Zahraniční zkušenosti ukazují, že sektorová daň není jen dočasným opatřením, ale stává se trvalým a nesystémovým přílepkem
Ministerstvo financí dokončilo návrh státního rozpočtu na rok 2015. Nevybočuje ze standardních metod, kterými stát šetří na straně výdajů a zajišťuje příjmovou stránku rozpočtu. Ta se nakonec obešla bez extrémních opatření, jakými je například zvýšené zdanění určitých odvětví podnikání, tzv. sektorová daň, s jejímž možným zavedením počítala i koaliční smlouva.
Evropa přitom praktické zkušenosti se sektorovou daní již má. Určitá forma sektorové daně byla zavedena nejen na Slovensku a v Maďarsku, ale také v Rakousku, ve Francii či Španělsku. Zavedení sektorové daně mělo, i přes původní dobrý záměr, spíše negativní dopad a byli to především občané, kdo v konečném důsledku negativně pocítili zvýšení daňového zatížení dotčených odvětví podnikání. Slovenská daň z vkladu Vláda Roberta Fica zavedla daňová opatření s cílem ozdravit státní finance a snížit státní dluh, mj. také s ohledem na svůj závazek nezvyšovat sazbu DPH. Tato opatření byla mířena na odvětví bankovnictví, kde byla zavedena povinnost obchodních bank hradit tzv. daň z vkladu. Nejprve se týkala pouze vkladů podniků, později byla rozšířena na vklady všech klientů, přičemž nebylo dovoleno přenášet nově zvýšené náklady na klienty. Dodržování tohoto zákazu ovšem v praxi lze provést jen stěží, a změny tak nutně koncoví klienti pocítili.
Zavedená daň měla být původně po vybrání jedné miliardy eur úplně zrušena. Namísto toho byla od ledna loňského roku zvýšena z 0,2 procenta na 0,4 procenta. Ne náhodou tak slovenský bankovní sektor zaznamenal za rok 2012 snížení zisku o 27 procent oproti roku 2011. Přidáme-li k tomu stále klesající zájem podnikatelů o úvěry, nelze než očekávat i negativní vliv na tempo růstu slovenské ekonomiky.
Znárodňování po maďarsku Maďarská vláda pod vedením premiéra Viktora Orbána představila v roce 2012 návrh na zavedení nových druhů daní v sektorech bankovnictví, telekomunikací či energetiky. Cílem zavedení této daně bylo podpořit ekonomický růst Maďarska, zlepšit stav veřejných financí a docílit poklesu rozpočtového deficitu. Místo toho však došlo k výraznému propadu v bankovním sektoru, zvýšení nezaměstnanosti a odlákání zahraničních investorů, kteří měli obavy z dalšího vývoje v zemi.
Vedle zvýšené daně z finančních transakcí musejí banky čelit tzv. progresivnímu zdanění ve výši 0,15 procenta z aktiv v hodnotě do 50 milionů forintů (zhruba 450 milionů korun) a 0,53 procenta z aktiv v hodnotě 50 milionů forintů a více. Nejproblematičtější se však jeví sedmiprocentní daň zavedená na úhradu obecního dluhu převzatého státem, kterou lze bez nadsázky označit za bezprecedentní znárodnění bankovního sektoru.
Důsledkem zavedení sektorových daní v oblasti bankovnictví byl výrazný pokles zisků bank – ztráta celého bankovního sektoru v Maďarsku činila v roce 2012 podle odhadů zhruba 160 miliard forintů. To některé banky vedlo ke snaze o vyrovnání vzniklých ztrát uzavřením části poboček (např. skupina UniCredit, Raiff eisenbank a Erste Bank). Dalším očekávatelným negativním důsledkem bylo oslabování kurzu forintu, neboť zavedené sektorové daně v konečném výsledku zasáhly vedle samotných bank i další zahraniční společnosti.
Vedle bankovního sektoru se daňová opatření dotkla také odvětví telekomunikací, kde byla zavedena zvláštní daň na telekomunikační služby.
