Generální ředitel SazkyAleš Hušák říká, že zákony týkající se hazardu jsou dobré, stát však jejich dodržování málo kontroluje. Klasické výherní hrací přístroje by se podle šéfa Sazky měly zakázat. Povoleny by měly být jen videoterminály.
Autor: Jakub Stadler
Lidé obvykle tvrdí, že v krizi omezují zbytečné výdaje. Ale ve skutečnosti teď asi sázejí jako o život. Je to tak?
Ve světě se za posledních čtyřicet let uskutečnilo několik studií. Z dlouhých číselných řad vyplývá, že není pravda, že v dobách krize lidé sázejí víc. Spíš bych řekl, že se vklady udržují. Nejvíce totiž sázejí příslušníci střední třídy. Nesázejí ani mimořádně bohatí, ani extrémně chudí. Ti první mají jiné možnosti než sázet loterii a chudí nemají peníze. Záleží tedy na tom, zda si střední třída chce koupit zbytný produkt. Navíc se pohybujeme na velmi konkurenčním trhu, neboť hazard je součástí zábavy a moderní člověk má k zábavě mnoho příležitostí. Loni se loterie a sportovní sázky pohnuly ve světě pouze o necelé procento.
A co u nás?
Sázkový průmysl u nás roste již řadu let, přičemž nejmenší nárůst zaznamenal v roce 1998, kdy klesly reálné příjmy obyvatel. Loni, kdy sázky a loterie vyskočily o 18,6 procenta a odvody na veřejně prospěšné účely dokonce o 44,5 procenta, se nás krize na rozdíl od jiných zemí dotkla pouze okrajově. A letos už podobný nárůst – s výjimkou internetových kurzových sázek – neočekáváme.
Někteří lidé, i velmi vzdělaní, prosázeli jmění a zadlužili se až po uši. Nemáte kvůli nim výčitky svědomí?
Ne. To byste musel výrobcům aut pokládat otázku, zda jim nevadí, že se v autě občas někdo zabije, protože neumí řídit. Rozumné sázení je zábava.
Jak byste definoval bezpečnou míru?
Peněžní hranice, za níž může sázení způsobit problém, může být individuální. Záleží na finančních možnostech každého jednotlivce. Důležitější jsou principy, jimiž by se měl každý hráč řídit. V žádném případě by neměli hrát nezletilí, což u nás platí, zatímco třeba v Anglii mohou sázet také děti. Neměli by hrát lidé, kteří hrají na dluh či nad své možnosti. Náš zákon zakazuje hrát na dluh, proto mě vždy překvapují lidé, kteří říkají, že by se k hazardu mohly používat kreditní karty.
Kolik procent české populace sází?
Hry jsou s výjimkou internetových kurzových sázek anonymní. Můžeme se tedy spolehnout jen na průzkumy. Podle nich číselné loterie, tedy sportku a podobné hry, sází 52 procent dospělé populace. Okamžité loterie sází 39 procent, kurzové sázky osm, výherní hrací přístroje využívá jen pět procent. Z toho mimochodem plyne, že největší problémy vznikají u nejmenší skupiny hráčů. V okamžitých a číselných loteriích sází většina lidí maličké částky v delších časových intervalech – například jeden až tři sloupky sportky. Na výherních hracích přístrojích sází menší počet lidí, ale větší peníze a mnohem častěji. Přes polovinu celkové částky vkládané do hry tak připadá na výherní hrací přístroje.
Nerozšiřují se řady sázkařů v Česku příliš rychle?
Sázkový průmysl v České republice v posledních letech roste obvykle o sedm až deset procent. Není to ale tím, že by přibývalo hráčů. Důvodem je stoupající životní úroveň a rozšířená nabídka. Ti, kteří sázejí, mají více prostředků a možností. Důležitý je také ukazatel sázek na hlavu. U naší společnosti to za poslední rok vychází na 40 eur na hlavu. Když jsem do Sazky v roce 1994 nastoupil, bylo to v přepočtu kolem dvanácti eur. Abychom měli porovnání: v Rakousku je to skoro 370 eur a v jiných zemích ještě víc. Nad námi je i Maďarsko, loni nás předstihlo Polsko. Na Slovensku loni prosázeli v přepočtu na české koruny 62,4 miliardy a jejich hazardní trh vzrostl o 21 procent. Češi jsou, pokud jde o sázky v loteriích, velmi uvážliví.
Není ale těch možností, jak prosázet výplatu, v Česku až příliš?
Obraz Česka jako ráje hazardu je mýtus. Máme tu hodně výherních hracích automatů, ale stále to neznamená, že by celkové tržby byly přehnané. Osobně si myslím, že by stát měl přistoupit ke dvěma krokům. Měl by zaregistrovat hráče a měl by určit počet licencí. Měli bychom vědět, kolik a jakých automatů chceme mít na ulicích, a měli bychom ten počet stanovit racionálně. V Rusku zakázali s výjimkou několika oblastí během jednoho roku výherní přístroje a kasina. Hráči, kteří předtím měli k dispozici 400 tisíc strojů, se vrhli na Ukrajinu a do dalších zemí, i k nám. Protože u nás výherní hrací přístroje povolují obce, jsme v hrozném ohrožení, že jejich počet bude narůstat. Obce chtějí inkasovat peníze a až na pár výjimek je jim všechno ostatní jedno.
A co s tím?
Myslím, že výherní hrací přístroje by měly být zakázány. Povoleny by měly být jen videoterminály, což je přístroj nové generace, kde je centrálně hlídán výherní plán. Hráči pak mohou být registrováni prostřednictvím hrací karty, takže ten, kdo dluží, nemůže hrát. V USA, když vyhrajete nad určitou sumu, systém se otáže daňového správce, zda nedlužíte. A pokud ano, provozovatel vám tu výhru zablokuje ve prospěch daňové správy. Stát by tak získal značné množství prostředků, a také bychom omezili propírání černých peněz.
