bez podtitulku
Kabinet Miloše Zemana, s čestnou výjimkou pěti ministrů Vladimíra Špidly, Eduarda Zemana, Jiřího Rusnoka, Miloše Kužvarta a Stanislava Grosse, zřejmě ještě nezaznamenal, že Česká republika je členskou zemí Severoatlantické aliance. Přívrženci bombardování Srbska měli toto podezření již dávno, v souvislosti s česko-řeckou iniciativou podepsanou v Číně. Po vládním rozhodnutí nakoupit dva tucty stíhaček pro českou armádu je toto podezření zřejmější i ostatním.
Rozhodnout se nyní vydat více než sto miliard za stíhačky Gripen může totiž z rozumných lidí jen ten, kdo si nevšiml, že naše bezpečnost je posílena a ukotvena členstvím v NATO a že tato aliance po nás vlastnictví stíhaček nevyžaduje. Dokonce právě naopak. Spojenci se několikrát vyslovili, že česká armáda by měla své omezené finanční zdroje investovat jinam.
Prvním argumentem pro tvrzení, že rozhodnutí vlády z minulého týdne je zásadně chybné, spočívá ve stavu české armády a obecněji naší vojenské koncepce. Armáda má být profesionalizována, ale podrobná koncepce profesionalizace zatím nebyla předložena. Stejně tak není rozhodnuto, jak má být v kontextu členství v NATO naše obranyschopnost zajišťována a případně co znamená pro tato strategická rozhodnutí celosvětový boj s terorismem. České letectvo se navíc bude nyní bude muset učit obsluhovat již jednu novou zbraň - podzvukový bitevník L-159. Proto by bylo rozumné s nákupem dalšího nového typu letadel počkat, až vojáci zvládnou stroje z Aera Vodochody.
Druhý argument je ekonomický. I pokud se rozhodneme, že stíhačky potřebujeme, neznamená to, že je musíme mít ihned a že musí být nové. Česká ekonomika je ve stavu, kdy nemá dostatek zdrojů na školství, zdravotnictví či infrastrukturu, a proto by levnější kompromis byl adekvátní i v oblasti nadzvukového letectva. Vláda zatím nikdy nezveřejnila, za kolik jsme mohli pořídit starší stíhačky F-16, či na kolik by vyšel jejich pronájem - což byla jedna z alternativ. Stejně tak nikdo z vlády neřekl, kolik by stála další alternativa - uzavřít dohodu s Německem (a případně časem i s Polskem), že jako spojenec v NATO nám pomůže hájit náš vzdušný prostor.
Nepravdivé je tvrzení, že chceme-li být schopni bránit své území a své zájmy, musí armáda disponovat špičkovými nadzvukovými stíhacími letouny. I vzhledem k velikosti Česka a jeho další vojenské síle je zřejmé, že dlouhodobě bychom se sami stejně jen málokomu ubránili. Naše obrana tedy vždy bude závislá od vztahů se spojenci.
Druhá polovina dvacátého století navíc ukázala i příklad země, která se zcela zřekla vlastní armády, a přesto je nejrozvinutějším státem ve svém regionu. Nemusíme jít radikální kostarickou cestou, ale sto miliard za stíhačky můžeme zatím ušetřit.
