Grossovi pomůže z bryndy jeho někdejší soused Paroubek
Zde v devadesátých letech dvacátého století žili zimní premiéři České republiky Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Pamětní deska s takovým textem možná jednou ozdobí řadový panelák v pražské Voskovcově ulici na sídlišti Barrandov, kde v sousedních vchodech číslo 881 a 883 svého času bydlel jak dnes dosluhující předseda vlády, tak jeho pravděpodobný nástupce. Grosse s Paroubkem spojuje více než dávná adresa a zřejmě i jepičí premiérský osud: oba jsou veterány sociální demokracie, oba patří k největším partajním pragmatikům, oba museli čelit podezřením kolem koupě vlastních nemovitostí. Teď mají ve stranicko-státnickém tandemu vyjíst zbytky Grossovy bytové kaše a navařit sociálnědemokratický guláš do příštích voleb.
Coby někdejší ekonomický náměstek jednoho z obvodních podniků pražského pohostinství má Paroubek se šlichtami zkušeností jistě víc než „exprotopremiér“ Jan Kohout, určitě bude i loajálnější vůči nadřízenému ukrytému v Lidovém domě. Jenže na víc než na opatrné údržbářství, rozprodej státního majetku a na důstojnou přípravu ČSSD k opozičnímu spánku nebude mít Paroubkův čtrnáctiměsíční kabinet čas, sílu ani odvahu.
Prestižní zvířata.
Místopředseda sociální demokracie pro média Paroubek se sice už počátkem minulého týdne zviditelňoval výkřiky o údajné politické pornografii poškozující ČSSD, ovšem v atmosféře zmaru po dohodě-nedohodě o Kohoutově noční vládě tomu nikdo nepřikládal význam. Na obzoru se zdála být menšinová vláda. Až ve středu odpoledne nastala Paroubkova hvězdná hodina. Ranní rezignace Libora Ambrozka a Milana Šimonovského na posty místopředsedů KDU-ČSL otevřela cestu dalšímu jednání o stojedničkové většině. Když angažmá v čele „Grossovy vlády bez Grosse“ postupně odmítli Jan Kohout a Bohuslav Sobotka, padla volba na ministra pro místní rozvoj.
Proč právě on? Ambice Paroubkovi nikdy nechyběly, stejně jako notná dávka sebevědomí a téměř arogance. „Já svoji pozici neměním, mění se lidé kolem mě,“ řekl před dvěma lety týdeníku EURO o své politické kariéře tehdy pouhý náměstek pražského primátora Paroubek. Jenže do funkcí se většinou dostával cestou shora, podpora zdola obvykle nestačila. Už po založení ČSSD v listopadu 1989 se jako přítel tehdejšího předsedy exilové sociální demokracie Jiřího Horáka stal ústředním tajemníkem čili dvojkou strany. V roce 1993 na královéhradeckém sjezdu kandidoval na předsedu, ale delegáti dali výrazně přednost Miloši Zemanovi. I do vedení pražské radnice mu v roce 1998 pomohla opoziční smlouva s ODS. „To, co se stalo v zoo, se nesmí už nikdy opakovat. Aby v civilizované zemi utonula prestižní zvířata jako lvi, sloni, hroši!“ komentoval povodeň v létě 2002, kdy zahájil kampaň pro další, neúspěšný souboj o primátorství. Paroubek propadl i jako kandidát na senátora, letos prohrál souboj o nástupnictví po končící předsedkyni pražských sociálních demokratů Petře Buzkové.
Napoleonek v Prátru.
Za své největší vzestupy Paroubek vděčí Grossovi. První se odehrál loni v létě, když jej novopečený premiér postavil do čela resortu pro místní rozvoj. Coby ministr, který i dnes potvrzuje své přátelské vazby s Petrem Lachnitem, jeho aférami opředeným ministerským předchůdcem z řad ČSSD, rychle z úřadu vymetl vše, co připomínalo unionistickou éru Pavla Němce. „Povedlo se mi zavést určitý styl,“ pochvaluje si Paroubek fakt, že sněmovnu zahltil předlohami o vyvlastňování pozemků, nájemném, bytové politice a družstevní výstavbě. Bytová politika se stala ikonou ČSSD, ale sám její protagonista si ideologií nikdy hlavu příliš nelámal. Své krédo sociálnědemokratické politiky v komunální sféře kdysi opřel o svou zkušenost z Vídně. „Sociální demokracie tam vlastně nevládne, ona jen vytváří podmínky, aby se lidem příjemně žilo, aby se tam rádi vraceli z dovolené, aby pili dobrou vodu a jedli dobrý chleba. Totéž může být v Praze,“ řekl týdeníku EURO. Není důvod pochybovat, že podobně si Paroubek představuje své působení i v čele celorepublikové exekutivy.
