Jan Švejnar v týdeníku EURO (42/2002) metodou apriorních soudů a neakceptování kritiky reagoval na mou vážně a jasně koncipovanou polemiku, publikovanou o týden dříve (EURO 41/2002). Nebudu se věnovat jeho osobním útokům a urážkám, spíše se podívejme na jeho argumenty, respektive neargumenty.
1. Jan Švejnar se zlobí, že polemizuji se zkrácenou verzí jeho článku, uveřejněnou v časopise TRANSITION. K tomu bych řekl, že:
- článek v časopise TRANSITION je publikován bez jakéhokoli varování, že zkrácení způsobilo zkreslení názorů autora. Proto je to - pro mne jako čtenáře - článek jako jakýkoli jiný. Jedná-li se o zkreslení, měl Jan Švejnar protestovat u vydavatele, ne se této verze článku zříkat v polemice se mnou;
- repliku jsem – stejně jako on – publikoval v populárním ekonomickém týdeníku, nikoli v akademickém časopise, a i to musí Jan Švejnar umět přijmout. Chce-li žít jen v akademickém světě, může v něm žít, pouští-li se do politických debat, musí očekávat adekvátní reakce. Nelze mít jen to lepší z obou světů, a právě o to se Jan Švejnar celých třináct let pokouší;
- struktura mých argumentů by však byla stejná i v akademické diskusi.
2. Na straně 60 říká: „ekonomické problémy související s transformací byly široce podceněny“! Kdy? Kým? Podcenil je – vinou nepochopení absurdní logiky komunistické ekonomiky – on, který v ní nežil a místo toho v Americe sympatizoval s ekonomikou dělnických samospráv bývalé Jugoslávie? Ubezpečuji ho, že nikdo z nás je nepodceňoval, ekonomických a sociálních důsledků přechodu z jednoho systému do druhého jsme se naopak obávali. Proto jsme ho prováděli velmi opatrně.
3. Říci v jedné větě „Václav Klaus“, „debakl českého hospodářství“ a „zapsání do dějin“ je hloupé a dětinské a hlavně to nemá nic společného s ekonomickou analýzou. Je to politická proklamace, navíc velmi osobního rázu.
4. Analýzou faktů - kromě holých dat – se Jan Švejnar nikdy neobtěžoval. Myslí to vážně, když říká, že jsme měli „poměrně kooperativní centrální banku“? Ví o tom něco? Ví o totálně nekooperativních zásazích centrální banky v letech 1996 a 1997? Jednou věcí je objektivní analýza těchto zásahů (kterou by si Jan Švejnar měl udělat, a to jak v mikropoloze, tak v makrosféře), druhou věcí je má zkušenost, že s vládou banka nekooperovala, že jsme byli řadou jejích zásahů zcela šokováni a že jsme se o nich leckdy dozvěděli až po jejich provedení. Pokud to Jan Švejnar neví, touto cestou mu to sděluji.
5. Švejnarovo nechápání vhodnosti či nevhodnosti použití slova recese pro popis eliminace neudržitelných výrob spjatých s komunistickou ekonomikou je za hranicí mého chápání. Úsměvné je, že cituje výklad používání slova recese ve Spojených státech na podporu své argumentace, když já se mu snažím vysvětlit, že loňský pokles ekonomiky v USA je něco úplně jiného než zmizení významné části tehdejší produkce při pádu komunismu a jeho iracionálního ekonomického systému.
6. Je už únavné reagovat na politické ataky, že jsme neprovedli „rychlé vytvoření silného právního rámce“ (strana 61), vynechám-li téměř žalovatelnou poznámku, zda šlo o „zanedbání“ nebo o „úmyslné“ kroky a spojování této věci s mou osobou.
Trvám na tom, že
- jsme vytvářeli nový právní řád neméně rychle a neméně pozorně než kterákoli jiná transformující se země;
- právní řád byl vytvářen koaličními vládami a parlamenty, nikoli Václavem Klausem;
- hlavními legislativci od roku 1990 do konce mé koaliční vlády v prosinci 1997 byli sociální demokrat Rychetský, předseda ODA Kalvoda a dnešní předseda KDU-ČSL Svoboda. Nejenže to nikdy nebyl Václav Klaus, ale nebyl to ani žádný představitel ODS.
Vážná a jemná úvaha, jdoucí mimo a nad úvahy Jana Švejnara, je o tom, zda byla u nás dosažena symetrie mezi mírou liberalizace (u nás asi větší než ve všech dalších zemích, zejména v oblasti kapitálového účtu platební bilance) a mírou regulace. Tady si nejsem jist, ale vím, že jsme spíše podlehli tlaku vnějších rádců, než že bychom právě tento liberalizační krok sami moc chtěli. O tom se ale Jan Švejnar nezmiňuje.
To všechno by ale vyžadovalo seriózní analýzu a seriózní diskusi, ale tu si Jan Švejnar nikdy nepřál.
