Dva Francouzi, Louis Sellier a Nicolaus Bellot, se ve 20. letech 19. století rozhodli vybudovat v Praze závod na výrobu střelných zápalek. Byli tak úspěšní, že se jejich firma brzy zařadila k největším výrobcům střeliva na světě.
Foto: Sellier & Bellot
Před druhou světovou válkou se továrna z bezpečnostních a strategických důvodů přestěhovala do Vlašimi. Značka Sellier & Bellot ale nezmizela a vlašimské náboje ji nesou dodnes.
Ještě ve druhé polovině 18. století se jako náplň do palných zbraní používal pouze černý prach. Teprve roku 1786 objevil francouzský chemik Claude Louis Berthollet nové, velmi energické okysličovadlo – chlorečnan draselný. Jeho směs s pevnými hořlavými látkami byla mimořádně citlivá na otřesy, takže snadno vybuchovala. Stačilo už jen vyrobit perkusní zámek (z latinského „percusio“ – úder) a nový způsob střelby byl na světě.Dalšímu vývoji palných zbraní se počátkem 19. století věnovaly hlavně pařížské a londýnské puškařské firmy, které se snažily o co nejlepší umístění směsi do zámku. Některé začaly náplň lisovat a tvarovat do praktických tobolek, čímž vznikly první perkusní zápalky. Ty se pak staly významným modernizačním prvkem, který zásadním způsobem zdokonalil funkci ručních, ale i dělostřeleckých palných zbraní.
Není proto divu, že se výroba perkusních zápalek brzy velmi vyplácela. Jen ve Francii se jí věnovalo hned několik firem a podobně tomu bylo ve Velké Británii či v Prusku. České země zůstávaly zpočátku stranou, ovšem jen do příchodu dvou podnikavých Francouzů – Louise Selliera a Nicolause Bellota.
Potkali se u zápalky
Pierre Daniel Louis Sellier se narodil 25. července 1790 v Paříži jako 17. z celkem 19 dětí manželů Pierra a Marie Sellierových. Aby nemusel nastoupit do služby v armádě, uprchl už jako mladík z Francie. Nejdřív pobýval v Hamburku a později pod jménem Dell v Petrohradě. Teprve po Napoleonově pádu roku 1815 se usadil v Lipsku, kde zpočátku pracoval v obchodní firmě synovce Bertheléma a později se pustil do vlastního podnikání.
Spektrum jeho aktivit bylo široké. Podílel se například na stavbě jedné z prvních německých železnic, především ale obchodoval s křišťálovým sklem a porcelánem. Firmu později rozšířil na obchodní dům a pobočky měl v Schönebecku, Hamburku, Paříži i Vídni. Vedle luxusního zboží začal prodávat také lovecké zbraně a projevil se jako bystrý obchodník. Ihned postřehl nástup perkusních zámků a pochopil, že se tímto zdokonalením vytváří ohromný prostor nejen pro obchod se samotnými zbraněmi, ale i s perkusními zápalkami. Do této novinky se pak rozhodl investovat vlastní prostředky.
Podobný nápad měl i jeho budoucí kolega Jean Maria Nicolaus Bellot, který se narodil 17. února 1797 ve Fontainebleu. Jeho rodiče vlastnili ve městě hotel s přepřahací stanicí pro dostavníky, mladý Nicolaus ale víc než k hotelnictví tíhl k chemii. Tu vystudoval v Paříži u profesora Bertholleta, u kterého se seznámil také s chlorečnanem draselným a perkusními zápalkami.
Ty ho zaujaly natolik, že od roku 1819 prováděl vlastní pokusy k jejich zdokonalení. Po krátké době v nich zkusil chlorečnan nahradit třaskavou rtutí a slavil úspěch. Směs totiž nezpůsobovala korozi zámku, která byla u předchozího typu velkým problémem.