Od časů radničních jeho ego zbytnělo ještě více. „Jestli má někdo v tomto státě takovou účinnost, ukažte mi ho,“ chlubí se dnes například tím, že za celých šest let působení na pražské radnici zastupitelstvo neodmítlo ani nepřepracovalo žádný z desítek jeho návrhů. Nejpilnějším se ale příští předseda vlády jeví být na poli polemiky s médii. Křídla mu dává dlouholeté předsednictví v redakční radě sociálně demokratické politické revue Trend. Jeho vášeň pro osobní uvádění informací v tisku na pravou míru nevedla jen k požadavku na zdokonalení legislativní ochrany politiků před médii, jímž se uvedl zkraje minulého týdne. Svou první „premiérskou“ středeční tiskovku například věnoval výhradně drobným opravám životopisných údajů, které o něm publikovala MF Dnes. „Životopisy nejsou zcela přesné, určitě je to mojí vinou. Říkám, nevyvozuji z toho nic,“ odpustil překvapeným novinářům - prozatím - jejich údajné chyby.
Hoch od Bobří řeky.
Také Paroubek má podobně jako Gross svou bytovou kauzu, i on ale veškeré pochybnosti odmítá. Koupil totiž v pražských Stodůlkách nový byt 3+1 o velikosti 88 metrů čtverečních za 1 650 000 korun, na jehož výstavbu byla čerpána státní dotace ze Státního fondu rozvoje bydlení. Paroubek čelil kritice za konflikt zájmů, protože o nenárokové dotaci rozhodlo vedení městské části Praha 13 v době, kdy řídil finanční záležitosti hlavního města. Nařčení odmítl s tím, že městu vrátil - podobně jako v roce 1999 Gross - starý barrandovský byt 4+1. „Vím, tedy předpokládám, že ten byt ve Voskovcově už byl také přidělen,“ reagoval minulou středu Paroubek na námitky novinářů, že u jeho jména na některých seznamech dosud figuruje stará adresa. „Odhlásil jsem se všude, kde jsem mohl,“ ujistil.
Lidé, s nimiž dosud Paroubek spolupracoval, vesměs nepochybují o jeho ambicích i organizačních schopnostech, tvrdí však, že na rozdíl od Grosse se neobklopuje spolupracovníky. „Má malinko problém s komunikací, respektuje totiž hlavně sám sebe,“ řekl o něm například bývalý náměstek pražského primátora Petr Švec z ODS. Podobné výhrady k němu při volbě předsedy pražské ČSSD vznesla i Buzková, která tehdy podpořila protikandidáta Petra Hulinského. Exprimátor a předseda Evropských demokratů Jan Kasl soudí, že Paroubek je slabá, přizpůsobivá osobnost.
Vím, že máš škraloup.
Ačkoli se vládní krize nesla ve znamení koaličního sporu mezi lidovci a sociálními demokraty, při vlastním skládání vlády se nakonec nejvíc spekulovalo o obsazení některých křesel vyhrazených ČSSD. Při pohledu na seznam ministrů to vypadá, jako kdyby se uvnitř nejsilnější vládní strany odehrál skrytý puč. Trendem je opatrný posun ve prospěch silného levicového křídla (nástup Martínka), ale v pevné režii Stanislava Grosse - což začalo už Grossovým distancováním od skupiny „kohoutovských“ vyjednávačů Bohuslava Sobotky, Lubomíra Zaorálka a Michala Krause. Paroubek dával od začátku najevo, že v jeho vládě nezůstane dosavadní ministr bez portfeje a šéflegislativec Jaroslav Bureš. „Ta jejich (Bureše a Vladimíra Mlynáře - pozn. red.) abdikace bohužel nebyla ve chvíli, kdy bych to mohl hodnotit jako loajální záležitost ve vztahu k vládě,“ odsoudil budoucí premiér načasování Burešovy demise jako zrady na Grossovi. Nástupcem bude bývalý Grossův spolupracovník, náměstek ministra vnitra pro legislativu Pavel Zářecký. Některé váhající dezertéry hodil přes palubu (Palas, Urban), propagačně užitečným ikonám naopak prokázal velkorysost: Buzkovou i Martina Jahna Paroubek pouze napomenul. „Navzájem jsme si řekli vzájemné výhrady. Myslím, že je potřeba čas od času zamést si stůl a začít znova,“ zaznělo dle Paroubkových slov při čtvrteční schůzce s ministryní školství. Jahn se zase postupně proměnil z vysmívané primadony na žádoucího vicepremiéra pro ekonomiku. „Myslím, že strana by měla ukázat svou otevřenost k lidem, kteří mají poněkud jiné názory v ekonomické oblasti, než mám já nebo než má průměrný straník,“ prohlásil Paroubek. Doplnil, že Jahn kromě svých ekonomických znalostí nabral i politické zkušenosti a určitě bude vystupovat mnohem uvážlivěji k zásadním věcem politiky ČSSD.
Za výběrem stojí evidentně Gross, samotnému Paroubkovi jistě vadí více Buzková než třeba Palas.
Má dáti, dal.
Nová vláda má fungovat nikoli na základě jednorázové dohody, jak ještě před týdnem prosazoval Stanislav Gross, ale v klasickém koaličním rámci. Připravená koaliční smlouva jmenuje témata, o kterých by kluby partnerských stran hlasovaly společně a nehledaly by pomoc u opozice. Už teď je jasné, že kromě témat staré koaliční smlouvy se nový kabinet vynasnaží o rychlou privatizaci Aera Vodochody a Severočeských dolů. Ale v případě Paroubkovy vlády jde o program až ve druhé řadě, protože nevyslovenou prioritou pro všechny zúčastněné je snaha vytrvat u kormidla až do voleb na jaře 2006.
