejmě je. Když se ale podívám na jiná opatření, jako je například snižování nepřímých daní, tak je lepší snížit sociální pojištění. Tím se totiž podpoří zaměstnávání, protože firmě tím, že odvede méně na sociálním pojištění, zbude víc peněz na zaměstnání někoho jiného.
Na druhou stranu – snižovat spotřební daň nebo DPH takový efekt nemá. Byť se to na první pohled může někomu jevit jako nesociální, musíme si uvědomit, že jde o opatření zaměřená do podnikatelské sféry. To je právě ten rozdíl. Tím ale nezpochybňuji fakt, že je potřeba udržet sociální síť a postarat se o lidi, kteří ztratí práci. Pokud chci ale opatření na zmírnění recese, musím je směřovat především do podnikatelské sféry.
Přesto tu volání po nižších nepřímých daních jsou. Třeba DPH na elektřinu, která v lednu znovu zdražila. Nerostou ceny elektřiny v době recese příliš?
To je složitá otázka na velký rozbor. Já bych z toho vytrhl snad to, že DPH není součástí ceny, kterou stanovuje prodejce. Ano, pomohlo by to domácnostem. Ptám se potom, proč se ale stejně nediskutuje o snížení daně z plynu, vody a jiných základních komodit, které musí kupovat každý. Je to nedomyšlené – každý topí něčím jiným, každý spotřebovává jiné množství. Navíc opakuji – opatření má jít do podnikatelské sféry a v té je většina firem plátcem DPH, takže jim snížení sazby nijak nepomůže.
BANKY JSOU JINÉ
Odmítáte šrotovné a finanční pomoc jednotlivým podnikům nebo odvětvím. Zároveň vám ale nevadí pomoc státu bankám v devadesátých letech.
I když se mi to samotnému ze zásady nelíbí, musíme si přiznat, že v bankovnictví je situace jiná. Funguje tam lavinovitý efekt. Pokud stát nechá zkrachovat subjekty v bankovní sféře, musí nakonec řešit ještě vážnější problémy. To situace jasně potvrdila. Když zkrachuje banka, zasáhne to financování všech jejích klientů ve všech sektorech.
Není to stejný argument pro podporu automobilovému průmyslu? I tady existuje kaskádovitý efekt.
JAROMÍR DRÁBEK (44)
Je rodák z Jablonce nad Nisou, kde dodnes žije. V Praze vystudoval kybernetiku a pracovní kariéru začal jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu energetickém. Je spolumajitelem tanvaldské firmy Abegu, která se zabývá počítačovou technikou i energetikou. V roce 2002 se stal prezidentem Hospodářské komory ČR a v polovině loňského roku předsedou Národního výboru Mezinárodní obchodní komory v ČR. Mluví čtyřmi světovými jazyky, hraje na kytaru a piano, ve volných chvílích vyráží na turistické túry. Miluje svíčkovou. Je ženatý, má dceru a syna.
Je jasné, že automobilový průmysl má výrazný podíl na hrubém domácím produktu a ještě větší na tuzemském exportu. Je tu ale řada dalších odvětví, které mají problémy. Teď řeknu pouhý příklad ze severních Čech, protože jsem místní a ty problémy vidím zblízka. Proč stát potom nemá pomoci třeba sklářům nebo bižuternímu odvětví? A je řada dalších. To říkám jen jako příklad z mého regionu, který dobře znám.
Prostě ve chvíli, kdy vláda pomůže jednomu odvětví, je neodůvodnitelné, aby nepomohla jinému. Z toho potom plyne, že nemůže pomáhat jednotlivě všem. Musí proto pomáhat systémově.
Šrotovné tedy systémovým opatřením není?
Není to tržně konformní opatření. Můžeme se podívat na jednoduchý výpočet. Jestli, tak jako v Německu nebo Francii, dáme každému tisíc eur za to, že vyřadí staré auto a koupí si nové, tak to není nic jiného, než že se všichni ostatní občané složí na to, aby si jich pár koupilo nové auto. Proč se ale neskládáme na to, aby si koupili novou myčku nebo lustr? To je ta nekonformita. Pomáháme jednomu oboru na úkor ostatních. Přesouváme poptávku do jednoho odvětví místo toho, aby se ten občan svobodně rozhodl, zda chce automobil nebo myčku. Takhle si raději koupí automobil, nekoupí si myčku.
Dotace na cestu domů a dárek 500 eur pro cizince, kteří u nás ztratili práci, to je systémové řešení?