Svůj vynález se brzy rozhodl také vyrábět a roku 1823 začal spolupracovat s pařížskou zbrojovkou Tardy & Blancher. Kromě toho se musel postarat o uvedení novinky na trh a za tímto účelem se spojil právě s Louisem Sellierem. Ten jeho zápalky nabízel na všech trzích a zájem byl značný. Masovému rozšíření bránila pouze vysoká cena, Bellot proto začal přemýšlet, jak výrobu zefektivnit. Nakonec se rozhodl ukončit spolupráci s firmou Tardy & Blancher a vyrábět zápalky ve vlastním podniku. Otázkou ale bylo, kde ho založit. Ve Francii, Anglii i Prusku už podobné dílny fungovaly a konkurence byla příliš silná. V úvahu tedy připadala rakouská monarchie a volba nakonec padla na Prahu.
Louis Sellier (1790-1870)
Narodil se 25. července 1790 v Paříži. S podnikáním začal v Lipsku, kde vedl obchodní společnost Sellier und Co. Ve 20. letech 19. století se začal zajímat o výrobu střelných zápalek a nejlepší podmínky našel v Praze, kde zakoupil parcelu a začal budovat továrnu. Roku 1826 přizval do Čech Nicolause Bellota, který mu pomohl rozjet podnikání. Přes počáteční komplikace firma uspěla na domácích i zahraničních trzích a brzy vyráběla až 150 milionů kusů střelných zápalek ročně. Sellier ovšem v pozdějších letech sledoval společnost spíš z povzdálí. Trvale žil v Lipsku, kde také 7. února 1870 zemřel.
Boj s úředním šimlem
Přesné důvody pro tento krok nejsou známé. Pravděpodobné ale je, že významnou roli sehrály Sellierovy obchodní kontakty. Byl to on, kdo roku 1825 požádal rakouské úřady o udělení privilegia na výrobu perkusních zápalek a ještě před konečným rozhodnutím začal s přípravou podnikání. První pokusy s výrobou ve zbraslavském klášteře ale skončily neúspěchem, protože firma neměla žádného odborníka, který by nebezpečnou práci zvládl. Na totéž pak poukazovali i úředníci, schvalující podanou žádost. Stanovili podmínku, že výrobu musí řídit kvalifikovaný pracovník.
Sellier nikoho takového neměl, privilegium tedy v srpnu 1825 dostal pouze na výrobu měděných kalíšků k zápalkám. S tím se ale nehodlal spokojit, požádal proto Bellota, který byl tou dobou v Paříži, aby za ním přijel do Prahy a osobně se zde o rozjezd výroby zápalek postaral. Ideální podmínky mu přitom připravil na takzvaných Židovských pecích na Žižkově, kde koupil usedlost Parukářku i s přilehlými pozemky. Bellot pak během několika týdnů do české metropole skutečně dorazil a v únoru 1826 zde oba podnikatelé podepsali smlouvu o spolupráci. Koncem března téhož roku požádali o nové privilegium na výrobu perkusních zápalek. Schvalování probíhalo tentokrát hladce, protože Bellot byl v podkladech uveden jako chemik a o jeho kvalifikaci nikdo nepochyboval. V květnu 1826 proto úřad žádosti vyhověl a firma Sellier & Bellot licenci konečně získala.
Problém byl jen v národnosti majitelů a hlavně v tom, že se zpočátku ani jeden z nich nechtěl v Čechách trvale usadit. Sellier vedl svou obchodní společnost v Lipsku a Bellot měl další aktivity ve Francii. Situace se ale nakonec vyřešila sama. Bellot, v té době vysoký, štíhlý mladý muž s elegantním vystupováním, se totiž v Praze seznámil s měšťanskou dívkou Alžbětou Vackovou. Zasnoubili se a roku 1827 byli na Novém Městě oddáni. Tím padly veškeré podnikatelovy plány na návrat do vlasti a ještě tentýž rok požádal o udělení rakouského občanství.
Výrobě perkusních zápalek už zdánlivě nestálo nic v cestě. Rozvoj produkce ale zpočátku výrazně brzdilo nařízení omezující přípravu třaskavé rtuti na nejvýše 200 gramů v jedné dávce. Množství zápalek nestačilo pokrýt požadavky trhu, Sellier s Bellotem proto urychleně otevřeli druhý závod v Schönebecku u Magdeburku, kde podobná omezení neplatila. Tento podnik byl zpočátku filiálkou pražské továrny, později se osamostatnil.