Kolik milionářů se urodí díky Sazce?
V loňském roce padla v našich hrách částka převyšující milion téměř v sedmdesáti případech. Z toho 24 lidí získalo více než deset milionů. V průměru každých pět dnů vyrábíme jednoho milionáře a každé dva týdny nového multimilionáře.
Jsou šťastnější, nebo se zblázní?
My se o to ze zákona nesmíme zajímat. Známe jen příběhy, které se k nám donesou. Někomu výhra pomůže, jinému ne. To už je na zodpovědnosti toho člověka. Peníze generelně pomáhají. Většina lidí si koupí nový dům, nové auto, zájezd do exotické země, a tím roztáčejí ekonomiku.
A co je největším rizikem? Příbuzní, nebo lenost?
Z těch případů, o nichž víme, vidíme, že lidé jsou většinou docela moudří a nepřestávají pracovat. Jinak rizikem je každý člověk, je jedno, zda příbuzný, kamarád či někdo cizí. Výhercům proto rozhodně doporučujeme, aby výhru tajili.
Jenže drtivá většina sázejících nevyhraje nic. Informujete je o tom dostatečně?
ALEŠ HUŠÁK (52)
Generální ředitel a předseda představenstva společnosti Sazka vystudoval práva na Karlově univerzitě. Začínal jako právník Restaurací a jídelen v Praze 4, později pracoval ve Výzkumném ústavu místního hospodářství. Dále působil v ústředí Státní banky československé. V roce 1990 odjel na studia do Kanady a po návratu zastával místo obchodního ředitele Výstaviště Praha. Do Sazky přešel v roce 1994, jejím šéfem se stal před třinácti lety. V roce 1996 byl zvolen členem výkonné rady ředitelů Evropské asociace loterií.
Proti tomuto názoru se musím ohradit. Těch sedmdesát nových milionářů představuje jen ty, kteří dosáhli na první cenu. Pak tam jsou statisíce výher v dalších pořadích. Většina lidí sice nevyhraje částku, kterou si vysnili, ale většina někdy vyhraje. Po každém losování sportky vyplácíme sto tisíc výher. Ve sportce je pravděpodobnost výhry 1:27. V okamžitých loteriích, tedy ve stíracích losech, je 1:3. V kurzových sázkách je pravděpodobnost dokonce devadesát procent, tam jsou také týdny, kdy prohráváme. Ale i v těch kasinech a výherních automatech jde až 96 procent zpátky do výher. V některých zámořských loteriích je pravděpodobnost výhry mnohem nižší než v Česku, někdy až jedna ku stu milionům. Přesto lidé sázejí, a více než u nás, protože tam astronomicky rostou jackpoty.
Kolik lidí si výhry nevyzvedne?
Ve sportce je pět pořadí, v euromilionech dokonce dvanáct. Určitý objem výher si lidé skutečně nevyzvednou. Suma není nijak velká, ročně se pohybuje v desítkách milionů. Někdo tiket ztratí, jiný jej zapomene zkontrolovat. Veškeré nevyzvednuté peníze jdou na veřejně prospěšné účely a většinou se skládají právě z těch drobných výher kolem sedmdesáti korun. Opravdu velkou výhru si ve sportce naposledy někdo nevyzvedl v roce 1996 a bylo to 26 milionů.
Jak se dělí evropský svět sázek?
Na loteriích je vidět, kdo má jakou životní úroveň. Pokud u nás máme průměrný hrubý plat 23 tisíc korun, projevuje se to na sázkách. Jednotlivé oblasti se ovšem také liší zvyklostmi. Italové a Španělé prostě sázejí víc než Němci či Češi.
V katolických zemích se sází víc než v protestantských a ateistických? Přesně tak. Liší se také typ her. Velká Británie je zemí sportovního typu, naopak v Německu se třeba na koně tolik nesází. Zásadně se odlišují rovněž zákony. Bývalé státy RVHP měly přísnou a dobrou legislativu. Zvláště Československo mělo velmi kvalitní předpisy, například zde vždy platila hranice 18 let. Po pádu režimu byly zákony rušeny, v sázení zavládla značná anarchie, hazard byl často zneužíván velmi pochybnými subjekty. Proto nyní střední a východní Evropa prožívá vlnu deliberalizace, je tu patrná snaha vrátit se k relativně přísným normám. Naproti tomu v západní Evropě nyní probíhá liberalizace, která ale přináší četná úskalí. Co soudíte o současném stavu legislativy v Česku? Naše úprava je přísnější než v mnoha jiných zemích. Problém je v tom, že stát nedostatečně uplatňuje svůj kontrolní a regulační mechanizmus. Je nutná novelizace, které se nebráníme, protože reaguje na technologický rozvoj. Ale vadí mi, když návrhy předkládají lidé, kteří tomu vůbec nerozumějí. Nebojíte se internetové konkurence?**
Nebojím. Přesto si ji nepřeji. Loterie je totiž nebezpečná zbraň, která se může obrátit proti státu. Albánie se o tom přesvědčila v roce 1992. Pokud je to hlídáno, tak se nic neděje. Ale když pustíte sázky na internetu, jak uhlídáte, že deklarovaný jackpot skutečně odpovídá množství sázejících? Je velmi jednoduché začít tvrdit, že jackpot je třeba šest set miliard. A abych nepřeháněl, v našich podmínkách by stačilo tvrdit, že jde o pět set milionů. V tom okamžiku lidé začínají vyzvedávat peníze z bank a posílají je do hry. A záleží na tom, kdo je na druhé straně.