Ať si trojkoaliční partajní grémia o novém kabinetu říkají kolektivně, co chtějí, důvěra kabinetu bude do posledních chvil viset na několika vzpurných poslancích. Například unionistický Zdeněk Kořistka, jemuž z vládní sestavy vypadl tentokrát na rozdíl od loňského léta definitivně oblíbenec Vladimír Mlynář, souhlas podmiňuje kvalitou programu. Nejistá se zdá být i podpora Jana Kavana nebo Vladimíra Laštůvky z ČSSD, Paroubek ale spoléhána to, že zafunguje pud sebezáchovy a obava z předčasných voleb. „Jan Kavan je velká politická osobnost a jistě ví, že politika je umění možného, že to není výměna ultimát,“ řekl ke Kavanově týden staré hrozbě, že nedá důvěru vládě s účastí lidoveckých rozbíječů.
Hledá se vítěz.
Hledat vítěze nebo alespoň smysl tříměsíční vládní krize nemá smysl, politici však učinili maximum, aby se konflikt rozbředl v kaši. Původní zlost z trapného vytáčení premiéra Grosse v kauze jeho bytu a podnikání manželky Šárky ve vřavě boje vlastně vyprchala. Měřeno zisky nebo ztrátami obstála Unie svobody: neztratila jediné křeslo a vůdčí duo Pavel Němec a Karel Kühnl se zbavilo oponenta Vladimíra Mlynáře. US-DEU ale také nic nepožadovala, jen se pohodlně vezla s proudem. Svých cílů proto v největší míře dosáhli lidovci Miroslava Kalouska, jimž se povedlo vystrnadit z vlády Stanislava Grosse a udržet tři své klíčové postavy na jejich původních ministerstvech. Kalousek za to zaplatil předsednickým křeslem v rozpočtovém výboru sněmovny (nahradí ho zřejmě Michal Kraus), Ambrozek, Šimonovský a Cyril Svoboda místopředsednictvím ve straně. Kalousek proti Svobodovi upevnil vůdčí roli, protože jeho riskantní krok vyšel.
Gross bezesporu ztratil. Nejen premiérský post, ale především politickou budoucnost. Představa, že by jako lídr vedl volební kampaň ČSSD v příštím roce, je absurdní. I kdyby přijal levicovou rétoriku Škromachova křídla a sjednotil stranické šiky, zůstane pro veřejnost nedůvěryhodný. Česká historie učí, že i takový odpor se dá zlomit, tak daleko snad ale Gross nezajde. Nitky k Paroubkově vládě mu zajistí důstojnou ústupovou cestu, ale ČSSD si bude muset najít nové vedení.
Sterilizace ČSSD.
V pozadí tvrdého soupeření mezi KDU-ČSL a ČSSD není jen osobní averze mezi Kalouskem a Grossem, ale hlavně příprava na novou politickou situaci po příštích volbách. Z volebních preferencí vyplývá, že vítězné ODS bude ve Strakovce sekundovat nejspíš právě jedna ze dvou menších středových stran - lidovci nebo sociální demokraté. Která? Mirek Topolánek by jistě obecně radši tu povolnější a zároveň silnější, aby ve sněmovně vznikla pohodlnější většina. Jenže ČSSD je teď Kalouskovou zásluhou na kolenou.
Zatím to vypadá, že se lidovcům nikdy nepovede překročit stín svých osmi až deseti volebních procent od skalních voličů. Jenže Miroslava Kalouska v čele kampaně v Česku dosud nikdo nezažil. Jeho důraz na pořádek a silnou ruku může v zemi zmítané vleklou nevládou nečekaně zabrat. Hlasy by přitom lidovci čerpali jak zleva, tak zprava. Přeskupování sil v „Paroubkově mezietapě“ tedy může být ještě dost horké.
Předpokládané složení Paroubkovy vlády:
ČSSD
- premiér: Jiří Paroubek
- 1. vicepremiér, ministr financí: Bohuslav Sobotka
- vicepremiér, ministr práce a sociálních věcí: Zdeněk Škromach
- vicepremiér pro ekonomiku: Martin Jahn
- ministr vnitra: František Bublan
- ministr průmyslu a obchodu: Milan Urban
- ministryně školství: Petra Buzková
- ministr pro místní rozvoj: Radko Martínek
- ministr kultury: Pavel Dostál
- ministr zemědělství: Petr Zgarba
- ministryně zdravotnictví: Milada Emmerová
- ministr bez portfeje, šéf legislativní rady: Pavel Zářecký
KDU-ČSL
- vicepremiér, ministr dopravy: Milan Šimonovský
- ministr životního prostředí: Libor Ambrozek
- ministr zahraničí: Cyril Svoboda
US-DEU
- vicepremiér, ministr spravedlnosti: Pavel Němec
- ministr obrany: Karel Kühnl
- ministr informatiky: ?
(Stav k 22.dubnu večer)
