Přístup šéfů států a vlád na summitu G8 na Okinavě k řešení situace v nejchudších zemích prý vyvolá mocnou vlnu hněvu a násilí. Tak hrozila představitelka protiglobalizační organizace Jubilee 2000 Ann Pettiforová. Její prohlášení vyvolalo další zájem o bezpečnostní opatření při zasedání MMF v Praze. Ministerstvo vnitra neváhalo a doporučilo Pražanům nejen, aby nevycházeli, ale také aby si nakoupili dostatečné zásoby potravin. Po pravdě řečeno, většina obyvatel České republiky už zapomněla na zásady svých prababiček, které neustále doplňovaly zásoby mouky a cukru pro případ války.
V absurdní vřavě poněkud zaniká, o co tady vlastně jde a proč ony tisíce lidí chtějí jet do Prahy poprat se s policií, či podle posledních informací dokonce s vojskem.
Problém bídy třetího světa vyvolává emoce právem a těžko může nechat lidstvo klidné. Je však nějaké řešení, které lze vydemonstrovat na náměstích? Slíbené a stále odkládané odpuštění dluhů je sice hezká věc, ale hladovým Somálcům či Uganďanům umírajícím na AIDS pranic nepomůže. Chudé státy své dluhy stejně nesplácejí a jejich odpouštění na bídě nic nezmění. Představa, že někdo na černý kontinent přinese další peníze a nechá je opět rozkrást místní kleptokratickou elitou, je zcela iluzorní. Není jednoduchých receptů, a ani statisíce demonstrantů je tudíž nevykřičí.
Příroda si zatím pomáhá sama k obnovení rovnováhy způsobem nejděsivějším. Odhadované až padesátiprocentní zamoření africké populace virem HIV hrozí, že už brzy smrtelná choroba zredukuje počet obyvatel nechudšího kontinentu na úroveň, která odpovídá dosažené produktivitě práce. Tváří v tvář tomuto selhání lidstva se jistě chce křičet i tomu největšímu stoikovi. Dokáže ale každý překročit své předsudky? Připustí křesťanské lobby v nejmocnějších státech, že tou hlavní pomocí pro Afriku jsou dnes prezervativy? Dokážou liberálové a levice připustit, že jejich vlády musejí převzít odpovědnost za řízení nejvíce postižených zemí? Překousnou tento návrat kolonialismu? Naděje v zářný příklad multietnické a demokratické Jihoafrické republiky, kterou by následovali i její sousedé, se totiž pomalu rozplývá. Stejně tak musí demonstranti pochopit, že nepřítelem etiopského dítěte není Mac Donald s, ale neschopnost místních vlád i velmocí vypořádat se s korupcí, zločinností a nepotismem, tedy s prostředím, v němž globální společnosti mohou dosahovat zisku bez respektování základních sociálních, ekonomických i ekologických pravidel.
Šancí, že všichni pochopí, je však velmi málo. A tak se skutečně můžeme obávat slíbené vlny hněvu a násilí v podobě divokých demonstrací, které k ničemu nepovedou. Jen k frustraci, z níž se mohou narodit nové Rudé brigády či RAF. Za neschopnost se platí.
