...Róbertem Šimončičem
Lákat zahraniční investory jménem státu je někdy podobné jako zajišťovat turné rozmařilým hvězdám. „Japonci si přáli poblíž závodu dobrou restauraci, kde umějí sushi, a byli zklamaní, když příjezdová cesta do továrny šla proti zásadám feng-šuej. Jinak jsou ale cizí investoři často překvapeni, jak příjemně se na Slovensku žije,“ říká Róbert Šimončič, který od předloňska stojí v čele Slovenské agentury pro rozvoj investic a obchodu (SARIO), obdoby našeho CzechInvestu.
Do čela státní agentury jste přešel z postu ředitele Microsoftu pro střední a východní Evropu. SARIO s rozpočtem pod tři miliony eur se asi jako nadnárodní dynamická firma příliš řídit nedá… Je to samozřejmě rozdíl a ani není vhodné, aby se praktiky řízení přenášely do veřejného sektoru. Důležitý je cíl a vize, je třeba si stanovit, jak se úspěch bude měřit. A pak si vybrat kvalitní spolupracovníky.
Jak byste popsal SARIO, kdyby nešlo o státní agenturu, ale soukromou firmu? Dala by se přirovnat k agilní, rychle rostoucí společnosti, která dokáže reagovat na měnící se podmínky na trhu.
Vaší vizí je učinit ze Slovenska druhý Singapur – nalákat do země IT firmy a rozjet sektor služeb v tomto odvětví. Takové plány máme ale i u nás v Česku, jsou i v Polsku, nemluvě o Rusku. V čem je konkurenční výhoda Slovenska? Ve střední a východní Evropě máme nejvyšší produktivitu práce. Mimořádně důležité je, že reálné mzdy rostou pomaleji než výkonnost. Světová banka nás dala na páté místo na světě ve schopnosti adaptovat se na nové technologie. K tomu máme dobrý daňový systém a nízkou zadluženost. A Slovensko vychází velmi pozitivně i v zaměstnaneckých tabulkách – máme nízký počet stávek i dnů, které lidé stráví v neschopnosti. To všechno jsou statistické parametry, já ale považuji za důležitější moment, když se zájemci o podnikání na Slovensku poohlížejí. Vše začíná až ve chvíli, kdy investor přijde do určité lokality, prohlédne si město a promluví s lidmi a cizinci, kteří tu žijí. V Americe se byznys dělá na základě výměny obchodních hodnot, ve střední Evropě hrají roli vztahy. Právě takové lokální věci je třeba umět dobře prodávat, tady je největší konkurence.
Třeba z Česka? Když investor váhal, pak mezi námi a Polskem, mnohem méně už s Maďarskem. S Českem jsme se o nic nepřetahovali, což neznamená, že někteří investoři by bývali na Slovensko nešli. Viděl bych to jako „coopetition“ – můžeme vytvářet společné aktivity, a přitom si zdravě konkurovat. Česko se angažuje v Silicon Valley, my také, dokonce sdílíme stejný vědecký inkubátor. Což neznamená, že jeden musí prodělávat.
Ještě jedno máme společné – ani v Česku, ani na Slovensku se zatím sen o novém Singapuru nebo Irsku nekoná… To, co vybudovali v Singapuru, netrvalo pár let. Řím také nepostavili přes noc. Beru to spíše jako vizi, za kterou je třeba jít. Cestou je určitě postupné zlepšování podnikatelského prostředí a vývoj servisních a vývojových center nebo podpora slibných start-upů. Ledacos je viditelný úspěch. IBM má na Slovensku více zaměstnanců než v Polsku a stále nabírá.
Irsko před deseti lety také na poli IT rostlo, pak ale zažilo pád. Jaká je záruka, že sázka na moderní technologie přinese více než montovny?
Vzdělanostní ekonomika chce dlouhodobý program a především čas. A neobejde se to bez akcelerátorů, třeba v podobě státní agentury. Přirozený vývoj trhu zastoupit nemohou, ale posun správným směrem je důležitý.
A pokud jde o montovny – my máme zájem o firmy, které chtějí expandovat a růst. Ty, které jen přesouvají produkci kvůli levnějším nákladům, nejsou naší prioritou.
Všechny státní agentury se snaží přilákat čínské investory. Není to pro země, jako je Česko nebo Slovensko, pořád spíš okrajová exotika? Zatím to exotika je. A také bublina, opravdu to nevypadá reálně. Nedělejme si iluze, klasických přímých investic se nedočkáme, i když má smysl třeba na fúzích a akvizicích pracovat. Rozdíly mezi Čínou a Slovenskem nebo Českem jsou ale obrovské. To je jako mluvit o mléčné dráze ve srovnání s jednou planetkou.
