Fort McMurray se kvůli ropným pískům léta přezdívalo Klondike dneška, těžařskou idylu ale ukončily třicetimetrové plameny.
Dálnice 63 nepatří k těm nejoblíbenějším, jiná ale na sever Alberty směrem k polárnímu kruhu nevede. Navzdory masivnímu množství dodávek a naleštěných sporšáků, které ji brázdí, je na většině své délky jednoproudá. Rychlost se tu příliš nedodržuje. Stopy po nehodách v podobě nabouraných aut jsou tím jediným, co občas rozptýlí jinak neměnnou krajinu prérií a lesů. Po třech hodinách ničeho přichází první a jediná benzinová pumpa. Po dalších dvou hodinách konečně cedule s názvem města. Fort McMurray, nejbohatší město Kanady a Mekka těch, kdo si chtějí rychle vydělat.
Novodobá zlatá horečka
Od ostatních severoamerických měst se liší na první pohled. Nevítají vás fastfoody, obří supermarkety ani směrovky na centrum.
Místo nich jsou při vjezdu do města na obou stranách silnice obrovská tábořiště a v nich stovky pečlivě zazimovaných karavanů, připojených k vodě a propan-butanu.
O turismus nejde. Pro tisíce lidí je tohle ideální způsob, jak z Fort McMurray a jeho písků vytěžit co nejvíc. Přímo na místě (on site), jak se tu třetím největším ropným nalezištím na světě říká, se v juniorských pozicích vydělává 150 tisíc dolarů ročně, pětkrát víc, než je průměrný plat ve zbytku Kanady. Podobnou sumu navíc zaměstnanci, kteří se společnostem upíší alespoň na tři roky, dostanou každých dvanáct měsíců jako bonus na ruku.
Bydlení v obytných přívěsech, které kvůli vrstvám izolačního hliníkového pláště připomínají vesmírné lodi, vyjde asi o polovinu levněji než pronájem podobně velkého pokoje v srdci města. Náklady se pohybují okolo 900 dolarů za měsíc. V zimě nijak příjemné nejsou. Teploty tu padají k padesáti stupňům pod nulu, přes sněhové závěje nebývá vidět z okna. Je to ale úspora, šance, jak si víc vydělat. Majitelé v nich navíc kvůli dvanácti a někdy šestnáctihodinovým směnám v rafineriích moc času netráví. Většina z nich sem přijíždí s předem připraveným plánem. Pět let a dost
Přišli o všechno. David Milller s rodinou přesto doufá v nový začátek (zdroj: Profimedia)
Měl ho i David Miller. Do Fort McMurray přijel se svou dodávkou a přívěsem v roce 2010, když mu bylo 26. Za sebou táhl dluhy za školu i ty, do kterých se zamotal kvůli hraní na automatech a závislosti na drogách. V centru novodobé zlaté horečky chtěl zůstat tři roky, maximálně pět.
Za tu dobu měl být podle svých propočtů schopný vše splatit, vydělat si na vysněný dům v Britské Kolumbii a poměrně pohodlný život, ve kterém by po čtyřicítce mohl přestat pracovat.
„Nepřijel jsem sem za zábavou, přijel jsem si vydělat, sbalit se a zase odjet,“ říkal Miller v létě 2011. „Nechci tu hledat kamarády ani přítelkyni. Lidi potkávám jen v práci. A ženy, které dělají tu moji, jsou mi pravděpodobně podobné. Nemyslím si, že bych je měl rád.“
Mladých mužů, jako je Miller, je ve Fort McMurray spousta. Ještě před pár lety bylo časté, že v baru nebo restauraci skoro nebylo vidět ženu. Když už se tam objevila, bylo jen otázkou minut, než od některého z nich dostala nabídku na nezávaznou dovolenou v Karibiku. Jako nezadaní tu žijí i ti, kdo mají na druhé straně Kanady rodiny. Do Fort McMurray je navzdory místní prosperitě často brát nechtějí. Nálepka špinavého města hříchu je příliš silná.
Časy se mění
Vedení města se to ale spolu s ropnými společnostmi snaží v poslední době změnit. Z místa s nejhorší reputací v Kanadě postupně vytváří ráj pro rodiny. Ve velkém se investuje do zeleně, zábavních parků, sportovišť. Vznikají tu pobočky uznávaných škol a univerzit. Lidé tu konečně začínají zůstávat, ne protože musejí, ale protože chtějí.
Jedním z párů, který se takto rozhodl zůstat, jsou Andre a Melissa Rodriguezovi. Andre na rafineriích pracuje od svých 18 let. Od té doby ho několikrát povýšili, v současné době dohlíží na proces čištění ropných písků. Melissa je veterinářka.
Do města se před lety přestěhovala z Newfoundlandu, kde kvůli trvající finanční krizi nemohla sehnat práci. Vzali se loni v létě a bydlí v nově postaveném domě v jedné z nejdražších čtvrtí Fort McMurray, v Dickinsfieldu. Každým dnem teď čekají své první dítě.
