Šejkové mají špatný vkus

Nechceme zakázky za každou cenu. Jde nám o špičkový design s příběhem, říká zakladatel a majitel firmy Lasvit

Dlouhou dobu české sklo v zahraničí reprezentovaly především křišťálové lustry na ambasádách. Liberecký rodák Leon Jakimič a jeho firma Lasvit ale dokazují, že dobré jméno tuzemského sklářství lze spojit s moderním designem a udělat z tuctových broušených váz a lamp špičkové světelné instalace, po nichž touží luxusní světové hotely. „Vždy jsem chtěl prodávat něco opravdu českého a oba mí rodiče se sklem obchodovali. Kromě tenisu mě ani nic jiného nezajímalo,“ směje se Leon Jakimič.

Pocházíte z Liberce, takže ke sklu jste měl asi vždy dost blízko. Kde se zrodil nápad obchodovat s ním právě z Hongkongu, kde žijete? Původně jsem se chtěl stát špičkovým tenistou, ale když to kvůli zranění nevyšlo, bylo mi jasné, že chci být byznysmenem a patriotem v jedné osobě. Nebavilo by mě pracovat třeba ve firmě, která těží ropu. A proč Asie? Já v Hongkongu žiji už dvanáct let a po pravdě řečeno jsem nikdy ani jinde nepracoval. Život je tam dvakrát rychlejší než v Praze. To se nedá srovnat, jakým tryskem se Asie snaží dohnat to, co jí uteklo. Také byznys model Lasvitu, kdy se dělá designové osvětlení napřímo s designéry, vznikl v Hongkongu a my s ním následně uspěli i jinde ve světě.

Z Čech by se takový byznys dělat nedal? Určitě by to nešlo. Představa, že bych bydlel v Liberci, kde mám byt, a lítal do Hongkongu dvakrát do měsíce, je nesmyslná. Člověk musí na těch trzích být přítomen, aby jej brali. Dnes znám osobně mnoho developerů, ty nejbohatší a nejvlivnější hongkongské rodiny, které vlastní hotelové sítě, jako je Shangri La nebo Mandarin Oriental. Hongkong má strašně moc developerů, designérů a architektů, a kdybych s nimi netrávil čas, tak by za námi klienti nechodili opakovaně. Dali by nám akorát tak jednu zakázku a dost.

A takhle si o vás řeknou? Chodit někam bez doporučení ani nemá smysl. Vlivní architekti si drží odstup, protože je s nabídkami bombarduje každý. My většinou začínáme prezentací, a když zabere, nechají nás dělat zakázku. Designérský servis poskytujeme zdarma. Máme dvanáct svých produktových designérů a podle typu zakázky jsme schopni vybrat toho pravého. Často až dva roky nedostaneme ani korunu a teprve pak nám architekt dá kontakt na majitele, protože sami architekti naše díla nekupují.

Jak svůj designérský tým stavíte? Úplně na začátku jsem naše designéry vybíral sám. Takto přišla do firmy Jitka Kamencová-Skuhravá, Katarína Kudějová-Fulínová a Táňa Dvořáková. Naše nejúspěšnější kmenové designérky. Dnes si necháváme slibné designéry doporučit většinou od klíčových pedagogů z UMPRUM. Radí nám Rony Plesl, Michal Froněk nebo Maxim Velčovský. Pak také máme šikovné designéry, kteří studovali v Kamenickém Šenově nebo Novém Boru. Ti sice nejsou produktovými designéry, ale o to více rozumějí sklářskému řemeslu.

Právě Maxima Velčovského jste nedávno jmenoval art directorem Lasvitu. Prozatím jsme většinu věcí dělali na zakázku a nyní bychom se chtěli soustředit i na vlastní umělecké kolekce. Šlo by o svítidla, která by se prodávala v uměleckých galeriích, případně prodejnách s luxusním nábytkem. Ty výrobky budou mít perfektní balení, veškeré certifikáty. Bez uměleckého ředitele se něco podobného dělat nedá. Potřebujeme, aby to mělo jasný směr, aby to bylo dokonalé a dotažené po všech stránkách. Lasvit nepracuje pouze s vlastními designéry, ale i se skvělými externisty, například s Rossem Lovegrovem z Velké Británie nebo s Nendo, což je momentálně nejslavnější japonské studio. Takže Maxim nám vytipovává designéry, mluví do samotného designu a zároveň se stará o to, aby to všechno mělo směr a linii. Dohlíží také na design našich kanceláří a prodejen.

