Současná vládní koalice formulovala již při uzavírání koaliční smlouvy záměr zavést určitou formu sektorového zdanění, tedy zvláštní daně pro vybraná ekonomická odvětví, zejména oblast telekomunikací, bankovnictví a energetiky.
Deklarovaným cílem bylo zvýšit příjmy státního rozpočtu a kompenzovat jeho případné výpadky v důsledku jiných vládních opatření. Relativně optimistický vývoj státních financí zatím spíše naznačuje, že plošná radikální opatření nebudou zapotřebí.
Proto se v poslední době jednání o sektorových daních, vedle nedávno prosazeného zvýšeného zdanění loterií, zúžilo jen na občasnou diskusi o zavedení zvláštní daně v sektoru bankovnictví. V okolních státech je již zavedena, nejnověji v Polsku od roku 2016. Problematika selektivního zdanění nicméně nemá rozměr pouze ekonomický, ale také (ústavně)právní.
Ústavní limity zdanění
Jakékoliv zdanění je zásahem do ústavně chráněného práva vlastnit majetek, protože prostřednictvím daně stát odnímá část majetku daňových subjektů. Proto musí být oprávnění státu ukládat daně zakotveno na ústavní úrovni, u nás v Listině základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Listina sama nestanoví žádná explicitní omezení pro výběr daní, vycházelo se z toho, že stát má při ukládání daní v podstatě neomezené uvážení. Ačkoliv ukládání daní je věcí primárně politickou, dnešní svět je nadměrně judicializován (na soudy je přenášeno rozhodování o otázkách, o kterých by ještě před nedávnou dobou nikoho nenapadlo, že je budou soudy přezkoumávat), a proto se přenesly v určitém okamžiku též spory o daňovou politiku v některých jejích aspektech na justiční půdu, konkrétně před Ústavní soud, po němž je čas od času žádáno, aby posoudil ústavnost té či oné daně.
Pro posuzování těchto otázek je zásadní nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, ve kterém Ústavní soud vyslovil myšlenku, že legitimita zdaňování je dána jednak potřebou státu opatřit si prostředky na zabezpečení splnění jeho úkolů, jednak rovnoměrností rozložení daňového břemene. Závěry Ústavního soudu lze shrnout tak, že je věcí zákonodárce, co podrobí zdanění. Uložené daně však nesmí být diskriminační a zaváděná daňová povinnost nesmí mít tzv. rdousící efekt pro povinné subjekty.
Legitimita zdanění daná jeho cíli a dopady
Kritérium zákazu diskriminace i zákazu rdousícího efektu, jak je vyslovil Ústavní soud a jak se na něm shoduje odborná literatura, akceptuje různou výši zdanění jednotlivých skupin daňových subjektů. Jejich rozlišení ale musí být založeno na legitimních a racionálních kritériích a nemělo by být svévolné (např. nestejné zdanění dle výše příjmů poplatníků daně není porušením zákazu diskriminace, protože výše příjmu se považuje za rozumné rozlišovací kritérium).
Jiným příkladem legitimního zavedení sektorového zdanění je odvětví loterií a jiných podobných her. Zde již sektorové zdanění funguje a od letošního roku jsou navíc výrazně více zdaněni provozovatelé tzv. tvrdého hazardu (výherní hrací přístroje apod.). Provozování hazardních her s sebou nese řadu negativních efektů, tzv. sociálně patologických jevů. Vyšší selektivní zdanění je jeden z legitimních nástrojů, jak tyto efekty omezit a kompenzovat.
Je otázkou, zda by stejné zdůvodnění platilo pro selektivní zdanění bankovního sektoru. Jedním racionálním důvodem, který v diskusi o bankovní dani zazněl, je zájem na ochraně před bankrotem bank a před jeho dopadem na daňové poplatníky v případě jejich záchrany. Jeho relevance je však sporná v stabilních podmínkách tuzemského bankovního trhu a rovněž v prostředí stále se zpřísňující evropské bankovní regulace, která disponuje dostatkem (či možná nadbytkem) nástrojů k ochraně stability daného sektoru.
Pokud by měla být bankovní daň zavedena, musela by být konstruována tak, aby bylo patrné, že je zavedena ve veřejném zájmu a že subjekty podrobené dani jsou zvoleny na základě racionálních kritérií. Ospravedlnitelnost druhého požadavku však není jednoduchá a zákonodárce by v takovém případě mohl narazit na ústavněprávní limity pravomoci ukládat a vybírat daně.
Autor je advokát v Praze a odborný asistent na Katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK
