O lidech a osudech kolem ní
Zpátky za kopečky • Dívčina toužením posedlá • Astronomovy vzpomínky na veleještěry • Od chcíplého psa ke kaviáru • Kratochvilná psinďura • Hmota předbíhá světlo
Kvilda – Horní Vltavice – Lenora
Zpátky za kopečky Dnes už se to zase smí říkat. Těsně u hranic s Německem, na jihovýchodním svahu Černé hory, v nadmořské výšce 1172 metrů pramení nejdelší česká řeka. V komunistických časech, kdy bylo široké pásmo u hranic běžným lidem zapovězeno, se říkalo, že Vltava pramení u silnice vedoucí do Borové Lady.
Nejvýše položená česká obec Kvilda (1065 m. n. m.), od níž je k prameni Vltavy nejblíže, žije skromně z turistického ruchu. V devíti penzionech a horských chatách nabízí necelých čtyři sta lůžek. Od nich vedou značené stezky na rašeliniště či do mrazové kotliny s nejnižší naměřenou teplotou minus 41,6 stupňů Celsia.
Podobně jako pramen Vltavy změnili komunisté i nejvyšší šumavských vrchol. Oficiálně se jím stal Boubín (1362 m. n. m.), přestože Blatný vrch dosahuje 1367 m. n. m. a Plechý 1378 m. n. m. „O kopcích v pohraničním pásmu se mlčelo a děti se ve školách učily, že nejvyšší horou Šumavy je Boubín,“ říká starosta Horní Vltavice Jiří Fastner, do jejíhož katastru spadá i Boubínský prales. A i když Boubín dnes už zase není nejvyšší šumavskou horou, mohl by z něj být nádherný kruhový rozhled. Obce sdružené v mikroregionu Horní Vltava – Boubínsko tam chtějí postavit osmnáctimetrovou rozhlednu, ale správa Chráněné krajinné oblasti Šumava a ekologické spolky se postavily proti.
„Stavební povolení už bylo vydáno, ale ještě nenabylo právní moci. Očekávám, že teď se přihlásí s protesty spousta občanských iniciativ. Určitě se ozvou Děti Země, které s naším plánem už dříve vyjádřily nesouhlas. Přitom rozhledna na Boubíně tradičně bývala, strhli ji až roku 1973 kvůli špatnému technickému stavu,“ říká starosta Jiří Fastner.
Stavba bude dřevěná a prostředí nijak nenaruší, ale ochránci přírody se obávají, že by přilákala více turistů a jejich přítomnost že by přírodu poškodila. Právě o lákání více turistů a tím i posílení místní ekonomiky tamním obcím samozřejmě jde.
Mnoho lidí v regionu přišlo o svoji tradiční práci u státních statků a u lesů a příjmy z turistického ruchu mohou být jejich nadějí. „V obci máme dvacet tři nezaměstnaných, což znamená více než desetiprocentní nezaměstnanost. K tomu ale připočtěte, že řada lidí, když přišla o práci, se stala invalidními důchodci. Jakmile by práci měli, jejich zdravotní stav by už nebyl tak vážný,“ říká starosta Fastner. I mnozí z těch, kteří práci mají, musejí dojíždět do Vimperku nebo až do Strakonic.
Stejně jako v dalších šumavských obcích, bývala i v Horní Vltavici sklárna. Doložena je existence huti na zrcadlové sklo již v roce 1618. Obec je ale v archivech zmiňována ještě mnohem dříve, ležela na jedné z větví Zlaté stezky a nejstarší zpráva o Horní Vltavici je z roku 1257. Třeba i na tuto tradici je možné turisty lákat. Obec zatím sází především na nabídku možností sportovního vyžití. „V obci máme lyžařský vlek a nyní chceme koupit sněžná děla. Upravujeme běžecké tratě, v létě je tu hustá síť pěších stezek a cyklotras. Od března do června bývá splavná Vltava, stále je k dispozici fotbalové a víceúčelové asfaltové hřiště. A letos v létě hodlá pan inženýr Karas, který má s manželkou zemědělskou farmu, nabízet vyjížďky na koních,“ vypočítává starosta Fastner.
Komunální volby v Horní Vltavici vyhrála KDU-ČSL, ale všichni její kandidáti byli nestraníci. Podobně dopadly poslední komunální volby i v sousední Lenoře, ale tam nakonec zůstal starosta za KSČM. Nikdo z vítězné kandidátky nakonec starostovat nechtěl.
V Lenoře je ostatně podobná i nouze o práci a slavná sklářská minulost. Sklárna v Lenoře, jedna z mnoha desítek šumavských, byla sice založena až jako jedna z posledních, ale zato přetrvala až do druhé poloviny devadesátých let. Jan Meyer ji založil v roce 1834 a pojmenoval po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa ze Schwarzenberka.
Poslední předúnoroví majitelé lenorské sklárny, rodina Kraliků, se po listopadu 1989 chtěli do České republiky vrátit a sklárnu si koupit zpět. V privatizaci však uspěl jiný projekt. Dnes je zavřená a mezi lidmi prosakují zprávy, že v areálu jsou stále uskladněné nebezpečné látky, které se používaly k leptání a barvení skla.
Jeden z bývalých zaměstnanců, Luboš Bandík, se rozhodl na slavnou sklářskou tradici navázat a v roce 1999 založil Huť Barbora. „Stará sklárna spadala pod Crystalex a pak to prodali nějakému Pražákovi z ministerstva vnitra. Brzo podnik zavřeli a prý tam dosud jsou sudy s rtutí, pro Vltavu ekologická hrozba. Ona tedy za komunistů to nebyla obyčejná sklárna, sklářů nás tam bylo jen šestnáct a přitom zaměstnanců celkem dvě stě. Byla to prý rezerva pro případnou zbrojní výrobu,“ říká Bandík. On sám krach Crystalexu ani krach staré lenorské sklárny na vlastní kůži už nezažil. „Hned po revoluci jsem šel za kopečky. Pracoval jsem jako sklář v Bavorsku a vydělával jsem tři a půl tisíce marek měsíčně.“
Nyní zaměstnává dva další skláře, se kterými každý den dopoledne fouká sklo. O tom, komu prodává, nechtěl mluvit. „Jen obecně musím říct, že české skláře zachraňuje ruský trh,“ řekl Bandík. Tvrdí, že jako zaměstnanec v Bavorsku se měl mnohem lépe a že vážně uvažuje, že Huť Barbora zavře a zase půjde pracovat za kopečky. Podle něj ho svazuje spousta papírování, mnoho času ztratí při jednání s úřady.