Maxim Velčovský je však známý tím, že pracuje s předměty každodenního života, které povyšuje na artefakty. Jak jde obyčejnost dohromady s vašimi luxusními produkty? Maxim je nejen designér, ale má i přehled o tom, co se děje ve světě. Má výborné kontakty jak na české, tak i na zahraniční designéry a architekty, je navíc velice pracovitý. On designem žije. Má dobrou angličtinu, nenašli bychom lepšího člověka. Také jsme chtěli, aby to byl Čech. Znalost prostředí a historie je pro nás důležitá a nenahraditelná.

Hraje ještě nějakou roli česká sklářská škola? Čistě designově by vaše osvětlení mohlo vznikat třeba v Itálii nebo USA a nikdo by to asi nepoznal… Říct, že jde o český design, je opravdu problematické. Čím více pracujeme se zahraničními designéry, tím více se to prolíná. Důležité ale je, že je to česká sklovina – sodnodraselné sklo, které má jinou texturu než třeba muranské. Nechceme dělat kompromisy, a tak je sto procent veškerého křišťálového skla českého původu. > Nemůžeme si dovolit vyrábět něco třeba v Číně, aby nám obří instalace za dva měsíce vybouchly, protože výrobce nezvládl vnitřní pnutí. České sklo má stále ještě dobré jméno.

Takové, že si klienti věci od Lasvitu objednávají napřímo, tedy bez zprostředkování architektem nebo jiným designérem? Ano, čtyřicet procent našich zakázek jsou přímé objednávky. Pro nás je to výhodnější, protože jednáme napřímo. S architektem se nám také může stát, že pracujeme dva roky zadarmo, a pak nám investor řekne, že už má někoho jiného nebo mu došly peníze.

Dostanete se i k veřejným zakázkám? Na Blízkém východě je těžké odlišit, co ještě je stát, a co už soukromý investor. Ale třeba dubajské metro bylo typicky veřejná zakázka.

A v Česku? To byly menší zakázky. Dodávali jsme svítidla v Obecním domě v Opavě, nedávno jsme dokončili s Evou Jiřičnou designové prvky pro Kongresové centrum ve Zlíně. Český trh je jinak zajímavý spíš díky rezidenčním projektům.

Kdy nastává fáze, kdy se odpíchnete od prezentací a dostanete za svou práci zaplaceno? Až ve chvíli, kdy se dohodne kontrakt s majitelem. Pak dostáváme tak dvacet procent. Dalších třicet procent po odsouhlasení konstrukčních výkresů, dalších třicet po dodání zboží a zbytek po instalaci. Tu mimochodem provádíme také sami, posíláme přímo na místo naše techniky. Čechy i náš hongkongský tým, který jsme zaškolili.

Většina vašich prací končí na Blízkém východě a v Asii. V obou regionech se o cenách smlouvá. Je běžné, že by se s vámi investor přel o cenu? Ano, to je běžné. Za většinou nových hotelů na Středním Východě a v Asii dnes stojí rodinné firmy, ve zbytku světa pak investiční fondy, které mají na vše své limity, do nichž se musejí vejít. Takže se smlouvá. A to dokonce tehdy, když se pohybujeme ve stanoveném rozpočtu. Zvlášť na asijských trzích je třeba počítat s tím, že z první ceny je nutné dát vždy slevu. Jsme schopni dělat kompromisy, třeba i ubrat některé prvky ve složitých designech tak, abychom šli s cenou dolů, a na věc od Lasvitu mohl být investor přitom stále hrdý.

Stává se, že si movití klienti vaše svítidla tak oblíbí, že je pak chtějí pro sebe domů? Je jich čím dál víc. Tito klienti mají obvykle menší rozpočtové omezení a také termínově na to až tak nespěchají. Když je lustr náhodou dodán později, tak se nic moc neděje. Kdežto v případě hotelu to nejde.

