Komunistické partajničení přetrvává a vyvolává nezájem veřejnosti o stranické členství
Tři sociálně demokratičtí hejtmani a zároveň poslanci, Michal Hašek, Radko Martínek a Martin Tesařík, se vzdávají svých mandátů a odcházejí ze sněmovny. Zatímco sídlo středočeského hejtmana Davida Ratha je v Praze a sněmovny jakbysmet, a proto se uvolil obsluhovat obě instituce současně, Hašek se chce plně věnovat Jihomoravskému, Martínek Pardubickému a Tesařík Olomouckému kraji. Tehdy 26tiletý Hašek přišel do sněmovny v roce 2002 a v čele poslaneckého klubu ČSSD se předvedl jako politik talentovaný a kultivovaný. Brzy se dokonce objevily spekulace, že by se časem mohl stát i předsedou strany. Radko Martínek (1956) poslancoval od roku 1998 a za vlády socialistů byl i ministrem pro místní rozvoj. Martin Tesařík (1954) má sice ve sněmovně odsloužené jen necelé tři roky, leč v období 1998 až 2006 byl primátorem Olomouce. Ani on tedy není politickým novicem. Zmíněnou trojici – zejména Haška – plnohodnotně nenahradí dvě dámy a jeden muž, kteří do sněmovny povyskočí z komunální úrovně. Každopádně tato rošáda údernou sílu poslaneckého klubu ČSSD stěží zvětší, byť Jiřím Paroubkem praktikovaný soustavný tlak na vládu a „velké“ volby nejdéle za patnáct měsíců si maximální údernosti žádají. Proč je však mezi starými mazáky a náhradníky takový rozdíl?
Jistý Lenin, budiž autorovi těchto řádek odpuštěno, říkával: Kádrů máme dost, ale musíme je lépe rozmístit. Neměl pravdu, neboť jinak by za jeho krátké vlády uniklo Rusko například hladomoru. Časy a s nimi režim se změnily, leč potíže s „kádry“ přetrvávají. Když v prvních svobodných volbách v červnu 1990 kandidovaly za Občanské fórum též vážené a oblíbené umělkyně, poslaneckých mandátů se vzápětí vzdaly a většina veřejnosti to tolerovala. Hlavně že vyhrálo Občanské fórum, které „tu je pro všechny“, řekla si. Na voliče to však byl podraz. Ony celebrity totiž předem věděly, že se mandátů neujmou. Pouhý půlrok po „sametové revoluci“ se to nicméně dalo omluvit. Lidí s přirozenou autoritou a předpoklady pro poslaneckou práci v demokratickém parlamentu byl krutý nedostatek.
O generaci později bychom měli být ve výrazně lepší situaci, ale pohříchu nejsme. Pachuť po komunistickém partajničení přetrvává a odráží se v nezájmu širší veřejnosti o členství v politických stranách. ODS a ČSSD, ač fungovaly či fungují jako výtah k moci, mají v prvém případě zhruba 30 a ve druhém dvacet tisíc členů. To je velmi málo. Například za první republiky sociální demokracie mívala zhruba desetinásobek! Straně s početně omezenou členskou základnou schází průběžný přísun „nových tváří“, jež by táhly její volební kandidátky, a odchod těch opotřebovaných. Důsledkem jsou nefunkční samočisticí mechanismy a především „recyklace kádrů“ projevující se línou personální obměnou poslaneckých klubů ve sněmovně i v zastupitelstvech. Vnitrostranické primárky, s nimiž kdysi jako první přišla ČSSD, a poté si je osvojila ODS a další strany, přitom výrazné zlepšení nepřinesly. Mají je totiž pod kontrolou okresní a krajská funkcionářská bratrstva, jež si výměnnými obchody své „koně“ na kandidátky nakonec protlačí. Pravda, nejužší vedení strany může kandidátky pozměnit a dát jim konečnou podobu. Pokud vzejdou třeba z primárek kandidátky bez kvalitních právníků na volitelných místech, vedení strany učiní lépe, přemístí-li je tam, než aby jako ODS dopustila situaci, že po odchodu Dagmar Lastovecké na Ústavní soud má v čele ústavně-právních výborů v Senátu i ve sněmovně osobnosti sice vyhraněné, leč bez právnického renomé.
Teorie praví, že politické strany jsou tu proto, aby vyjadřovaly, hájily a prosazovaly zájmy konkrétních skupin občanů. Proto legitimně usilují o podíl na moci, bez nějž to prostě nejde. V blížících se eurovolbách usiluje ODS o sedm mandátů, a i kdyby získala víc, pro přesměrování Evropské unie nenajde v Bruselu a ve Štrasburku vlivné spojence. Nemůže to nevědět! Eurovolbami si však může vyřešit některé vnitřní problémy. Kam například s Evženem Tošenovským a několika dalšími exhejtmany, kteří jsou po podzimním debaklu nevytížení? Inu do Evropského parlamentu! Tošenovského však posunulo nejužší vedení a výkonná rada ODS hned na druhé místo kandidátky, aniž by prošel oblastním sněmem strany. Odbojná středočeská organizace, jejíhož favorita Hynka Fajmona přemístilo vedení až na osmé místo kandidátky, zatímco Milana Cabrnocha, jehož v krajské nominaci porazil, instalovalo na čtvrté, hovoří o porušení stanov, ba o pletichách Topolánka a jemu věrných. Zajímavé? Spíše otravné a odpudivé! Pokud ODS opravdu neumí nabídnout nic než vlastní špinavé prádlo, na druhém místě její eurokandidátky může být místo Tošenovského, považovaného obecně během osmi let v čele Moravskoslezského kraje za osobnost kompetentní a váženou, klidně Karkulka. Vyjde to nastejno – na třetí volební neúspěch ODS během osmi měsíců. To by vyřídilo nejen Topolánka, ale i celou stranu.