Lipno - Loučovice – Vyšší Brod
Dívčina toužením posedlá Řeka cestou na jihovýchod nabírá na síle, ale pořád je to jen Teplá Vltava. Za Lenorou podtéká starý krytý dřevěný most a pomalu plyne Vltavským luhem, kde splývá se Studenou Vltavou. Po pravé straně luhu se rozkládají jedny z nejkrásnějších míst Národního parku Šumava. U Nové pece se Vltava vlévá do více než čtyřicet kilometrů dlouhého Lipna, největší umělé vodní nádrže v republice.
Zastupitelé lipenských obcí, stejně jako jejich kolegové výše na řece, věří, že svým voličům nejvíce pomohou, pokud přitáhnou co nejvíce turistů. Nyní dokonce založili Svazek lipenských obcí, jehož posláním bude obhajování společných zájmů v oblasti rozvoje cestovního ruchu.
Lipno už dávno není jen vodní hladina s plážemi a lodičkami. Jachting, windsurfing, cyklotrasy, umělá horolezecká stěna či antukové kurty patří tradičně silnější letní sezoně. Z výzkumu Jihočeské univerzity vyplynulo, že ze všech turistů, kteří zavítají do Jihočeského kraje, jich 58 procent přijede v létě a jen 16 procent v zimě (zbytek spadá na takzvanou mimosezonu, na jaro a podzim). Pro ekonomiku regionu je tedy důležité posílit zimní sezonu. V lyžařském areálu Kramolín je již k dispozici pět sjezdovek a další se připravují, v okolí je upravováno skoro padesát kilometrů běžeckých stop. Letos v únoru navštívil kramolínské sjezdovky i prezident Václav Klaus, aby podpořil místní radnici a podnikatele.
Přímo v obci Lipno v zátočině přehrady byl postaven rekreační park Marina Lipno. Připomíná středomořské plážové promenády a ještě září novotou. Ostatně druhá část tohoto rozvojového plánu obce Lipno je stále „ve výstavbě“. Marína, to jsou především nové apartmány, restaurace, kavárny a půjčovny sportovních potřeb. A pro vodní radovánky za špatného počasí - aquapark.
„Od Lipna k Loučovicím kráčí řeka Vltava ještě vážnou chůzí Stifterova Lesního poutníka, ale sotva mine Cikánskou horu, stane se z ní dívčina toužením posedlá, která se divoce roztančí po kamenech hladšího úhořího vazu, a její hadí, stříbrnou nahotu stěží zakryje oslnivé krajkoví pěn,“ popisuje Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené.
Loučovické papírny jsou prvním průmyslovým podnikem na Vltavě, a tedy i prvním potenciálně významným znečišťovatelem vody. „Papírna jako průmyslový podnik samozřejmě znečišťuje vodu, ale platí určité limity znečištění, do kterých se musíme vejít. Platíme poplatky za to, že vodu znečišťujeme, ale žádné pokuty. Limity plníme. Jsem tady tři roky a za tu dobu se tu nestala žádná ekologická havárie,“ říká místopředseda představenstva Papíren Vltavský Mlýn Jiří Hloužek. Kvalitu vody v řece pravidelně monitoruje Český hydrometeorologický ústav, jehož měření potvrzují Hloužkova slova. Papírny mají kvalitní čističky a i pod nimi je voda stále relativně čistá.
Papírny Vltavský mlýn jsou v provozu od roku 1886. Dnes produkují hygienické výrobky, jako jsou toaletní papíry a papírové kapesníčky, ubrousky a utěrky a dosahují ročního obratu 800 milionů korun. S třemi sty padesáti zaměstnanci jsou největším zaměstnavatelem v okolí a druhým (po papírnách ve Větřní) na celém Českokrumlovsku.
Zakladatel loučovických papíren Arnošt Porák byl odvážný investor. Když viděl valící se řeku, zdála se mu její síla nevyužitá a rozhodl se pro postavení továrny na papír. Jeho podniku se dařilo a investoval do rozšiřování výroby. Porák však přímo pomáhal i obci. Postavil školu, poštovní a telegrafní úřad, obytné domy pro své zaměstnance a společně s opatem vyšebrodského kláštera Bruno Pammerem také lokální železnici Certlov – Lipno.
Podobná velkorysost současným majitelům továrny chybí. Ředitel Loužek deklaruje, že „pokud je v obci průmyslový závod, musejí spolupracovat“. Na otázku, zda přispívají obci finančně, třeba na školu nebo na dětské hřiště, ale odpovídá: „To ne. Nejsme na tom ekonomicky zase tak dobře, dlouho jsme byli ve ztrátě. Pomůžeme třeba s přípravou setkání důchodců.“
Spíše potok, díky lipenské přehradě už dávno ne řeka prudkosti a síly z dob Arnošta Poráka, teče pod papírnou kolem kamenného moře Čertovy stěny do Vyššího Brodu. V řečišti jsou monumentální obří hrnce, vyhloubeniny v žulových balvanech, svědci bývalé dravosti řeky. Ve skalnatých podkladech říčního koryta se vytvářely stojaté víry, které za staletí vymlely až metrové díry v tvrdých balvanech. Podle legendy na Kazatelně Čertovy stěny dlel ďábel, jenž mařil stavbu kláštera ve Vyšším Brodě.
Cisterciácké opatství bylo založeno v polovině třináctého století Vokem z Rožmberka, v klášterním archivu je dochována zakládací listina vydaná pražským biskupem Janem III. z Dražic 1. června 1259. Klášternímu komplexu, který je dílem francouzské gotiky, se vyhnula většina pohrom a válek, a tak zůstaly zachovány nejen stavby, ale i inventář. Včetně rokokové klášterní knihovny se sedmdesáti tisíci svazky, Závišova pozlaceného kříže z druhé poloviny 13. století a obrazu Madony Vyšebrodské z počátku 15. století.
Citelněji byl klášter zasažen až v padesátých letech dvacátého století, když komunistická vláda mnichy z kláštera vyhnala. Cisterciáci se vrátili v roce 1990, když byla jejich řádu část kláštera navrácena. Dnes jich působí ve Vyšším Brodě devět. Budovy našli ve zdevastovaném stavu. Od bratrů z klášterů v západní Evropě obdrželi finanční prostředky na nejnutnější opravy. „Museli jsme ihned opravit alespoň střechy, abychom měli kde bydlet,“ říká převor kláštera páter Justin. Další opravy financují ze vstupného z prohlídek a nájmů, což dělá ročně dva miliony korun, a ze sponzorských darů. Nejvýznamněji přispívá – loni částkou čtyřicet tisíc eur - rakouský Spolek pro obnovu Vyšebrodského kláštera. „Od ministerstva kultury jsme loni nedostali nic. Od krajského úřadu jsme dostali grant na opravy ve výši čtyři sta tisíc korun. Ale říkám, zaplať Pán Bůh za ně, mohlo by to být s penězi od státu ještě horší,“ říká převor Justin.
Část z budov je již krásně opravená, na části se pracuje a část se samovolně sesouvá. Budovy v nejhorším stavu jsou ty, které cisterciákům v restitucích vráceny nebyly. Třeba klášterní pivovar, kde se vařilo šest set let, si stát ponechal. Sídlil v něm státní statek a přilehlé budovy využívaly bytové družstvo Most a podnik Barvy Laky. „Patří jim nadále, jen ty budovy už jsou v takovém stavu, že prakticky nejdou využívat. Barvy Laky nám samy jednu malou budovu vrátily, když jim spadla,“ říká převor Justin.
Cisterciáci spolupracují s obcí – v klášteře probíhají varhanní koncerty, zahradu dali k dispozici městu jako veřejný park. Ale aktivitu směrem ke společnosti i opravy kláštera považují až za druhotné. „Navazujeme na prvopočátky mnišství a snažíme se, aby náš život byl co nejvíce soustředěn na Boha. Sedmkrát denně máme společné modlitby,“ vysvětluje páter Justin jejich ideál a životní styl.
V klášterním kostele jsou kromě opatů, představených kláštera, pohřbeni také jeho zakladatelé Rožmberkové. Vyšší Brod byl pro tento bohatý šlechtický rod centrem duchovního života, a i když poslední z Rožmberků, Petr Vok, zemřel již 6. listopadu 1611 (!), cisterciáci stále drží původní dohodu a pravidelně se za členy tohoto rodu modlí.
Český Krumlov – Kleť
Astronomovy vzpomínky na veleještěry Pár kilometrů pod Vyšším Brodem se Vltava nečekaně obrací k severu. Vždycky tomu ale tak nebylo. Dříve tekla dál jihovýchodním směrem a vlévala se do Dunaje. Po staletí se opakovaně vynořuje nápad prokopat kanál spojující Vltavu s Dunajem. Ten by mohl být dávnou vzpomínkou a jeho případná realizace jen restitucí starého říčního koryta. Přišla o něj ve třetihorách, kdy mocné tektonické pohyby způsobily prudkou změnu toku.
Řeka míjí vysoko na skále postavený gotický hrad Rožmberk a proplouvá k dalšímu průmyslovému podniku, k dalším papírnám. JIP Větřní, větší a významnější podnik než loučovický Vltavský mlýn, bývaly až do devadesátých let jedním z největších znečišťovatelů Vltavy. Dnes však i tato papírna musí své odpadní vody filtrovat v kvalitních čističkách. Hned za Větřním v meandrech Vltavy leží nejkrásnější jihočeské město a dříve číslo dvě na seznamu vltavských znečišťovatelů, Český Krumlov.
Renesanční Český Krumlov, který je od roku 1992 zapsán v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, patří mezi několik měst, která se v devadesátých letech opravdu radikálně proměnila. Staré gotické a renesanční domy v historickém jádru byly opraveny a povětšinou proměněny na hotely a restaurace. Radnice i místní podnikatelé pochopili, jakou hodnotu památky skrývají a jak ji ekonomicky využít.
„Kolik turistů přijede, nelze přesně spočítat. Odhady se liší, a to i dost výrazně. Vycházíme z údajů o počtu přenocování, návštěvnosti zámku a vytíženosti parkovišť a odhadujeme, že do Krumlova ročně přijede šest set tisíc až jeden milion návštěvníků,“ říká Zdena Flašková z destinačního managementu města.
Krumlov patřil mezi nejpostiženější předloňskou stoletou vodou. Silně zasažen byl i pivovar Eggenberg, který leží na samé hranici historické jádra. Vltava strhla takzvaný americký most, přes nějž se do pivovaru vjíždělo, a rozlila se do pivovarských zahrad. Ředitel Rostislav Zagora spočítal povodňové škody na majetku pivovaru na dvě stě milionů korun. „Pojišťovna uhradila jenom část, se zbytkem si musíme poradit sami. Není to snadné, nejsme velký podnik. Náš roční obrat dělá jen padesát milionů korun,“ říká Zagora. Jím vedený pivovar patří s výstavem čtyřicet osm tisíc hektolitrů ročně mezi malé pivovary, ale vzhledem k lokalizaci v centru turisticky oblíbeného České Krumlova by mohl vydělávat i na prohlídkách či ubytování. „Prohlídky nabízíme a ročně k nám přijde na exkurzi zhruba deset tisíc lidí. Ubytovací kapacity ale žádné nemáme, i když prostory by k tomu byly. Máme v plánu s tím něco podniknout. Záleží však na zajištění dostatku financí pro takovou investici, a také na jednání s památkáři. Ta jsou vždycky velkým problémem. S památkáři jsou vždycky velké tahanice, které nás zbytečně zdržují,“ říká ředitel areálu, který byl stavěný od šestnáctého do osmnáctého století.
Meandry pod Českým Krumlovem se Vltava vlní k dalšímu cisterciáckému klášteru. Zlatá koruna byla založena ve stejné době jako klášter vyšebrodský, ale nepřežila josefínskou reformaci. K majetku kláštera patřila vzácná relikvie trnu z Kristovy koruny, darovaná králem Přemyslem Otakarem II. Ve čtrnáctém století nakoupili cisterciáci ze Zlaté koruny vinice v okolí Pasova, což se o století později ukázalo jako velmi prozíravá investice. V patnáctém století se tam totiž mniši, prchající před husity, mohli bezpečně skrýt.
Nad Zlatou Korunou, nad Českým Krumlovem i nad vojenským výcvikovým prostorem Boletice je v chráněné krajinné oblasti Blanský les na kopci Kleť stejnojmenná astronomická observatoř. Ve specializaci na blízkozemní planetky je druhým nejúspěšnějším pracovištěm na světě. „V USA se specializují na vyhledávání planetek, my na zpřesňování jejich drah. Ty se u blízkozemních planetek stanovují s ohledem na přiblížení k Zemi na sto let dopředu. Nechceme dopadnout jako veleještěři, které dorazila právě srážka Země s planetkou. Musíme být připraveni – srážka s planetkou o průměru 150 metrů by způsobila katastrofu pro celý světadíl a půlkilometrová planetka by už pravděpodobně měla na svědomí globální katastrofu. Pokud bychom o blížícím se střetu věděli alespoň dva měsíce dopředu, šlo by snad vychýlit směr pohybu planetky a střetu zabránit,“ říká kleťský astronom Miloš Tichý, objevitel komety Tichý. Podle něj by „stačilo“ na planetku namířit obrovské, zhruba kilometrové zrcadlo a soustředěný paprsek by rozžhavil její povrch. „Začne unikat pára, zákon akce a reakce platí i ve vesmíru, takže její dráha by se vychýlila a Země by byla zachráněna,“ říká Tichý.
Když objevil kometu, ptali se ho jeho kolegové ze světa, jakého uznání se mu dostalo od vlády. „Když jsem jim říkal, že jsem nedostal ani e-mail, tak si mysleli, že si dělám legraci.“ Kometa Tichý přiletí opět v roce 2007 a astronom už má přislíbený pozorovací čas na několika observatořích na světě pro případ, že by nad Kletí bylo zataženo.
Objevování ale není Tichého hlavní džob, tím je počítání drah. Pro zjednodušení práce navrhl ve spolupráci s kolegy počítačový program, který ztotožní nasnímané objekty s objekty v hvězdném katalogu. „Američani říkali, že takový program nelze vytvořit. Tak jsem to matematicky navrhl, kolega to naprogramoval a krásně to funguje. Bylo to geniálně jednoduché. Ten program máme jako jediní na světě. Američanům ho neprodám ani za sto tisíc dolarů, oni přece říkají, že nejdůležitější je mít technologický náskok,“ říká Tichý a pochvaluje si, že mu jako vědeckému pracovníku loni zvýšili plat a že nyní již bere tolik jako učitelé na základních školách.
Boršov nad Vltavou – České Budějovice - Hluboká
Od chcíplého psa ke kaviáru Ještě než narazí do krajského města, protéká Vltava dalším tradičním podnikem. Mlýny a těstárna v Boršově nad Vltavou fungují již sto dvacet let a dnes mají na trhu těstovinářské produkce v Česku pětinový podíl. Základem společnosti Bratři Zátkové, pojmenované podle jejích zakladatelů, je továrna na výrobu těstovin a pšeničný a žitný mlýn.
„Náš byznys není moc profitabilní, marži máme jen dvě až tři procenta, protože obchodní řetězce strašně stlačují cenu potravin,“ říká ředitel společnosti Bratři Zátkové Pavel Hrdina. A tak jím vedená společnost s půlmiliardovým obratem a půldruhou stovkou zaměstnanců dosahuje ročního zisku pouze kolem deseti milionů korun. Vyměnit technologii mlýna by přitom byla investice za sto milionů korun a nová těstárenská linka přijde na šedesát milionů. „Naštěstí takové investice nejsou nutné. Mlynářství je konzervativní obor, kde se toho moc nemění, a technologický zlom v těstovinách – přechod na vysokoteplotní sušení – z počátku devadesátých let již máme za sebou. Můžeme se proto vyvíjet metodou pomalého vylepšování provozu. Třeba linka nemusí být nová, stačí ji repasovat a vylepšit,“ komentuje mlýnsko-těstárenský byznys ředitel Hrdina.
V Českých Budějovicích se do Vltavy vlévá první velký přítok – Malše. Řeka oblévá historické centrum i několik průmyslových podniků na severu města. Nejvýznamnější budějovickou firmou je prosperující národní podnik, pivovar Budvar. V loňském roce dosáhl zisku před zdaněním přes 350 milionů korun, což představovalo meziroční nárůst o 28 procent. A ekonomický ředitel Budějovického Budvaru Petr Jánský je přesvědčen, že bude ještě líp: „Cena piva v České republice je extrémně nízká a bezesporu poroste. Je totiž nízká nejen ve srovnání s cenami piva ve všech ostatních zemích Evropské unie, ale i ve srovnání s cenou balené vody.“
I když leží Budvar poblíž Vltavy a jde o tradiční pivovar, z vody z řeky nikdy nevařil. „Vodu bereme z vlastních více než tři sta metrů hlubokých studní, kde se na jejím vzniku podílí kondenzace ve vazbě k zemskému jádru,“ říká Petr Jánský. Podobně se pyšní i dalšími surovinami: „Používáme nejkvalitnější suroviny ze všech pivovarů ve střední Evropě. Nejkvalitnější moravský slad, chmel výhradně jen žatecký poloraný červeňák a naše vlastní kvasinky, jejichž kmeny se tu štěpí již od konce 19. století.“
S výtočí 1,25 milionu hektolitrů obsadil Budvar nejen většinu svého města, ale společně s plzeňským Prazdrojem i většinu republiky. V Českých Budějovicích si v polovině devadesátých let koupil i historický dům u hlavního náměstí, takzvaný Malý pivovar, kde se pivo vařilo již v 15. století, a provozuje v něm čtyřhvězdičkový hotel, pivnici Budvarku, kavárnu s cukrárnou a špičkovou restauraci.
Budějovice mají sice ještě další pivovar, vaří Samson, ale nejsou jen městem piva. Přímo s Budvarem sousedí úspěšný strojírenský komplex Motor Jikov Group, který exportuje šedesát procent své produkce. „Našich šest akciových společností – Adaco, Uni CZ, Motor Jikov, Fostron a dvě slévárny - je schopno zajistit výrobu nářadí, obrábění a montáže celků, slévárenství hliníku, zinku a šedé i tvárné litiny. Vyrábíme například nýtovací pistole pro americký koncern Textron, vzduchové komponenty pro nákladní automobily, dílce pro tiskařské a pletací stroje, komponenty pro ovládání brzd pro americký koncern Teleflex, speciální bubnové sekačky na vysokou trávu pro společnost Mountfield či ručně vedené čisticí sroje pro firmu Tennant,“ představuje skupinu firem s obratem 1,3 miliardy korun její generální ředitel Miroslav Dvořák.
Na rozdíl od vžitých představ prý nepředstavuje pro strojírenství čínská konkurence smrtící hrozbu. „Výrobkům z Číny sice nejsme schopni konkurovat cenově, ale oni zase nezvládají naši kvalitu a termíny dodávek. Odběratelé používají čínské výrobky spíš k vyvinutí tlaku, abychom šli s cenami dolů, než že by vážně chtěli odejít. Náš hlavní problém leží na opačné straně. Je jím vývoj ekonomiky v USA a vývoj kurzu dolaru,“ tvrdí ředitel Dvořák.
Severně od Budějovic protéká Vltava krajem rybníků a krásným městečkem Hluboká nad Vltavou. „Dřív tady chcíp pes. Nic tu nebylo, dvě hospody pro tři a půl tisíce místních. Dnes je tu čtyřicet hospod a v sezoně se od parkoviště k zámku táhnou zástupy turistů, hlavně cizinci,“ pochvaluje si polistopadovou proměnu Miloš Balák, generální ředitel Lesů Hluboká.
Tento podnik pečuje o jedenáct tisíc hektarů převážně státních a obecních lesů. Provádí těžbu i prodej dřeva, úklid klestu, zalesňování a péči o nové kultury až do fáze vzrostlého lesa. Ročně vysadí 700 tisíc stromků a vytěží 75 tisíc kubíků dřeva. „Zalesňujeme víc, než vytěžíme, protože se věnujeme i zalesňování zemědělských půd v oblastech, které jsou nevhodné pro intenzivní zemědělskou činnost,“ říká Balák.
Jádro byznysu jejich společnosti ale podle Baláka příliš ziskové není: „Lesnictví je dlouhodobá činnost a vychází z dvouprocentní diferenciální renty, takže se na něm zbohatnout nedá.“ Společnost proto hledala další možnosti, jak si vydělat a jak také zajistit pro zaměstnance práci i na zimu, kdy jí je v lese málo. Kromě k lesu blízkým firmám – Letecké lesní, věnující se vápnění a hnojení vrtulníky, a krajinářské Eko-les rekultivační – vybudovala proto továrničku na výrobu kaviáru.
Z Aljašky nakupují zmražené lososí matečnice, z nichž osm lidí v kaviárovně vyrábí lososí kaviár Imperátor. Matečnice se nechají pomalu rozmrznout a potom jdou do míchačky, kde se od sebe jikry oddělují. Perou se ve speciálně čisté vodě – pitná kohoutková voda prochází ještě přes jednu čističku. A potom přichází ruční práce. Tři zaměstnankyně v rouškách stojí u jednoho stolu s hromadou oranžových kuliček, které pinzetou probírají a třídí. Loni takto kuličku po kuličce vyrobily téměř tři tuny kaviáru.
Kaviárovna v České republice je novinkou, ale obchod s rybami patří na Hluboké mezi nejtradičnější odvětví. Rybniční soustava tvořila v minulosti páteř hlubocké ekonomiky, v šestnáctém století plynula téměř polovina veškerého výnosu panství právě z prodeje ryb. Počátkem dvacátého století čítalo zdejší schwarzenberské rybniční hospodářství 124 rybníků a produkovalo 160 tun ryb. V posledních letech Rybnikářství Hluboká hospodaří na obdobné rozloze na 180 rybnících, ale roční výlov tržní ryby se řádově zvýšil na 1300 tun.
V minulosti i současnosti jsou to hlavně kapři. Zasedací místnosti Rybnikářství Hluboká však dominuje vypreparovaná trofej jesetera, ryby z oblasti Kaspického moře. „Na líhni v Mydlovarech držíme generační hejno pro genetické zdroje. Budeme se snažit o jejich rozmnožení, někteří pohlavně dospívají až v deseti letech. Uvidíme, jaký o ně bude zájem. Máme tam jesetera malého, ruského, hvězdnatého a sibiřského. Tady na skříni je Viza velká, takzvaná bělucha, která v dospělosti měří přes dva metry a váží tři metráky,“ říká ředitel rybnikářství Vladimír Kaiser.
„Výrobní cyklus“ kapra je čtyřletý. Váčkový plůdek je na dva roky nasazen do plůdkového výtažníku, odkud se o váze deset až dvacet deka nasazuje do rybníků, kde roste další dva roky do kusové hmotnosti 1,5 až 3 kilogramy. Rybníky je však třeba nejen nasazovat a lovit, ale i čistit. „Jenže jako prvovýrobci při současných cenových hladinách nemáme na to, abychom rybníky vyváželi a čistili z vlastních zdrojů. Rybník neslouží navíc jen nám, je to významný krajinný prvek s řadou významů. Slouží jako zásobárna vody, ochrana proti přívalovým dešťům, k rekreačním i ochranářsko-ornitologickým účelům. Čistíme podle množství dotací od ministerstva zemědělství,“ říká ředitel Kaiser. V praxi to znamená, že za posledních deset let bylo vyčištěno jen pár procent z celkové rybniční plochy. Vyhrnovačky většiny rybníků se totiž nedělaly desítky let.
„Po předloňských povodních, které rybníky velmi zanesly, uvolnilo ministerstvo pro loňský rok sedm set milionů korun na odbahnění rybníků. My jsme získali dotace pro vyčištění deseti rybníků, jejichž průměrná hloubka se tak zvýšila skoro o jeden metr vyvezeného bahna. Pokud budou dotace i pro další roky, budeme ve vyvážení pokračovat, pokud nebudou, nebudeme,“ říká ředitel Kaiser. Podle něj na rychlém zanášení rybníků sedimentem nese velkou vinu i moderní zemědělství: „Ještě před deseti lety byly na předhůřích Brd jen pastviny, dnes tam lze pěstovat už i kukuřici. A když potom zaprší, půda ze svažitých polí letí dolů napřímenými koryty potoků a skončí až v rybnících.“
Týn – Zvíkov – Orlík – Kamýk – Slapy - Štěchovice
Kratochvilná psinďura Údolní nádrží Hněvkovice teče Vltava kolem jaderné elektrárny Temelín a přitéká do klidného Týna nad Vltavou. Býval centrem plavců, kteří splavovali dřevo do Prahy. V osmnáctém století zde byl založen plavecký cech, týnská loděnice Jana Šíleného vydržela v provozu ze všech vltavských nejdéle a bývala tu nejvýznamnější císařská solnice. Dnes starou slávu města připomíná jen místní muzeum, o kterém pořádně nevědí ani místní.
Seděli jsme u oběda v restauraci Na zámku a po velké porci dobrého a ve srovnání s Hlubokou, Krumlovem či Budějovicemi šíleně laciného jídla (stálo méně než padesát korun) jsme se servírky ve středních letech přeptali na muzeum. Věděla jen, že je někde ve městě. Nakonec nám poradily dvě stařenky, muzeum bylo přímo naproti restauraci, servírka jej každý den měla před očima. Kromě expozice historie Týna je v něm velká mineralogická sbírka vltavínů a výstava loutek Matěje Kopeckého, který zde působil. Na paměť „loutkáře, vdovce a žebráka“ týnský loutkový odbor tělocvičné jednoty Sokol hrával za první republiky „Kratochvilné psinďury“.
Pod Týnem se vlévá Lužnice a Vltava výrazně nabírá na šíři. Bývalými Červenskými proudy obeplouvá zvíkovský ostroh s gotickým hradem a přibírá Otavu.
Na Zvíkově vyrostl v devadesátých letech na zelené louce minipivovárek, který dobře ilustruje nejen zaměření této oblasti na rekreanty a turisty, ale také ekonomický vývoj transformačních let. Pivovarský dvůr Zvíkov vybudoval před deseti lety Michal Voldřich s Josefem Valentou s ideou postavit repliku tradičního jihočeského hospodářského dvora s vlastní pekárnou, uzenárnou a pivovarem. Součástí areálu měl být i hotel, ten se však již dostavět nepodařilo. Firma, kterou úvěrovala IPB, nebyla schopna své závazky splácet a nakonec skončila v Trustfinu. Po pádu úvěrující banky došlo i k zavření pekárny s uzenárnou a dnes běží jen vlastní minipivovar s výbornou restaurací. „Jelikož nemáme dostavěnou ubytovací část, ukázalo se jako nejekonomičtější pekárnu i uzenárnu uzavřít. Stejně tak se ukázalo rozumné mít v lednu a únoru zcela zavřeno, šetřit energie i vybavení a plně se soustředit na letní měsíce,“ říká vedoucí provozovny a manželka zakladatele Dagmar Voldřichová.
Velké restauraci pivovarského domu dominují dvě měděné varny, kde sládek Vladimír Ličman vaří Zlatou labuť, a otevřené ohniště. Kvalita kuchyně i piva jsou vyhlášené. „Snažíme se získávat lidi duchem pivovaru, dáváme jim ochutnávat pivo v různých stádiích výroby a seznamujeme je s tím, jak se vaří,“ říká Dagmar Voldřichová.
Původně chtěli majitelé nejen pečivo a uzeninky, ale i pivo rozvážet i do jiných restaurací. „Když si ale pivo prodáme sami, máme na něm mnohem vyšší marži. A také se množily stížnosti, neboť hostinští neuměli s naším nepasterizovaným kvasnicovým pivem zacházet, teplota na sedmém schodě jim dlouho nevydržela. Ročně vyrobíme tři sta hektolitrů piva, které si tu i sami prodáme,“ popisuje Dagmar Voldřichová. Uzemnění budovatelských snů je zřejmé i z plánů na hotel. Dnes je v budově pět pokojů a místo s výstavbou dalšího křídla se počítá s rozdělením pokojů na menší a s vystavěním dalších v podkroví.
Prakticky až k Praze je Vltava jednou velkou rekreační oblastí. Dnes navazuje jedna přehrada na druhou, což změnilo romantiku dřívějších dravých proudů v hlubokých údolích a také charakter řeky. „Z našeho pohledu to už ani není řeka. Je tak zapřehradovaná, že má vlastně charakter rybníka,“ říká Mark Rieder, vedoucí oddělení jakosti vod Českého hydrometeorologického ústavu.
Stěžejním článkem vltavské kaskády je vodní dílo Orlík. Objemem je největší akumulační nádrží v republice, vzdouvá Vltavu v délce 70 kilometrů, Otavu dvaadvaceti a Lužnici sedmi kilometrů. Vodu zadržuje 90 metrů vysoká betonová hráz, jejíž zeď je u paty široká 60 metrů. Elektrárna Orlík umožňuje velmi rychlé najetí s přifázováním k síti za 128 vteřin a je dálkově ovládána z centrálního dispečinku ve Štěchovicích. Ředitel úseku vodních elektráren společnosti ČEZ Aleš Tomec při prohlídce útrob elektrárny ukazuje na dva demontované rotory: „To je technická rarita, neboť strojovna byla konstruována tak, že mohl být opravován vždy jen jeden ze čtyř bloků. Jenže povodně způsobily katastrofální škody a my jsme potřebovali čištění, opravu a obnovu provozu maximálně urychlit.“ Poslední stroj orlické elektrárny by měl být spuštěn letos v prosinci. Povodňové škody ČEZ dosáhly tří čtvrtin miliardy korun.