To je o něčem jiném. Toto opatření není podnikatelské řešení, ale řešení sociálního problému. A jak jsem už říkal, stát nesmí rezignovat na sociální roli. Takže v tomto případě je to výběr menšího zla. Vybírám to, zda podstoupím riziko, že lidé, kteří u nás měli práci a ztratili ji, se tu budou snažit uživit. Třeba i nelegálními způsoby. Anebo to vyřeším – byť to vypadá jako velkorysé řešení – že jim pomohu vrátit se do své původní země.
Jako daňový poplatník to ale musím vnímat jako určitou křivdu. Firmy na jejich práci vydělávaly, ale když je zle, musím jim cestu zpátky zaplatit ze svého, z daní…
To, že situace by měla být zajištěna předem, je jiná věc. Je to záležitost jiného oboru než ekonomiky. Jedno z vhodných řešení by bylo legislativně upravit práci agenturních pracovníků povinným pojištěním pro návrat domů v případě ztráty výdělku. Nebo by to měla být povinnost pracovních agentur nebo nějaká kombinace. Stejně jako musí předkládat třeba potvrzení o kvalifikaci, zdravotním stavu, trestní bezúhonosti a podobně, musel by zahraniční pracovník předložit i garanci pro návrat do původní vlasti.
PROBLÉMEM JE RYCHLE SE MĚNÍCÍ KURZ
Jste mimo jiné i poradcem ministra financí. Navrhl jste nějaká svá řešení ještě před vznikem Národní ekonomické rady vlády?
Už dávno loni jsem navrhl tři základní opatření. Přechodné urychlení odpisů – což je motivace pro firmy, které zvažují investice do obnovení technologií. To je má podpořit, aby do toho peníze vložily pokud možno ještě v letošním roce. Druhé opatření je zrychlení výdajů do infrastruktury. Jde o projekty, které už jsou připraveny a „nevešly“ se do letošního státního nebo jiného veřejného rozpočtu a byly proto odsunuty na léta 2010 nebo 2011. Navrhoval jsem je zpátky „předsunout“ na rok 2009, aby se zvýšila poptávka po těchto službách. Třetí opatření, které jsem považoval za nutné, je již zmíněná potřebná podpora při pronikání českého exportu na trhy třetích zemí. A to nejen podpora finanční, ale i poradenská. Zejména střední podnikatelé, kteří chtějí nahradit výpadek svých dodávek na evropské trhy, potřebují kromě podpory ve financování také poradit, potřebují detailní informace ze strany zastupitelských úřadů nebo CzechTrade.
Mohly by státní zakázky nahradit klesající soukromou poptávku?
Nahradit zcela samozřejmě ne, ale mohou přispět k tomu, že ten propad nebude tak velký. Zvláště se to týka stavebnictví, infrastrukturních projektů, ale také vědy a výzkumu. Je zde třeba podržet určitou úroveň nejen v základním výzkumu, a to je úloha státu.
Pomohlo by zavedení eura? Nebo pomohlo alespoň oznámení, že vláda tento termín „odhalí“ 1. listopadu letošního roku?
Je to určitě zásadní krok, bohužel, opět je to jedno z opatření, které sice nepřímo může pomoci, určitě pomohlo i to prohlášení, že v listopadu bude stanoven termín přijetí eura. Vlastní přijetí eura jednoznačně přijde až po skončení celosvětové krize. Základním problémem pro všechny je velmi rychle se měnící kurz koruny. Samozřejmě pro exportéry je v tuto chvíli situace výhodná, protože za posledních šest měsíců koruna oslabila o více než dvacet procent. Celkově ale pro ekonomiku takto rychlé výkyvy kurzu koruny nejsou ničím dobrým.
Už bylo řečeno, že k vládnímu balíčku mají výhrady třeba odbory. Argument, že dostali materiál hodinu před začátkem jednání tripartity, může leckoho přesvědčit, že vláda se svými sociálními partnery a politickými oponenty moc nekomunikovala.
Nechci se zastávat vlády, protože to není moje úloha. Ani by to nebylo vhodné. Já jsem nikdy s vládou a jednotlivými ministerstvy neměl problém v komunikaci. Spíš si myslím, že to, jak v posledních dnech intenzivně pracovala ekonomická rada vlády i vláda, zaslouží spíš pochvalu. Ta opatření je třeba udělat rychle, to je teď nejdůležitější.
Navíc – ta opatření se nepřipravovala za zavřenými dveřmi. Tady média splnila dobře svou úlohu. Návrhy i diskuze k nim jsme všichni mohli sledovat – i ty, které nakonec neprošly. Diskuze prostě probíhala. Jenom možná ne dostatečně instituciálně. Ale na to nebyl čas.
