Byl jsem úplně šokovaný, když jeden průzkum ukázal, že ani vysokoškoláci nevědí, kdo byl náš první prezident, říká ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Velryba určitě zůstane symbolem Národního muzea, „nové“ opravené muzeum ale bude moderní, hravé, nebude vystavovat jen předměty, ale vyprávět i příběhy. Michal Lukeš sice teď častěji obléká přilbu a reflexní vestu než oblek, až ale třímiliardová rekonstrukce budovy vévodící Václavskému náměstí za dva roky skončí, ví, jak budou expozice vypadat. „Problém nás Čechů není, že si řešíme historická traumata a problémy, ale absolutní neznalost dějin,“ říká ředitel muzea.
Začneme tradičně – velrybou. Alespoň já mám Národní muzeum z dětství s velrybou spojené. Bude zase na svém místě, až se za dva roky otevře opravené muzeum?
Velryba se stala kultovním předmětem Národního muzea už v době, kdy ji vykupovali bratři Fričové. Rozhodli se pořídit Praze velrybu a uspořádali proto sbírku mezi bohatými měšťany. Vybrali tehdy nějaké tisíce zlatých, což byla velká suma. Tu naši velrybu vyvrhlo moře někde na norském ostrově. Fričové ji vezli vozy naporcovanou z Norska a preparovali ji v Praze. Tehdy ji bohužel vypreparovali špatně. Traduje se, že se kosti vyvařovaly v kotlích Ringhofferovy továrny na Smíchově, ale Pražané si stěžovali na nesnesitelný zápach. V Čechách nebyli zrovna specialisté na preparování velrybích koster. Velrybu potom umístili kolem roku 1886 do Náprstkova muzea – Národní muzeum na Václaváku ještě nestálo. Pan Náprstek byl ještě tehdy naživu. Na velrybu se nejprve stály fronty, dodnes jsou ale dochované dopisy, ve kterých si později od Náprstků stěžují, že zabírá místo, tak ať si ji konečně odvezou.
Ke stropu muzea putovala hned v roce 1891, kdy bylo otevřeno?
Stala se jedním z prvních exponátů této budovy. Ona ale původně ležela na zemi na železech. Dokonce existují fotky, jak si udělali zaměstnanci piknik v jejím hrudním koši, když ji sem přivezli. Když se dělala zoologická expozice v 60. letech, pověsili ji ke stropu, jak to už známe. Jenomže jak byla špatně vypreparovaná, začala trouchnivět… Koncové části kostí začaly opadávat a navíc, jak visela vlastní vahou na hřebících, drolila se. Takže jsme řešili, co dělat dál. Po dlouhých debatách se rozhodlo, že nejšetrnější pro ni bude nechat ji na místě. Očistila se a vyrobila se na ni jakoby ponorka – klimatizovaná konstrukce s dvířky –, aby na ni nemohl prach ze stavby a byla pokud možno v ideální teplotě. Tam čeká, až doběhnou stavební práce. Pak se rozbalí a dorestauruje se na místě, aby se mohla zachovat v původní podobě.
Máte ambice, aby další generace měla Národní muzeum spojené s něčím jiným než s velrybou?
Já si nemyslím, že by Národní muzeum byla stoprocentně jen ta velryba. Ale naše velká ambice je udělat muzeum moderní, hravé, nevystavovat jen předměty, ale vyprávět i příběhy. Mělo by být dobrým místem pro vzdělávání, kam se budou lidé vracet. Ale určitě ta velryba bude hrát vždy důležitou roli, jelikož nemáme moře. A ona bude vždy trochu cimrmanovsky symbolem toho českého moře.
Celý rozhovor čtěte v novém vydání týdeníku Euro, které vychází v pondělí 3. října
Dále čtěte:
Rekonstrukce Werichovy vily je ve finále
Tisíciletý poklad: po dohledávkách je mincí dvojnásobek