Krajina u Orlíku zůstala krásná i po vybudování nádrží, a tak si ji k rekreaci vybral i Ústřední výbor Komunistické strany Československa. V hlubokých lesích na Vystrkově si nechal postavit hotelový komplex. Na středním toku Vltavy totiž nikdy nebyl žádný průmysl, ani intenzivní zemědělství.
Vzácným úkazem průmyslového podniku mezi Týnem a Štěchovicemi bývala Rothova továrnička v Cholíně. Bývalou koželužnu na jemné kůže, z níž ženy v okolí doma šily rukavičky, zaplavila Slapská přehrada. Dnes si mohou Rothovu továrnu prohlédnout už jen potápěči. Podle potápěčského průvodce jsou v hloubce dvaceti metrů „pěkné vysoké zdi“, které patřily elektrárně sousedící s továrním komplexem. A o kousek výše, v hloubce deseti metrů, jsou ruiny bývalé luxusní vily ředitele Živnobanky, kterou místní nazývali „hrádečkem“.
S výjimkou vodních elektráren bývaly větším podnikem až papírny ve Vraném, v nichž se od roku 1853 tiskly rakousko-uherské bankovky. V září roku 2000 byl ale provoz papírny ukončen, pracovníci propuštěni a je udržován pouze provoz kotelny, vodárny a trafostanice.
Podél řeky kromě rekreačních objektů stále funguje i několik kamenolomů a ve městech menší firmičky, ale jejich význam je buď mizivý, anebo se jakékoli publicitě brání. V Kamýku již v roce 1990 obnovili bratři Ladislav a Lubomír Spálenští přerušenou rodinou podnikatelskou tradici, založenou v roce 1888. Na místě bývalé pily vybudovali závod na výrobu dřevěných profilových lišt, ale hovořit o něm nechtějí. „My podnikáme pro radost a nestojíme o to, aby si nás kvůli článku v novinách všimli nějací vyděrači z Příbrami. Takže v žádném případě nemáme zájem poskytovat vám rozhovor a ukazovat podnik,“ ukončil telefonický kontakt Ladislav Spálenský, spolumajitel firmy.
Rekreační charakter oblasti v devadesátých letech ještě podtrhlo významné zvýšení kvality vody ve Vltavě a ještě jedna událost. Zdejšímu životnímu prostředí hrozilo vážné nebezpečí, když se uvažovalo o těžbě zlata u vesničky Mokrsko. Průzkumem podniku Geoindustria tam bylo objeveno největší známé ložisko zlata ve střední Evropě. Obsahuje přibližně sto tun žlutého kovu a největší zásoby skrývá vrch Veselý. Těžba a kyanidové zpracování rudy přímo v centru rekreační krajiny se však ukázaly jako neúnosné a obec Chotilsko s vesničkou Mokrsko se jim ubránily.
Řež – Hořín – Mělník
Hmota předbíhá světlo Řeka se provalí hlavním městem a u klecanského kamenolomu se stočí ostře doleva a několik kilometrů teče západním směrem. Míjí hradiště na Levém Hradci, kde již v devátém století Přemyslovci vybudovali knížecí hrad a kde byl také postaven nejstarší křesťanský kostel na našem území. Románská rotunda byla založena po roce 870 a její základy jsou dochované pod dnešní barokní lodí kostela svatého Klimenta. V další vltavské zátočině, kde je řeka hluboko zaříznutá do údolí a ohraničená příkrými stěnami, je skryt Ústav jaderného výzkumu Řež.
„Vidíte, jak je celý areál skrytý? Vznikl v roce 1955 jako jeden z ústavů Akademie věd a kvůli jadernému programu se v rámci studené války usilovalo o jeho utajení. K tomuto účelu bylo vybráno opravdu ideální místo. Že se vám tu líbí,“ vítá nás v Ústavu jaderného výzkumu Řež (ÚJV Řež) jeho vědecký tajemník Zdeněk Kříž.
Vstup do areálu kromě sličné recepční hlídají i pistolníci. „Mezinárodními dohodami jsme zavázáni k určitému bezpečnostnímu režimu. Je zde malý jaderný reaktor a skladujeme tu jako palivo obohacený uran, což je materiál, který musí být přísně střežen,“ poznamenává Kříž cestou k reaktoru. V budově, kde je umístěn, musíme odevzdat mobilní telefony, neboť by v nich mohla číhat dálkově odpalitelná nálož. Po absolvování bezpečnostní prověrky pod detekčním rámem nás pracovníci v bílých pláštích poučí, jak se máme chovat v případě jaderného poplachu, a vybaveni dozimetry můžeme k reaktoru.
Nahlížíme do jeho středu do modře světélkující vody. Zdeněk Kříž nám vysvětluje princip této fyzikální kuriozity, takzvaného Čerenkova záření, z čehož si jako laici pamatujeme jen to, že hmota někdy může předběhnout světlo. Výzkumný reaktor LVR-15 o výkonu deset megawattů slouží k ozařování konstrukčních materiálů pro jaderný průmysl, simulaci podmínek v primárním okruhu jaderných elektráren, výrobě radioizotopů pro lékařství a pokusům s neutrony.
V ústavu, který na příští rok chystá velkolepé oslavy svých padesátin, patří kromě reaktoru ještě několik divizí. Divize Energoprojekt projektuje elektrárny a mezi její referenční stavby patří i Temelín. Další významná divize vyrábí radiofarmaka, například samarium pro tišení bolestí kostních metastáz.
„Většinu našeho výzkumu financuje společnost ČEZ, náš rozhodující akcionář, a potom stát. Získáváme ale také prostředky ze zahraničí, za peníze z fondů Evropské unie jsme například počítali, jaké budou turbulence za novým airbusem. Zdaleka se ale nevěnujeme jen výzkumu. Hrdí můžeme být na PET centrum, které jsme vybudovali společně s nemocnicí Na Homolce. Jde o pozitron emitující tomografii, která umožňuje například mimořádně přesnou diagnostiku nádorů už ve fázi jejich tvorby,“ říká ředitel ústavu František Pazdera.