Kdo si Lasvit takhle oblíbil? Například Roger Federer má od nás obrovskou křišťálovou vázu. Ne na zakázku – získal ji jako trofej v tenisovém turnaji, který jsme sponzorovali. Řekl nám, že se mu moc líbí a že ji má v obýváku ve svém bytě v Dubaji. Radek Štěpánek má ve svém pražském bytě možná deset našich výrobků. Jeho byt je takový náš malý show-room.

K výrobě sportovních pohárů jste se dostal díky lásce k tenisu? Tam se nám podařilo propojit příjemné s užitečným. Můj otec má tenisovou akademii v Milovicích a tenis mě pořád hodně baví.

A ceny pro vítěze Tour de France? K tomu jsme se dostali díky naší spolupráci se Škodovkou. Dělali jsme pro ně křišťálové doplňky do auta vystaveného na ženevském autosalonu – precizně vybroušené logo, lišty ve dveřích, pár věcí v interiéru. Ale nebylo to pro sériovou výrobu. To bychom byli již za vodou.

Stalo se vám někdy, že klienti trvali na něčem, co se vám nelíbilo, a odmítli jste to realizovat? Kdyby to bylo opravdu škaredé, tak bychom to neudělali. My nejsme firma, která chce zakázky za každou cenu. Ale vždy jsme schopni to alespoň z pěti procent nakonec uhádat. Dobrým příkladem může být dubajské metro, kde po nás nechtěli design, ale pouze výrobu podle jejich výkresů. Ty však byly opravdu ošklivé. Měl to být oheň a voda, a právě voda, organický prvek, byla navržena jako hranatá. Když to designérka Jitka Kamencová-Skuhravá viděla, odmítla to. Tak jsme tu vodu nakonec udělali krásnou organickou. Jenže ten hranatý projekt odsouhlasil sám šejk Muhammad, a to je, jako kdybychom řekli, že šejk má špatný vkus. My jsme ale do toho šli a navrhli jsme to lepší a hezčí, i když to bylo riziko. To vždycky potěší, když člověk udělá něco ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že může být na danou věc hrdý. A být na naše produkty hrdý je alfa a omega Lasvitu.

Výčet vašich prací se stále rozrůstá. Na co budete hrdí v Austrálii? Tam děláme tři metry vysokou křišťálovou zeď pro kasino Crown v Melbourne, vůbec největší podnik svého druhu na jižní polokouli. Lasvit Crystal Wall, kterou pro nás navrhlo Pražské desénové studio Koncern, bude lemovat luxusní bar. Je to samonosná konstrukce, osm centimetrů tlustá, obložená křišťálovými bloky. Výrobek musel získat spoustu certifikátů, v Austrálii jsou dost přísní. Konstrukčně to bylo hodně složité.

Chystáte se otevírat další kanceláře Lasvitu? Za dva měsíce otevíráme projektovou kancelář v Brazílii. Posíláme tam lidi, již budou chodit za architekty, kteří dělají rezidence pro movité majitele. Brazílie se sice připravuje na mistrovství světa ve fotbale a na olympiádu, ale nestaví se tam tolik nových hotelů jako například v Číně anebo v Indii. Brazílie je zaměřená na rezidenční projekty a butikové hotely. Indii pokrýváme z Dubaje, která je společně s Hongkongem naše klíčová kancelář. Ze Singapuru děláme také Indonésii, která je hodně zajímavá a nedoceněná. Hodně důležité je i Rusko, které pokrývá můj otec, on tamnímu trhu rozumí. Slibná je i Střední Asie – Kazachstán, Ázerbájdžán a Ukrajina. A samozřejmě Čína. V Šanghaji máme kromě kanceláře i vlastní továrnu na výrobu nerezových dílů.

A co Severní Amerika? Teď zrovna otevíráme kancelář v New Yorku. Projektů, které jsou pro tamní trh, je prozatím málo. Tak čtyři za rok. Ale ty, jejichž design se ve Spojených státech připravuje a které se poté realizují v Číně, je tak dvacet. Čili je lepší tam mít vlastní lidi. Na tomto trhu nastal ale obrovský propad. Spojené státy, to bylo pro nás především Las Vegas. Dnes je toto město úplně mrtvé.

Vás se hospodářská krize nijak nedotkla? Od roku 2007 pořád rosteme. Kdyby přišla nová velká krize, tak se nás to zřejmě dotkne, ovšem normální recese zasahují především středně úspěšné firmy. Společnosti, které vyrábějí luxusní produkty a dělají to dobře, v průběhu krize až tolik netrpí. Dokonce se jim může dařit i lépe.