Požár s přezdívkou bestie
To, že borovicové lesy v okolí města hoří, slyšeli poprvé na konci dubna. Nijak je to nepřekvapilo. Na lesní požáry jsou v této části Kanady zvyklí, Alberta navíc zažívala jedno z nejsušších jar za posledních několik let. Úřady je ještě 1. května, když už byl všude cítit dým, ujišťovaly, že městu nic nehrozí a že se hasičům s plameny daří bojovat.
O dva dny později už ale bylo vše jinak. Okolo druhé hodiny odpoledne viděla Melissa ze svého domu na kopci první plameny. Byly v místech, kde právě pracoval Andre. Dovolat se mu nemohla. Ve zmatku začala balit první věci (doklady, smlouvy o pojištění, počítač, tablet, věci pro miminko, zásoby jídla. A také tři psy a dvě kočky).
V momentě, kdy usedala do přeplněného auta a vyrážela směrem k Andreho práci, vyhlásily úřady povinnou evakuaci jejich čtvrti. Tou dobou už z práce vyjížděl i Andre. K domovu ho policisté nepustili. Po několika pokusech se mu konečně podařilo dovolat Melisse.
Ta kvůli přibývajícím uzavírkám bloudila v odlehlé rezidenční čtvrti. Autem se za ní dostat nemohl, a tak navzdory varováním proběhl mezi menšími plameny, aby svou ženu v osmém měsíci těhotenství našel. Když se konečně setkali, byl večer. Oheň už tou dobou spálil půdu na obou stranách silnice, po které se snažili dostat ven z města. Několik hotelů a obchodů, které dobře znali, už nebylo.
„Bylo hrozně špatně vidět, všude byl dým a do toho tma. To, že ale některé siluety budov, které bývaly jen pár metrů od nás, chybějí, to nepřehlédnete,“ vzpomíná Rodriguez. Cesta do Edmontonu, kterou normálně jezdí čtyři hodiny, teď trvala devět. Cestou potkávali odstavená auta, kterým došel benzin. Kličkovali mezi nimi, část cesty jeli stejně jako ostatní v protisměru, část po poli mimo dálnici.
„Ani nevím, jak to popsat. Nevím, co mi běželo hlavou. Myslím, že jsem si vůbec nemyslel, že to je reálné. Byl jsem zmatený, nevěřil jsem tomu, co se děje. Ten pohled byl děsivý, lámalo mi to srdce, ale snažil jsem se prostě jet a někam dojet,“ říká Andre.
Spálené miliardy dolarů
Teď se chystá na návrat do práce. Společnost, pro kterou pracuje, postupně začíná povolávat zaměstnance zpátky. Tedy ty, kteří bydlí v oněch bezpečných“ zónách.
Ztráty, které těžaři utrpěli, se pohybují v miliardách dolarů. Každý den, po jeden měsíc, přišli podle společnosti First Energy Capital o víc než milion barelů ropy. Na čas to ovlivnilo cenu ropy na světových trzích, zastavilo pravděpodobně růst kanadského HDP ve druhém čtvrtletí. Samotné ropné písky, důvod, proč se z Fort McMurray stalo Fort McMurray, nikam nezmizely.
Oheň se jimi šíří pomaleji než půdou. Zasažené nebyly ani skladové a přepravní kontejnery, které jsou před podobnými požáry chráněné. Co utrpělo, je nová tvář města a také motor, který hnal provincii Albertu a celou Kanadu dopředu.
Konec zlatého snu
Ve zničeném městě teď visí vlajky a plakáty, které slibují, že znovu vstane z popela. Sbíhá se zde národní i mezinárodní pomoc. Pro řadu lidí ale jejich zlatý sen skončil.
To hmatatelné, kvůli čemu do města přišli, je pryč. David Miller, který před lety přísahal, že ve městě nezůstane, si v něm nakonec našel přítelkyni, oženil se a založil rodinu. Obytný karavan vyměnil za malý domeček ve čtvrti Beacon Hill. Ta dopadla ze všech nejhůř. Stále není obyvatelná a pravděpodobně ještě týdny, možná měsíce nebude. Jeho pronajatý dům lehl popelem, pojištěný ho nemá. Zůstalo v něm vše, co vlastnil.
Jeho plán na setrvání ve městě začíná nanovo. Přiznává, že uvízl. A také že jinde se z nových finančních problémů nedostane.
A stejně jako starostka města doufá, že se Fort McMurray znovu postaví na nohy. A že se do něj tak jako už několikrát v minulosti vrátí i zlatá horečka, která ho do něj před šesti lety zavedla.
Lidé si tu vydělají pětkrát víc, než je průměr zbytku Kanady. Oheň spálil půdu na obou stranách silnice, po které se snažili dostat ven z města.
| Přečtěte si o tom, co přinesla hospodářská krize v politice: Komentář: Hospodářská krize stvořila naději pro změnu  |