Mohl tomu premiér předejít, kdyby už na počátku nabídl v komisi místo odborářům i sociální demokracii?
Spíš bych se podíval na to, zda neměla být nabídnuta vůbec komunikace se sociálními partnery. Vláda za svá rozhodnutí nese odpovědnost. Musí být navíc věcně správná bez ohledu na to, co si o nich myslí politické strany a jednotliví představitelé. Proto je dobře, že ekonomická rada vlády je odborným, nikoliv politickým orgánem. Zastoupení politických stran by určitě nebylo tím správným řešením.
Opoziční strany naléhají, aby se stát více zadlužil a ekonomiku rozhýbal státními zakázkami. Které výdaje ze státního rozpočtu považujete za odůvodněné?
Vezmu to z druhé strany. Stát nesmí nepřiměřeně snižovat příjmy. Je ovšem diskutabilní, co je a co není přiměřené. Už jsme tu narazili třeba na snížení sociálního pojištění. V parlamentu je návrh na snížení spotřební daně z benzinu a mohou přijít další návrhy, které budou snižovat příjmovou stránku státního rozpočtu.
Když se podíváme na výdajovou část, je zapotřebí počítat ve střednědobém horizontu. Tak jsem to měl spočítáno i v tom svém původním návrhu. Krátkodobě je nutné se smířit s většími výdaji, v období tří nebo čtyř let by měl být ale konečný dopad na rozpočet neutrální.
Co to znamená konkrétně?
Posílí se výdaje nebo sníží příjmy státu pro letošní rok, ale potom se to vyrovná. Tak by měl zafungovat třeba návrh na zrychlení odpisů. Ten pomůže podnikatelům už v letošním roce, v příštím roce ale odvedou státu méně na daních a jemu se tak sníží příjmy. Ale v dalších dvou letech to bude vykompenzováno a výsledek bude nulový.
Totéž způsobí urychlení výdajů do infrastruktury. Letos byly některé akce odloženy, ale stejně by byly profinancovány někdy brzy po roce 2011 – a to čekáme, že už bude krize za námi.
UČTE STUDENTY PRACOVAT S INFORMACEMI
Najde se dost peněz na vědu a výzkum? Snad každá vláda to má jako prioritu a horké potíže současnosti mohou tyto pomalu návratné investice odsunout do pozadí. A co vlastní iniciativa univerzit a vědeckých pracovišť – je dostatečná?
Odpověď na obě otázky: nikdy není nic dokonalé. Je ale potřeba, aby pokračoval tlak na efektivní vzdělávání. Možná to zní nesmyslně, ale je to tak. Mluvím s lidmi z podniků i z vysokých škol. V řadě případů převládá jakési zahledění se do univerzitního prostředí. To je v pořádku u základního výzkumu a teoretických disciplín. Nesmí se to ale příliš přenášet do praktických záležitostí. Je to problém i středního školství.
Je třeba mnohem více naučit pracovat studenty s informacemi. Málokdo si opravdu do důsledků uvědomuje, že pokud dnes studenty něco učí, tak například za pět deset let to už absolutně nijak nevyužijí. Zbude jim jen ten metodický přístup, schopnost práce s informacemi, získávání nových, učení se novým poznatkům.
Jste členem správní rady Technické univerzity Liberec. O spojení vzdělání s praxí se stále víc mluví…
Je to příklad dobré regionální univerzity, která si velmi schopně vybrala své pole působnosti. To, že je světoznámá v nějaké konkrétní oblasti – nanovláken, to je přesně to, co má regionální univerzita dělat. Taková škola nikdy nebude špičková v širokém spektru činností. Dodá ale kvalitní základ vysokoškolského vzdělání a špičkové vzdělání ve své orientaci. A v Liberci to tak funguje. Snad i jinde. Regionální univerzity není nutné podceňovat.
Jste mimo jiné i rozhodcem a členem představenstva Rozhodčího soudu. Naučili se podnikatelé tento orgán využívat?
Nárůst sporů, který se dnes řeší tímto způsobem, je obrovský. Vnitrostátních sporů bylo vloni přes 1500, což je desetkrát více než počátkem devadesátých let. Firmy si za prvé zvykly, a za druhé už oceňují to, že rozhodčí řešení je rychlejší a levnější než soudy. To v jiných státech nemusí být obvyklé. Také má vliv, že si vybírají svého rozhodce. U soudů si soudce vybrat nemohou. Navíc je rozhodčí nález vykonavatelný ve 150 zemích světa, na rozdíl od rozhodnutí obecných soudů. K jeho vykonatelnosti je nutná dohoda o uznatelnosti soudních rozhodnutí. A tu máme jen s několika zeměmi.
