Seriál o víně 3. díl: Vyznejte se ve vínech našich sousedů

Mapa odrůd révy je přepestrá. Poznali jsem už, kolik jejích druhů se vyskytuje na vinicích našich, to ale zdaleka nejsou všechny.

Autor: Martin Siebert

Vydejme se tedy na vinohradnickou „cestu kolem světa“, do zemí, kterým se dostalo daru moci pěstovat révu a jež tohoto daru s umem a pokorou využívají.

I když pouť světovými vinicemi je nikdy nekončící cestou, pokusíme se, ovšem jen „leteckou“ zkratkou, projít alespoň největší vinařská teritoria a objevit, které že sorty réví jsou pro tu kterou oblast nejvýznamnější. Pro začátek nemusíme chodit daleko, porozhlédněme se v sousedství.

Odrůdová skladba v německy mluvících zemích je podobna té naší. V Německu vede ryzlink, ovládá okolo dvaceti procent viničních ploch. Z modrých sort je to rulandské, tamním názvem spätburgunder. Vína z nich jsou přitom rozmanitá stejně tak, jak rozdílné podmínky pro pěstování révy panují v jednotlivých částech země. Vedle nosných odrůd se v německých vinařských regionech potkáme i s těmi málo známými, ne však zanedbatelnými. Kupříkladu bakchus, s tělem ryzlinku, vůní sylvánu a hravostí millerky, kerner s vysokými parametry, ryzlinku ne nepodobný. Je tu i pikantní scheurebe (sammilng) či stopově rozšířený schwarzriesling. Zástupcem modrých rév je v poslední době stále populárnější dornfelder.

Vinaři rakouští, pracující především s veltlínským zeleným, frankovkou a zweigeltem, mají krom nich ve svém rejstříku i méně rozšířený blauburger, bouvierův hrozen – ten především pro nejvyšší predikáty. Zvláštní krajovou specialitou je ve Štýrsku rozšířený blauer wildbacher, surovina pro atraktivní schilchery.

Švýcarsko je pyšné na chasselas, dále gamay a potom ještě na zajímavou modrou odrůdu gamaret. Tedy vedle těch běžně rozšířených po celé Evropě.

Na východ od Břeclavi

Obrátíme-li se od nás na východ, pak ve viničních tratích Slovenska spatříme ze specialit dievčie hrozno a frankovku. Početný je i zástup novošlechtěnců, za všechny snad devín, dora, breslava či rhea. Hodně prý také slibuje zatím nedokončené křížení sauvignonu super.

Maďarsko, které se pomalu vrací na své někdejší pozice, počíná stavět na mezinárodních odrůdách, původem francouzských. Vedle těch však ve vinicích drží zatím nedoceněný – až na révy tokajské – potenciál odrůd lépe zdomácnělých, již po dlouhý čas známých pod maďarskými názvy. Jsou to furmint, kadarka, leányka, szürkebarat, také ještě harszlevelü a lipovina, základní vstupy pro tokaji aszú, klenot maďarských sklepů.

Ukrajina, kdysi mocná vinařská země, se po hubených letech znovu nadechuje k úspěchu. I tam se prosazují všesvětové sorty rév, nicméně tradiční rkatsiteli nebo saperavi jsou stále ve hře. A ovšem alibernet, který se usadil i ve výsadbách moravských. Moldávie – nebo snad Moldavsko – také ztratila něco ze svého vinařského lesku. Investice do oboru zatím nepřinášejí kýžený efekt, znamenaly však vstup nových odrůd do moldavských vinic. Vedle těch se však udržují i sorty pěstované po dlouhá staletí, především feteasca a saperavi.

Rumunsko je na tom o čárku lépe, finanční injekce začínají působit. Především také v oblasti rév importovaných, původně francouzských. Feteasca – regala, alba nebo neagra, babeasca neagra, to jsou názvy odrůd, které jsou v zemi doma již dlouhé věky a do sortimentu vín mají stále co mluvit.

Podobný vývoj má i vinohradnictví bulharské, nastartováno má dokonce lépe. Přinesené odrůdy dávají velmi slušná vína, která dávají na původní sorty téměř zapomenout. Nicméně drsnější gamza, muškátový misket, ale také melnik a mavrud se jen tak nevzdávají a o svou existenci se vína z nich statečně perou.

Kolébka vinařské vědy

Jsme v Řecku. V Řecku, o kterém se tvrdí, že dalo světu základy kultivovaného pěstování révy. I když i zde se derou do výsadeb mezinárodní sorty, díky snahám o co nejširší odrůdový rejstřík zde najdeme dost těch původních, s pradávným původem. Jsou jich tu na tři stovky. Zřejmě nejpopulárnější jsou savatiano či rhoditis, dárkyně hroznů pro veleznámou, ne vždy kladně vnímanou retsinu. Athiri, amorgiano, agiorgitiko, limnio a ještě alespoň debina a mavrodaphne, to jsou zástupci velkých řeckých rév, v tomto případě ostrovních. Soubor těch pevninských sestává krom jiných z xynomavro, krassato, batiki, athiri, naoussa, savatiana i agiorgitiko. Jmenovat by se dala ještě řada dalších, ale pro představu o tom, z čeho se možná zrodila veškerá příští odrůdová základna, jde o výběr více než postačující.

Albánie ani Makedonie nepatří k vinařským velikánům, přestože vinařství tam existovalo už za časů antiky. Dodnes tam narazíme na zajímavé odrůdy. V Albánii jsou to bílé révy shesh a bardhe, možná ještě červený kallmet.

Makedonie je přece jen aktivnější, její přehlídka domácích odrůd širší a snad i známější. Vranac, kratošija, prokupac, také plovdina jsou sorty, na kterých zatím makedonské vinařství stojí.

Západní země Balkánu…

Z bývalé Jugoslávie se zmíním o zemích se silnou a zajímavou produkcí. Černá Hora jde také cestou importu osvědčených odrůd, vlajku domácí produkce však stále drží za bílá především krstac a potom modrý vranac.

Chorvatsko je zemí mezi konzumenty daleko frekventovanější. Dovezeným odrůdám se daří, přesto však dávají prostor těm původním. Mali crni plavac, teran, blatina, vranac, to je rejstřík základních odrůd, k nimž patří i zkahtina nebo vugava či posip.

Slovinsko sází na imort snad ještě více. Sipon a refosca ještě fungují coby místní odrůdy, ale do vinic se stále více tlačí francouzské, logicky pak i italské. Zapomenout ovšem nelze ani na kraljevinu, rebulu či pinelu.

… a tajemný ostrov templářů

Okruh, kterým jsme obkroužili Evropu směrem na východ, uzavřeme na Kypru. Xynisteri za bílé a mavro za modré jsou sorty, díky kterým může vzniknout legendami opředená, „křižácká” commanderia. Ke kyperským odrůdám připišme ještě i ophtalmo a muscat alexandria, také maratheftiko. Sympatický fakt je ten, že původní sorty stále představují větší podíl výsadeb kyperských vinic.

O révách „velké“ vinařské Evropy, tedy španělských, především ale italských a francouzských, se dočtete příště.