Nicolaus Bellot (1797-1880)
Narodil se 17. února 1797 ve francouzském Fontainebleu a první zkušenosti s výrobou střeliva získal v Paříži. Roku 1826 ho přizval krajan Louis Sellier, aby mu pomohl s výrobou střelných zápalek v Praze. Bellot souhlasil a stal se Sellierovým společníkem. Původně měl v úmyslu pouze zahájit výrobu a zaučit dělníky, své rozhodnutí ale změnil a v Praze se usadil natrvalo. Tragické následky pro něj měla událost ze 16. února 1832, kdy při výbuchu přišel o zrak a částečně i o sluch. Přes tento handicap však zůstal v čele společnosti až do roku 1867, kdy odešel do důchodu. Zemřel 24. května 1880 v Praze.
Střepy v očích
Ve zprávě z roku 1831 se uvádí, že firma Sellier & Bellot za více než šest let podnikání vyrobila přes 100 milionů perkusních zápalek. Tento údaj je zajímavý nejen množstvím produkce, ale také tím, že práce prokazatelně probíhaly už před schválením licence, tedy načerno. Hodnotitelská komise ovšem tento fakt přehlédla a firmu naopak ocenila za to, že její výrobky jsou o řád levnější než zápalky konkurenční, a přesto vynikají vysokou kvalitou a dokonalým vzhledem. Za tento mimořádný úspěch byla pak firmě udělena zlatá medaile. Majitelé se ale pochvalou nenechali ukolébat a nadále výrobu zlepšovali. Bellot, který fakticky celou pražskou továrnu řídil, přišel například s nápadem, jak připravit najednou až 100 zápalek pomocí vylepšeného lisu s takzvanými „lžícemi“. Díky tomu mohl jeden dělník vyrobit za směnu až 50 tisíc perkusních zápalek a produktivita práce se zvýšila více než osmkrát. Po zavedení mechanického pohonu se pak ještě znásobila.
Sellier s Bellotem si byli dobře vědomi rizika spojeného s některými postupy, a dělníky se proto snažili co nejvíc chránit před možným výbuchem. Jakmile se dozvěděli, že pařížská firma Gaupillat vybavila provozy ochrannými štíty, nechali je do podniku také ihned instalovat. Selhání lidského faktoru ale ani nejlepšími bezpečnostními prostředky zabránit nemohli.
K tragédii došlo 16. února 1832 odpoledne, kdy se Bellot vydal ze svého továrního bytu na obchůzku dílen. Když procházel výrobou zápalkových složí, všiml si na zemi malého papírku se zbytkem výbušniny, který tam nechal nepozorný zaměstnanec. Pomocí hůlky se snažil nebezpečnou látku odklidit, manévr ale nezvládl a došlo k výbuchu. Mohutná exploze ho povalila na zem a tlaková vlna roztříštila jeho brýle tak nešťastně, že mu střepiny skla vnikly do očí. Kromě toho málem přišel o tři prsty na pravé ruce a na čas ohluchl. Sluch se mu sice později vrátil, jeho zrak se však už lékařům zachránit nepodařilo. I přes tento handicap – téměř úplnou slepotu a částečnou ztrátu sluchu – se ale nechtěl podnikání vzdát. Po několikaměsíční rekonvalescenci se k vedení firmy vrátil a podnik řídil dalších více než 30 let.
Od zápalek k nábojům
Roku 1835 byla denní výroba na Parukářce už 300 tisíc zápalek, což při tehdejších 295 pracovních dnech znamenalo 88,5 milionu zápalek za rok. Tyto výsledky pochopitelně nezůstaly bez povšimnutí mezi dalšími podnikateli a firmě začala na některých místech monarchie vznikat konkurence. Ta ale pro již zavedený pražský podnik nepředstavovala žádnou hrozbu. Horší bylo vydání zbrojního patentu v roce 1852, po kterém prodej zápalek v Rakousku výrazně klesl. Firma proto začala hledat odbyt jinde a export směřoval hlavně do Spojených států, Anglie, Itálie, Švýcarska a do zemí východního Středomoří. Šedesátá léta 19. století pak byla opět příznivější a vedle zvyšování výroby došlo i na rozšíření strojního vybavení a výstavbu nových továrních objektů.