Akciová společnost ÚJV Řež zaměstnává 840 lidí, loni dosáhla obratu 814 milionů korun a po řadu let hospodaří v kladných číslech. Úzké propojení výzkumu s byznysem (v areálu je i technologický park) a dobré manažerské vedení by mohly být inspirací i pro některé ústavy Akademie věd.
Větrušickou roklí v přírodním parku Dolní Povltaví přitéká Vltava do Kralup. Město, jemuž dominují Česká rafinérská (největší zpracovatel ropy a výrobce ropných produktů v České republice) a Kaučuk (výrobce syntetického kaučuku a polystyrenových plastů), k žádné delší zastávce neláká.
Zato o kus dál zdobí Vltavu několik zámků. Kromě poměrně známých v Nelahozevsi a ve Veltrusích je to ještě zámek, respektive jeho trosky v Hoříně. Ještě v knize Hrady a zámky v České republice z roku 1958 je uváděn jako „nejpůvabnější a nejpůvodnější z našich rokokových zámků“. Jenže v sedmdesátých letech se v něm usídlilo zemědělské učiliště.
„Býval to opravdu krásný zámek, sídlo naší rodiny. Stát to ale úplně zničil, vrátili mi ho bez střechy,“ říká Jiří Lobkowicz, majitel mělnického panství. Dílo zkázy pak před dvěma roky dokonala stoletá voda. „Je to dárek, na který nyní nemám peníze,“ říká Lobkowicz.
Nádherná secesní zdymadla plavební komory Hořín fungují na devadesát let starém technologickém vybavení na principu ozubených kol a vymezují poslední kilometr řeky před soutokem s Labem.
Nad nultým kilometrem na vinou révou porostlém opukovém vrchu ční renesanční zámek Mělník. Koncem desátého století si jej za své sídlo vyvolila Emma, vdova po Boleslavu II. Od té doby byl obýván vdovami českých králů a knížat, za Karla IV. se město Mělník stalo věnným majetkem českých královen, jako poslední zde žily manželky Jiřího z Poděbrad. Po třicetileté válce zámek vlastnili Černínové, jejichž poslední dědička Marie Ludmila se v roce 1753 provdala za Augusta Antona Lobkowicze. Rodina Lobkowiczů jej vlastnila až do května 1948, kdy jej vyvlastnila komunistická vláda.
V listopadu 1991 se Lobkowiczové na Mělník vrátili. „Nyní tu bydlíme málo, zámek je otevřen veřejnosti, ale chceme si tu s manželkou postavit malý byt. Především musím celý zámek opravit. Komunisti strašně poškodili jeho statiku,“ říká Jiří Lobkowicz. „Veškeré opravy financuji ze svého, nechci žádné peníze od státu. Rozhodl jsem se, že ho opravím sám. Vrátili jsme se, chtěli jsme ty zámky zpátky, tak je odpovědnost teď na nás. Stát ať investuje do památek, které mu patří.“ Rekonstrukce zatím zdaleka není u konce a doposud stála desítky milionů korun.
Jiří Lobkowicz ale zámek nejen opravuje, ale i dostavuje. Přiznává, že s památkáři má občas spory: „Vždycky jsem je ale přesvědčil argumenty. Nechtěli třeba, abych okna v této chodbě zasklil. Tak jsem jim vysvětlil, že to bylo nedokončené křídlo zámku a že ho chci dokončit.“ A s mírným despektem dodává, že jeho rodina – na rozdíl od památkářů – staví zámky už šest set let, takže o tom něco ví.
Když nás provázel po svém zámku, bylo zřejmé, že na rozdíl od většiny lidí se na svět dívá pohledem dlouhé rodové historie. Po stěnách visely portréty jeho praprababiček a prapradědečků. „Tyto obrazy jsme koupili, aby mohly být tady na zámku vystaveny,“ ukazuje na lunetu Karla Škréty z poloviny 17. století s výjevem ze života svatého Václava. Ptám se, jestli až po listopadu, nebo ještě když žil ve Švýcarsku? „Počátkem devatenáctého století.“
Na opravené renesanční fasádě severního křídla ukazují čas sluneční hodiny s latinským nápisem: „Stín hodin naznačuje, kolikátá je. Podle stínu ale nepoznáš, čím jsi, dokud nepřijde stín tvé smrti.“ Na otázku, čím jsi, odpovídá Lobkowiczům jejich rodové heslo: „Popel jsem a popel budu.“
Odkazy k věčnosti se na zámku ostře střídají se vzpomínkami na nedávnou minulost i s ruchem současnosti. „Tenhle psací stůl používal komunistický ministr kultury. Tyto skříňky byly v pracovně předsedy vlády. Tady v této jídelně zasedávalo vedení místní komunistické organizace,“ ukazuje Jiří Lobkowicz. Dnes jsou však již tato místa a předměty restaurovány a vystaveny na zámku v rodovém muzeu.
Kromě turistických prohlídek je zámek otevřen i pro svatební hostiny či firemní konference. „Celý zámek se dá pronajmout,“ říká jeho majitel. Zaměstnává zde dvacet lidí a další ve vinařství. Snaží se obnovit starou slávu mělnického vína.
Právě mělnická vinařská oblast s rozlohou 160 hektarů je největší v Čechách a jednou z nejseverněji položených v Evropě. Většina těchto tratí patří do lobkowiczkého vinařství, které ročně produkuje až tři sta tisíc lahví vína pod značkou Ludmila.
S prodejem prý žádný problém není. „Množství vín, které se vyrábí v České republice, je zhruba polovinou objemu, který se vypije. Česká a moravská vína proto nikdy nebudou mít problém s odbytem,“ říká Jiří Lobkowicz, který pro první léta svěřil výrobu mělnického vína francouzským sklepmistrům. Sám s manželkou měl totiž na počátku devadesátých let s vínem zkušenost jedinou: „Rád jsem ho pil.“