Bankovní daň v rakouSku Sektorovou daní byl v Rakousku dotčen primárně bankovní sektor, kde byla ve snaze o záchranu rakouské Volksbanken a znárodněné Hypo Alpe Adria Bank v roce 2010 zavedena, a v roce 2012 navíc o čtvrtinu zvýšena zvláštní bankovní daň. V současné době podléhá rakouský bankovní sektor progresivnímu zdanění ve výši 0,055 procenta z celkových aktiv banky v hodnotě nad jednu miliardu eur a 0,085 procenta z celkových aktiv banky v hodnotě nad 20 miliard eur.
Podle nově navrhovaných opatření by měly sazby zvláštní bankovní daně činit dokonce 0,09 procenta z aktiv v hodnotě nad jednu miliardu eur a 0,11 procenta z aktiv v hodnotě nad 20 miliard eur. Přitom se počítá s tím, že uvedená bankovní daň zůstane zachována minimálně dalších pět let.
Zvýšení bankovní daně tak přichází v poměrně nevhodnou dobu, kdy by banky potřebovaly spíše vytvářet kapitál k vykrytí případných výkyvů ekonomiky.
TelekomunIkaČní daň ve FranCII Francie zavedla daň na odvětví telekomunikací, a to se záměrem pokrýt ztrátu vzniklou omezením reklam ve veřejnoprávních televizích.
Sazba speciální sektorové daně z příjmu telefonních operátorů byla stanovena ve výši 0,9 procenta. Vyrovnání ztráty stálo telefonní operátory podle odhadů 250 milionů eur ročně.
Toto daňové opatření bylo ze strany Evropské unie prostřednictvím komise silně kritizováno, neboť přímá daň uložená subjektům v oblasti telekomunikací byla dle komise v rozporu s právem EU. Z tohoto důvodu byla proti Francii podána žaloba k Soudnímu dvoru Evropské unie, která však byla zamítnuta. komunIkaČní BernĚ ve ŠpanĚlSku Vzhledem k tomu, že i Španělsko omezilo reklamy ve veřejnoprávním vysílání, bylo nuceno hledat cestu k náhradě příjmů z reklam jinde. Vzniklou ztrátu se pokusilo vyrovnat zavedením sektorové daně pro odvětví elektronických komunikací. Zvláštní daň z příjmu jsou povinni hradit telefonní operátoři ve výši 0,9 procenta, soukromoprávní televize ve výši tři procenta a kabelové televize ve výši 1,5 procenta.
Zavedení zvláštní daně mělo negativní důsledky. Jedním z nejvýraznějších bylo stažení společnosti Vodafone z televizního trhu, odůvodněné snahou o uniknutí platbě daně okolo 30 milionů eur ročně.
SpornÝ pŘínoS Zavádění nových daní jistě nelze považovat za opatření negativní samo o sobě. Nicméně sektorová daň v Česku by jistě představovala nepříjemný zásah do tuzemské ekonomiky, neboť s vysokou pravděpodobností by se dotčené subjekty pokoušely vzniklou ztrátu kompenzovat jinde – ať už omezováním služeb a rušením poboček, nebo zvyšováním doprovodných poplatků a úrokových sazeb. Taková opatření pak vedou ke snižování zájmu o poskytování úvěrů, ale i k dalším, mnohem vážnějším důsledkům, jakým může být i samotné zpomalení ekonomického růstu.
Zahraniční zkušenosti ukazují na skutečnost, kterou nelze nechat bez povšimnutí.
Jednou zavedená daň má tendenci se spíše zvyšovat nežli snižovat. V konečném důsledku tedy – jak je patrné u všech výše uvedených zemí – sektorová daň není jen dočasným opatřením na přechodné vykrytí příjmů státního rozpočtu, ale stává se trvalým a nesystémovým přílepkem.
Jednou zavedená sektorová daň má tendenci se spíše zvyšovat nežli snižovat.
O autorovi| TOMÁŠ HOLLMANN• ekonom, specialista na oblast daní
