Na začátku roku 2003 vstoupila Česká národní banka již do šestého roku svého programu cílování inflace. Zavedla tento program jako první mezi transformujícími se zeměmi a celkově jako jedenáctá na celém světě. Asi není sporu o tom, že to byl „učební proces za chodu“, o čemž svědčí i změny, které byly v pětileté historii českého cílování inflace učiněny: změna cíle z čisté inflace na celkovou inflaci, přechod od prosincových cílů na celoroční koridor, dodatečně zavedené výjimky z plnění cíle, vyhlašování cílů po dohodě s vládou, zvěřejňování Zpráv o inflaci a zápisů z jednání bankovní rady a v neposlední řadě publikování „vějířovitých“ grafů prognózy inflace. Většina z těchto změn nepochybně přispěla ke zvýšení kredibility programu cílování inflace v České republice, a tím i v ČNB, nicméně některé problémy či otázky zůstávají i nadále.
V programu cílování inflace se centrální banka snaží nastavit svoje měnové nástroje tak, aby splnila vyhlášený cíl inflace. Kredibilita programu je úzce spojena zejména s plněním střednědobých inflačních cílů. Nicméně každá ekonomika je vystavena určitým šokům a nejistotě, takže i ta nejlepší centrální banka může svůj střednědobý inflační cíl minout. Pro každou centrální banku je tudíž základní otázkou, jak tyto inflační cíle nastavit, aby nejistota jejich plnění byla redukována na minimum.
Výběr.
Existují čtyři možnosti nastavení inflačních cílů, které zvyšují pravděpodobnost jejich splnění. První spočívá v cílování inflace pouze u vybraného spotřebitelského koše, jehož vývoj cen reflektuje jen dopady měnové politiky. V českých podmínkách byl tento způsob aplikován v letech 1998 až 2001 na indexu čisté inflace, avšak vzhledem k malé srozumitelnosti pro veřejnost byl tento cíl opuštěn.
Výjimky.
Druhá možnost spočívá v definování výjimek z plnění cíle. Tato možnost může být uplatněna zejména tehdy, když je ekonomika vystavena nabídkovému šoku. Nicméně se domnívám, že v případě existence velkého počtu výjimek a zejména malé explicitní specifikaci jejich vstupních podmínek tento „únikový institut“ vnáší do cílování inflace více pochybností než jistoty. Zároveň je velmi diskutabilní, zda i změny měnového kursu mají být součástí výjimek, či nikoliv.
Dlouhodobost.
Třetí možnost v redukci nejistoty plnění cílů spočívá v prodloužení časového horizontu cílů. Je-li ekonomika zasažena šokem, lze očekávat, že ve střednědobém až dlouhodobém horizontu následky tohoto šoku odezní a centrální banka trefí svůj inflační cíl. Nicméně i tento přístup vnáší do cílování inflace prvek nejistoty, protože veřejnosti se dost těžko vysvětluje, že centrální banku nezajímá aktuální inflace, či dokonce že ji nezajímá ani inflace v horizontu jednoho roku, ale že ji zajímá až inflace v horizontu od dvanácti měsíců dále. Navíc u dlouhodobých cílů je problém v tom, že veřejnost neví, jak moc je banka myslí vážně, když na jejich splnění musíme čekat několik let.
Interval tolerance.
Poslední možností, jak snížit nejistotu v plnění cílů, je v nastavení výše a rozpětí cíle. Je logické, že pokud si centrální banka nastaví cíl „vysoké“ inflace s velmi širokým pásmem plnění, tím jednodušší pro ni bude daný cíl splnit. Avšak kredibilita takového cíle, potažmo celé centrální banky, bude nízká. Domnívám se, že při stanovení výše a rozpětí intervalu inflačního cíle by centrální banka měla přihlédnout k dosavadní volatilitě inflace a měnového kursu v dané ekonomice. Tabulka ukazuje, že česká ekonomika dosahuje jedné z nejvyšších volatilit inflace, avšak volatilita kursu je na úrovni například Švýcarska. Dodejme, že obě volatility byly počítány za období leden 1994 až září 2002, tedy období, které u kursu zahrnuje nejen měnovou krizi z roku 1997, ale i silnou apreciaci koruny v letech 2001 a 2002. Naopak u inflace nezahrnuje skokový růst cen v roce 1993, který byl způsoben nemonetárním šokem v podobě zavedení daně z přidané hodnoty.