Na jakém principu fungují vaše zahraniční pobočky? Najímáte si manažery na místě? Ne, v čele každé je náš člověk, buď Čech, anebo Slovák. A to jak kvůli komunikaci, tak i kvůli naší vizi „bohemian perfection“. Naši lidé to nedělají pouze jako práci, mají k těm výrobkům i určitý vztah. Přijímáme lidi například z VŠE, kolikrát mladé absolventy, které si pak sami vychováváme. Je pro vás důležité, aby vaši lidé rozuměli řemeslu od píky? Děláte pro ně kurzy, berete je například do skláren?
Určitě. Potřebujeme, aby rozuměli sklu, konstrukci, architektuře, designu a zároveň budili důvěru. Má to své výhody, když jdou za architektem, již o tom něco vědí a nepůsobí dojmem, že chtějí něco prodat. Musejí působit vyrovnaně a příjemně.

Máte nějaké nové plány, které by vybočovaly z dosavadní linie Lasvitu? Třeba se vzdát skla a používat jiné materiály? To ani není třeba. Ze skla se toho dá tolik dělat. Založili jsme divizi Lasvitu pro architekturu a chceme se zaměřit na fasádní systémy, na něž chceme lákat naše stávající klienty. Nebude to ale obyčejné sklo, které vídáme na budovách. Nechceme dělat to samé dokola. Pořád to však musí souviset s naším hlavním byznysem, což je design, sklo a řemeslo.

Leon Jakimič (37)

- Narodil se v roce 1975 v Liberci, otec je dvanáctinásobný mistr republiky ve skibobu.
- V devatenácti letech odešel studovat do USA. Absolvoval Loyola Marymount University v Los Angeles. Před sedmi lety získal titul MBA na Northwestern University v Hongkongu, kde působil jako zástupce firmy Preciosa.
- V roce 2007 založil firmu Lasvit. Název vznikl ze spojení slov láska a svit. - Lasvit má po světě celkem deset poboček a roční obrat přes 40 milionů eur.
- Je ženatý, má tři děti a stále se věnuje tenisu.

Příběh podnikatele Šifra mistra Leona

Kdyby si měl Leon Jakimič vybrat jen jediné písmeno z abecedy, které by ho mělo reprezentovat, muselo by to být L. Nejen proto, že se narodil v Liberci a po otci zdědil křestní jméno. I všechna jména jeho blízkých začínají na písmeno L – manželka se jmenuje Lucie, starší dcera je Lea, mladší pak Lanna a roční syn dostal jméno Liam. „V naší rodině byli ale i Leonidové,“ usmívá se Jakimič. Ostatně ani příjmení není české, podnikatelův prapradědeček si ho do Čech přinesl z Ruska, kam zase Jakimičové kdysi prchli ze Srbska před tureckými nájezdníky.
Na L začíná i slovo letadlo, kde Leon Jakimič tráví desítky hodin v roce. Jen přeletů mezi Hongkongem a Prahou absolvuje ročně šest. Nijak mu to ale nevadí, ostatně i rozhovor pro týdeník EURO autorizoval právě během letu. Do tajemného vzorečku zapadá i záliba v lyžování. V zimě Leon Jakimič pravidelně pořádá pro všechny „lasviťáky“ teambuildingové akce na horách. Jako správný patriot protežuje české lokality. „Loni jsme byli v Krkonoších, letos v Jizerkách,“ vypráví. A jako každý správný šéf má připraveny „vypečené“ hry, které zároveň otestují obchodnické vlastnosti. „Manažeři třeba sami stavějí sáňky, které pak musejí vychválit před ostatními a prodat za fiktivní peníze,“ líčí.
Na české zaměstnance nedá dopustit. Lasvit je známý tím, že dává šanci na vysoké posty třeba i čerstvým absolventům ekonomických škol, které si pak sám proškolí. Pro Leona Jakimiče je samozřejmostí, že by manažeři měli mít k produktu, který nabízejí, nějaký vztah. A českému sklu budou nejvíce vždy rozumět právě Češi. „Je to tak trochu pozitivní diskriminace,“ dodává podnikatel, který dává českému sklu punc luxusního zboží.