Roku 1865 se Louis Sellier, který Prahu navštěvoval je zřídka, vzdal svého podílu ve firmě a odešel do důchodu. Nicolaus Bellot ho následoval o dva roky později. Novými majiteli se na čas stali Sellierovi dědicové, kteří ovšem žili trvale v Lipsku. Již roku 1872 proto došlo k prodeji firmy pražskému podnikateli Martinu Hallovi, který ji v následujícím roce přeměnil na akciovou společnost. Ta ještě několik let pokračovala ve výrobě perkusních zápalek, ačkoliv americká občanská válka v letech 1861 až 1865 a válka prusko-rakouská roku 1866 přinesly nástup nábojů s mosaznou nábojnicí. V jejich produkci firma Sellier & Bellot zpočátku zaspala, protože neměla dostatek peněz na investice. Prostředky se jí podařilo získat až roku 1884, tehdy ale už dodávky pro rakousko-uherskou armádu ovládala vídeňská společnost Adler a prosadit se bylo těžké. Pražskému závodu na Parukářce se přesto podařilo pár zakázek získat a výroba nábojů s mosaznou nábojnicí se přece jen začala rozvíjet. Předchozí nepřipravenost ale stála podnik mnoho peněz i ztrátu řady odbytišť. Zpoždění naštěstí aspoň zčásti kompenzovala výroba rozbušek, se kterou firma přišla jako první v Rakousku-Uhersku.
Ještě koncem 19. století změnila společnost název na „Továrny na střelivo, dříve Sellier a Bellot“, který se udržel až do roku 1945. V průběhu první světové války došlo k omezení výroby komerčního střeliva a celá výrobní kapacita byla využita k produkci nábojů do armádních pušek a pistolí. Po vzniku Československa roku 1918 se pak firma stala dominantním dodavatelem střeliva do pistolí užívaných československou armádou a policií. Expandovala také na asijské a jihoamerické trhy, na nichž velký úspěch slavily zejména pěchotní náboje.
Nejstarší v oboru
V letech 1934 až 1936 se továrna z bezpečnostních a strategických důvodů přestěhovala do Vlašimi. Během druhé světové války byl pak závod pod německou správou a vyráběl náboje do protiletadlových děl. V roce 1945 došlo ke znárodnění továrny a jejímu převedení pod Zbrojovku Brno.
O osm let později byla samostatnost závodu obnovena pod názvem Blanické strojírny Vlašim. Výroba střeliva však tou dobou stagnovala, a podnik proto vyráběl také zdrhovadla, korunkové uzávěry, elektrické rozbušky a později valivá ložiska. I za socialismu ale tehdejší vedení podniku chápalo, jaký význam pro export má ochranná známka. Proto po celou dobu, kdy se podnik nazýval Blanické strojírny, nesly jeho výrobky označení Sellier & Bellot, nebo zkráceně SB.
Po převratu roku 1989 začala příprava privatizace a nejdřív se uvažovalo o prodeji části továrny vyrábějící střelivo přímo zahraničnímu investorovi. Po bezvýchodných jednáních se dvěma firmami bylo ale nakonec rozhodnuto privatizovat podnik v rámci kuponové privatizace. Roku 1992 pak vznikla akciová společnost Sellier & Bellot, jejímiž vlastníky se staly české fyzické a právnické osoby. Od loňského roku je většinovým majitelem brazilská společnost CBC, která patří k největším výrobcům munice na světě.
Po pádu železné opony se výrazně rozšířil sortiment vyráběného zboží. Vedle klasických pistolových, kulovnicových a brokovnicových nábojů přibyly například náboje pro střelbu na střelnicích. V letošním roce oslavila společnost již 185. výročí založení a v současnosti je nejstarší firmou v oboru na světě. Hlavním výrobním programem zůstává střelivo do sportovních, loveckých a pěchotních zbraní. Přibližně 90 procent produkce míří na export.