Jak již bylo uvedeno, program cílování inflace prošel mnoha úpravami. Vzhledem ke zpoždění mezi přijatými kroky měnové politiky a následným dopadem do ekonomiky je nutné již nyní se zabývat myšlenkou stanovení inflačního cíle pro rok 2006 a s tím souvisejícími možnými úpravami v cílování inflace v České republice.
Přímka.
První klíčová otázka při stanovení budoucího inflačního cíle by měla znít, zda má ČNB svoje cíle i nadále stanovovat v podobě intervalu s hraničními pásmy. Interval s hraničními pásmy je vhodný pro země, které vykazují relativní stabilitu nejen kursu, ale i inflace (například Švýcarsko). Volatilita kursu v Česku je relativně nízká (variační koeficient je pouhých 0,14), avšak volatilita inflace je vysoká (směrodatná odchylka činí až 3,4), což vede k tomu, že skutečná inflace často vybočuje mimo cíl. V takovém případě se zájem veřejnosti až příliš koncetruje na pouhé konstatování, že inflace je, či není v pásmu, a že ČNB svůj cíl splnila či nesplnila. Málokoho pak zajímá, jak velké je vychýlení a jaké to bude mít dopady do ekonomiky.
Pokud by byl nový inflační cíl stanoven „přímkou“ (například na úrovni 3,5 procenta) bez hraničních pásem plnění, bude sice nemožné trefovat se každý měsíc do přímky, nicméně plnění cíle by spočívalo nikoliv v hodnocení inflace v každém měsíci, ale v tom, že průměrná hodnota inflace ve středním až dlouhém období by se musela blížit hodnotě přímky, tedy cíle. Stanovení inflačního cíle formou přímky a nikoliv v podobě intervalu má tu velkou výhodu, že odpadne jednoduché hodnocení zda byl cíl splněn nebo ne, a veřejnost se začne více zajímat o velikost výchylky od stanoveného cíle a o trend inflace.
Vláda.
Druhý základní aspekt, který by měl být brán v úvahu při stanovení budoucích inflačních cílů, je komunikace centrální banky vládou. ČNB si své cíle do roku 2001 (včetně) stanovovala sama. Od roku 2002 byly stanovovány po dohodě s vládou. Tato změna nepochybně přispěla k získání větší kredibility programu cílování inflace v České republice. Spolupráce s vládou je ale nutná nejenom kvůli kredibilitě daného programu, ale i kvůli tomu, aby inflační cíle neodpovídaly pouze potřebám centrálních bankéřů, ale i veřejnosti a také potřebám dokončení procesu transformace s následným začleněním České republiky do Evropské unie bez následného tlaku na růst cen.
Nicméně program cílování inflace vyžaduje spolupráci centrální banky s vládou z opačného směru: vláda - přesněji řečeno fiskální politika - musí respektovat potřeby střednědobé až dlouhodobé stabilizace ekonomiky. „Nezodpovědná“, zadlužující se vláda zvyšuje nejenom inflační tlaky, ale i celkovou rizikovou prémii ekonomiky, což může vyústit v měnovou krizi i ve vynucené opuštění programu cílování inflace. V této souvislosti dodejme, že v době zavedení programu cílování inflace byl deficit státního rozpočtu pod dvěma procenty HDP, dnes se pohybuje mezi čtyřmi až šesti procenty. Zadlužení veřejného sektoru bylo v roce 1997 pod 20 procenty HDP, nyní dosahuje zhruba 30 procent a prognóza veřejného dluhu ke konci roku 2005 má být až 50 procent HDP. Při takto expanzivní fiskální politice bude náročné nejenom plnit inflační cíle, ale vůbec zachovat celý program cílování inflace v České republice.
Cílování hladiny.
Poslední, třetí aspekt, který bude nutno při stanovení budoucího inflačního cíle vyjasnit, je, zda pokračovat v cílování inflace, či přejít k cílování cenové hladiny. Pro to existuje následující silný argument: při cílování cenové hladiny získáme cennou informaci o tom, jaká bude cenová hladina v dlouhém období. To u programu cílovaní inflace nevíme, protože při podstřelení, či nadstřelení cíle nemáme mechanismus, který by kompenzoval minulé minutí cíle. Nicméně na druhou stranu je nutné přiznat, že cílování cenové hladiny vede k větší volatilitě inflace, protože se snaží kompenzovat minulé výkyvy inflace od inflačního cíle.
Rok 2006.
I když je teprve začátek roku 2003, přesto se domnívám, že je nejvyšší čas začít uvažovat o nastavení inflačního cíle české ekonomiky pro rok 2006. