Selhání státních regulací

Měli bychom se znovu zamyslet nad euroamerickým modelem měnové politiky

Spojené státy americké zažily otřes na finančních trzích. Vláda USA nejprve 7. září uvalila nucenou správu na společnosti Fannie Mae a Freddie Mac. Následně se 16. září dostala do potíží s platební schopností pojišťovna AIG, které americká centrální banka poskytla záchrannou půjčku 85 miliard dolarů a vláda převzala 80 procent jejích akcií. Nyní se Bushova vláda snaží protlačit Kongresem plán na převzetí aktiv dalších bank v hodnotě 700 miliard dolarů. V médiích ve světě i u nás se objevily posměšky vůči svobodnému kapitalismu, který údajně selhal. Jaká je skutečnost?

Státní zásahy, kam se podíváme

Na americkém finančním trhu ani zdaleka nepanoval laissez faire kapitalismus. Společnosti Fannie Mae a Freddie Mac založil stát. První za prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1938 – během New Dealu – druhou v roce 1970. Šlo o klasický levicový výmysl, jak „napomoci trhu s bydlením“ a „zlepšit dostupnost bydlení“. Banky pak samozřejmě poskytovaly hypotéky ochotněji. Nenesly prakticky žádné riziko, protože od nich uzavřené hypotéky záhy skoupily tyto státem zřízené instituce. Fannie Mae a Freddie Mac navíc požívaly řadu dalších výhod. Byly například osvobozeny od státních a místních daní a jejich obligace v držení dalších finančních společností byly preferovány z hlediska pravidel kapitálové přiměřenosti. V roce 1968 byla Fannie Mae privatizována. A Freddie Mac ihned po založení v roce 1970. Šlo však přesně o onen falešný druh neokonzervativní privatizace, jejímž smyslem je aktuálně získat prostředky do státního rozpočtu, současně však svěřuje společnosti „veřejnoprávní úlohu“ a poskytuje státní garanci. Vláda vymyslela novou právní formu, „vládou zřízenou soukromou korporaci“, GSE – tedy ani státní podnik, ani a. s., ale hybrid. Ze statutu musí společnosti za prvé „pečovat o stabilitu trhu s hypotékami“, za druhé přiměřeně reagovat na situaci na finančním trhu a za třetí podporovat hypotéky pro nízkopříjmové rodiny a dotovat je z výnosů z jiné činnosti. Freddie Mac a Fannie Mae měly zdánlivě bezrizikový a ziskový byznys. Na aktivech měly hypotéky (tedy nemovitostmi kryté dlužní úpisy, považované tradičně za málo rizikové) a jako zdroj nízce úročené, o státní garance opřené dluhopisy. Od bank kupovaly nejen – jak se ukázalo – riskantní hypotéky nízkopříjmových domácností, ale i spekulativní, motivované aktuálně rostoucími cenami nemovitostí. Najednou Freddie a Fannie držely hypotéky, které jim jejich příjemci nespláceli. Stejně jako žádný oběd není zadarmo, ani představa o plnění politického cíle za soukromé peníze netrvala věčně.

Fatální úloha centrální banky

Další státní institucí zapletenou do hry na bezrizikový výnos byla americká centrální banka, Federální rezervní systém (Fed) založený v roce 1913. Jedna z klíčových cen v ekonomice, úrok, místo aby podléhala nabídce a poptávce utvářené trhem, byla řízena úředníky centrální banky. Fed rozhodoval o úrokové míře jako vrchní centrální plánovač. Místo toho, aby centrální banka, jak doporučuje monetaristická teorie ražená nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a velkým obhájcem volného trhu Miltonem Friedmanem, zajišťovala – existuje-li už státní monopol na tisk peněz – jen nedistorzní, mírný a plynulý růst peněžní zásoby, hrála si s úrokovou mírou, kterou masivními finančnímu operacemi tu zvedala, tu snižovala. Na volném trhu by v situaci rostoucí poptávky po hypotékách úroková míra měla dávno tendenci růst. Fed se však rozhodl ve stejné době úrokové sazby masivním skupováním vládních obligací snižovat. Ruka centrálního plánovače úrokových sazeb výrazně přispěla k problémům Freddie Mac a Fannie Mae.

Klasický morální hazard

Dne 16. září oznámila neschopnost plnit závazky pojišťovna AIG. To se stává. Podstatou kapitalismu je, že umožňuje odchod neúspěšných a dává prostor novým. Fed však záhy oznámil převzetí pojišťovny dle pravidla too big to fail, neboli příliš velká instituce na to, aby ji politici nechali padnout, zejména pár dní před volbami. Fed uvolnil pro AIG půjčku 85 miliard dolarů (centrální banky, které peníze tisknou, mají schopnost chovat se jako „lender of last resort“ – tedy půjčovat bankám, jimž už nikdo jiný není ochoten půjčit). Bushova vláda současně převzala 79,9 procenta akcií AIG a provedla tím znárodnění největší pojišťovny. Aktiva zřejmě převede do nějaké státní „konsolidační agentury“, která bude aktiva rozprodávat. A Bushova vláda chce protlačit Kongresem plán na odkup aktiv dalších bank až za 700 miliard dolarů.
Vláda tím vytváří klasický morální hazard. Svými garancemi velkým investorům vzkazuje: V dobrých letech, pokud vaše investice nesou výnos, na něj máte právo. Pokud hrozí, že vámi nakoupené cenné papíry nikdo neproplatí, přijde stát s penězi daňových poplatníků a zbaví vás rizika. Politici přece disponují miliardami dolarů daňových poplatníků, kteří jsou na rozdíl od velkých investorů rozptýlení a nemohou se bránit.

Ruka státních plánovačů

V americké finanční krizi to nebyl volný trh, kdo selhal. Byla to opět namyšlená ruka státních plánovačů.
Americký právní systém i západoevropské právní systémy nám byly vždy dávány za vzor. Někteří rovnou chtěli, abychom převzali v roce 1989 nějaký právní a institucionální systém se vším všudy. Nesmysl. Zrovna postátněný americký trh s hypotékami nám rozhodně nemá sloužit za vzor. Z americké krize plynou následující doporučení. Nenapodobujme schémata typu podpora hypoték prostřednictvím státní finanční instituce, která bude zajišťovat levné hypotéky pro nízko- a středněpříjmové rodiny. Měli bychom se také znovu zamyslet nad euroamerickým modelem měnové politiky, která centrálně řídí úrokovou míru. A to mnohdy evidentně proti směru, kam by ji zdravě vedl volný trh.

Souvislosti

Na americkém finančním trhu ani zdaleka nepanoval laissez faire kapitalismus.
V americké finanční krizi neselhal volný trh, ale namyšlená ruka státních plánovačů.
Americký právní systém a západoevropské právní systémy nám byly vždy dávány za vzor.
Postátněný americký trh s hypotékami by jím však rozhodně být neměl.

Situace

Vláda USA vytváří klasický morální hazard.
Svými garancemi velkým investorům vzkazuje.
V dobrých letech, pokud vaše investice nesou výnos, na něj máte právo.
Pokud hrozí, že vámi nakoupené cenné papíry nikdo neproplatí, přijde stát s penězi daňových poplatníků a zbaví vás rizika.
Politici přece disponují miliardami dolarů daňových poplatníků, kteří jsou na rozdíl od velkých investorů rozptýlení a nemohou se bránit.