Střední třída ve Spojených státech řídne. Průměrný Američan si reálně vydělá méně než v 70. letech
Vzato kolem a kolem, Mark Freeman by se mohl považovat za jednoho z nejšťastnějších lidí pod sluncem. Tenhle dvaapadesátiletý Američan žije ve svém vlastním domě v ulici lemované stromy v srdci nejbohatší země světa. Když má hlad, nají se. Když je mu doma horko, pustí si klimatizaci. Když se potřebuje někam dostat, sedne do svého auta.
Ale nějak to drhne. Loni mu banka chtěla dům zabavit, protože se o tři měsíce opozdil se splátkami hypotéky. Syna Andyho, který trpí autismem, odstřihli od pojistky paní Freemanové. V ulici přibývají domy duchů, protože méně šťastným sousedům už banky jejich obydlí vzaly.
Nejhorší je však to, že i když Mark a jeho manželka Connie mají zaměstnání a jejich roční příjem 70 tisíc dolarů je o třetinu vyšší než peníze, které vydělá průměrná americká rodina, přesto se jim nevede dobře. Lépe řečeno: vedlo se jim lépe. A vyhlídka na lepší časy nějak nepřichází.
Je zřejmé, že americká střední vrstva, tedy čtyřicet procent všech domácností s příjmy od necelých padesáti do 140 tisíc dolarů prožívá těžkou krizi. Dokonce ani před recesí nedržely příjmy mnoha amerických rodin krok s inflací – zvláště kvůli zvyšujícím se cenám za univerzitní vzdělání potomků, zdravotní péči a bydlení, což jsou nejdůležitější výdaje střední vrstvy.
Čísla jsou nemilosrdná. Příjem průměrného amerického zaměstnance, který byl dlouho zdrojem závisti skoro celého světa, poklesl už třetí rok po sobě, a pokud započteme inflaci, je zhruba na stejné úrovni jako v roce 1996.
Tenhle propad je součástí širšího trendu, který vymazal příjmový růst posledního desetiletí. Průměrný rodinný příjem se v porovnání s rokem 1991, kdy dosáhl vrcholu, reálně propadl o sedm procent. Loňský rok byl první od roku 1997, kdy americká domácnost vydělala v průměru méně než padesát tisíc ročně. Největší šok podle údajů zveřejněných listem The Wall Street Journal však spočívá v tom, že když ještě jednou vezmeme v potaz inflaci, dnešní průměrný Američan vydělává méně než v 70. letech.
Noční můra
Kdysi dávno se tomu říkalo americký sen. Dům pro každou rodinu, v garáži vůz nebo rovnou dva, v troubě kuře. Budoucnost byla zářivá, protože životní přání mohla být naplněna a člověk měl téměř jistotu, že se bude mít pořád lépe. Teď už to příliš neplatí. „Většina Američanů vyrůstala v představě, že pokud budou tvrdě pracovat, nedopustí se těžkého omylu a budou dělat vše to, co od nich ,systém‘ vyžaduje, budou mít zajištěno i své místo ve střední vrstvě. Byla to nevyřčená společenská smlouva. Ale teď to vypadá, že se ,systém‘ hroutí. Americký sen se pro miliony mění na noční můru,“ napsal týdeník Time.
Lidé, kteří odpadávají ze střední vrstvy, tvoří součást jiné, nepříjemné statistiky. Společenský přesun je dramatický. Míra chudoby rostla v letech 2007 až 2010 rychleji než počátkem 80. let. Měřeno absolutními čísly, v Americe je dnes v kategorii „chudý“ 46 milionů lidí, což je rekord od roku 1959, kdy se toto číslo začalo sledovat. Kdybychom to poměřovali procenty, pak jsou USA skoro na stejné úrovni jako v roce 1993, přičemž nejhorší situace byla v roce 1983.
K tomu zesiluje další trend. Nůžky ve společnosti mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti se roztahují tak jako nikdy předtím. Nejbohatších pět procent domácností dostává dvacet procent všech příjmů. A zatímco jedno procento nejbohatších Američanů vlastní více než třetinu všeho bohatství země, chudších padesát procent obyvatel USA dohromady vlastní jen 2,5 procenta amerického bohatství. Index GINI, který je považován za nejlepší měřítko nerovnosti příjmů, ukazuje šokující věc: Spojené státy se v tomto ohledu dostaly na srovnatelnou úroveň s Filipínami a Mexikem. Navíc se za posledních čtyřicet let nůžky rozevřely o dvacet procent.
