Stav kolem České konsolidační agentury (ČKA) není dobrý. Média hovoří o korupčním prostředí, politici o špatné práci zaměstnanců a manažerů instituce, lidé z ČKA zase o složité situaci, v níž se pohybují. Potřebovali jsme však nejprve Konsolidační banku a poté její nástupkyni ČKA v takové velikosti? Tyto instituce se nafoukly především v souvislosti s nutností řešit potíže státem vlastněných bank. Pomiňme diskusi o tom, zda měly být banky privatizovány dříve než ostatní ekonomika – to je dohadování se na téma vejce, nebo slepice. Přesuňme se do let 1996 až 1998, kdy se ukázalo, že kryjí potíže se špatnými úvěry, které ohrožovaly jejich existenci. Tehdy bylo třeba přijmout rozhodnutí, zda postupovat tržně, či politicky.
Nemuselo to být tak velké.
Velké banky měly v té době připraveny projekty, počítající se sekuritizací pohledávek podle modelů převzatých z ciziny, především z USA. Sekuritizací se rozumí sdružování špatných pohledávek do balíku a prodej cenných papírů, krytých peněžním tokem z pohledávek (úvěrů) v tomto balíku, takzvané assets-backed securities, ABS. Investoři kupují tyto papíry kvůli výnosu, který je atraktivní ve srovnání s jinými dluhovými instrumenty. Pohledávky se vyvedou (tedy prodají) z banky na specializované společnosti (Special Purpose Vehicle, SPV). Jestliže SPV nemá možnost vrátit úvěry zpět bance, může je banka účetně vyřadit ze své bilance. Zde je třeba připomenout, že by to vedlo k vysokým ztrátám finančních domů, neboť prodejní cena je výrazně nižší než objem špatných pohledávek, a k nutnosti je eliminovat navýšením základního jmění ze strany akcionářů nebo přizváním nových investorů. Správce balíku pak zejména inkasuje splátky úroků a jistiny od dlužníků, případně s pohledávkou dále aktivně pracuje. Na druhé straně pak inkasuje svou odměnu a vyplácí podílníky.
Domácí řešení bylo jiné: státní instituce v několika vlnách převzala balíky pohledávek, vyplatila bankám kupní ceny, a tím je „očistila“, ale spíše na politickém principu. Proč však nebyla zvolena varianta komerční? Tehdy byly klíčové ústavy reálně na pomezí krachu, který by měl nedozírné společenské a politické důsledky. Zdá se, že hlavní roli sehrálo přesvědčení politické reprezentace, že bude lepší celou věc nechat pod kontrolou státních orgánů. A kromě toho zjevná nechuť regulátorů z České národní banky k sekuritizaci jako k metodě.
Trpké ovoce.
Hrubým odhadem lze tvrdit, že postupné náklady státu formou hrazení ztrát Konsolidační banky a posléze ČKA převýšily podstatným způsobem ony jednorázové vklady do základního jmění bankovních domů. A to včetně případných záruk, jež by bylo potřebné poskytnout investorům při sekuritizaci. Toto přesvědčení vyplývá ze základní premisy – správcovské společnosti, které pracují na komerční bázi (Goldman Sachs, EC Group, nyní PPF a další), dávají jasný příklad, že pohledávky považované za téměř bezcenné hodnotu mají, a je to hodnota podstatně vyšší než cena, za jakou je prodával stát. Sekuritizace podle kvalitních standardů mohla znamenat levnější a rychlejší řešení problému. A k ziskům připočtěme, že by byly zmíněné pohledávky spravovány efektivněji, a tedy s kladnými dopady na ekonomiku.
Odpůrci sekuritizace tvrdí, že jde v principu o extrémní postup, mimo USA nevyzkoušený. Není to pravda. Stačí se podívat na namátkový výběr sekuritizací z posledních let. V roce 1999 tak byly řešeny problémy v korejském bankovním sektoru, v listopadu 1999 provedli první sekuritizaci neproduktivních aktiv v Japonsku v počátečním objemu 21,5 bilionu jenů. V roce 2000 se realizoval v Kolumbii program řešení neproduktivních aktiv s využitím metody sekuritizace v objemu zhruba tří miliard USD. Loni v červnu vstoupila do těchto transakcí přímo japonská centrální banka tím, že na sebe převedla část kreditního rizika, a v témže měsíci oznámila německá HVB sekuritizaci pohledávek v objemu kolem deseti miliard eur vůči dlužníkům v Asii a Americe na téměř stoprocentní dceřinou společnost Grand Central Re na Bermudách.
Ještě je čas.
ČKA již máme, to nelze vrátit. Je však třeba zahájit diskusi o tom, nakolik by bylo potřebné upravit domácí legislativu a předpisy, aby bylo možné sekuritizační projekty na jedné straně přiměřeně regulovat a na straně druhé k nim otevřít cestu. Problematické pohledávky bankovních domů z úvěrování ekonomických subjektů stále existují a vznikají další a nezabrání jim ani precizní postup posuzování rizik. Navíc jsou zde nové oblasti a další finanční instituce zažijí v příštích obdobích nárůst problematických pohledávek – je to především hypoteční bankovnictví, ale také kreditní úvěry domácnostem, leasingy, spotřebitelské úvěry a další.