Všechny tyto změny se nějak musely projevit. Dříve vypadala struktura americké společnosti jako vydutá váza zužující se směrem nahoru, kde byla nejbohatší vrstva. Uprostřed, kde byla nejvypouklejší, se nacházela střední vrstva jako nejpočetnější a nejstabilnější součást společnosti. Směrem dolů k zužujícímu se dnu, byli chudí. Teď je to však jinak. Ekonomové přišli s teorií přesýpacích hodin. Uprostřed, kde jsou nejužší, je střední vrstva. Směrem nahoru, kam se rozšiřují, je nejbohatší vrstva. „Hodiny“ se rozšiřují i směrem dolů.
Dlouhodobý trend
Vymazávání americké střední vrstvy ale není záležitostí jen posledních let a recese. Pomalé ekonomické zaškrcování milionů rodin, jako jsou Freemanovi, začalo dlouho předtím. Ekonomové tomu říkali stagnace průměrného výdělku. Pod tím se skrývala nepříjemná věc: škrtněte si deset procent nejbohatších Američanů. Zbytku, tedy devadesáti procentům, příjmy téměř nevzrostly od roku 1973.
Za stejné období se příjmy jednoho procenta těch nejbohatších ztrojnásobily. Zatímco v roce 1973 dostávali šéfové z nejvyšších manažerských pater plat ve výši 26násobku průměrného příjmu, dnes berou více než 300 průměrných platů.
Trend s postupujícími roky nabíral na síle a ekonomové si všimli, že je dokonce imunní i vůči pravidelnému cyklu ekonomických recesí a konjunktur. Během posledního delšího růstu americké ekonomiky, které začalo v lednu 2002 a skončilo v prosinci 2007, se průměrný roční příjem americké domácnosti snížil o dva tisíce dolarů.
Je to poprvé, kdy většina Američanů na tom byla hůř na konci období růstu než na začátku. Ekonomové z toho udělali logický závěr: chudnutí střední vrstvy není ekonomický, ale strukturální problém. „Představte si americkou ekonomiku jako jeden obrovský činžák,“ přirovnává harvardský ekonom Larry Katz. „Před sto lety, a dokonce ještě před třiceti roky to byl předmět závisti. Ale za poslední generaci se změnil. Nejdražší apartmány nahoře jsou větší a větší. Byty uprostřed se zmenšují a spousta jich je prázdných. Zato suterén a sklepy jsou přeplněné.“
Není tedy až takové překvapení, co většina Američanů (navíc stále rostoucí) odpovídá při průzkumech veřejného mínění: Očekáváme, že naše děti se budou mít hůř než my.
Výrobci už mění strategii
Tohle nejsou čísla z nějakých propagandistických letáků rozhazovaných nad USA agenty KLDR nebo Kuby. Vědí o nich i firmy a podle toho už mění svoji marketingovou i obchodní politiku. Procter & Gamble už zaznamenal, že mu roste trh s levným zbožím, jak se tam přesunuje střední třída. Začíná pro něj vyvíjet zboží. Není v tom sám. Spousta firem vidí, že trh pro střední třídu eroduje, zatímco drahé a levné věci jdou na odbyt. Levné obchodní řetězce jako Dollar prožívají žně, zatímco klasická konkurence jako Wal-Mart nebo Target pociťuje odliv zákazníků.
Potravinářský gigant Heinz jde změněné struktuře trhu vstříc a už vyvíjí kolekci levných produktů. A s novinkami přichází i luxusní značka Saks, neboť i jí se daří, jak bohatá vrstva bohatne. Podobně je to s Tiffany. Tam ovšem zaznamenali výjimku: jediné, co přestalo jít na odbyt, jsou drobné přívěsky a prstýnky ze stříbra. Byly v nabídce proto, aby si je za přijatelnou cenu mohli pořídit i lidé ze střední vrstvy, kteří si taky chtěli „koupit něco u Tiffanyho“. Vždy se proto dobře prodávaly. Teď už ne.
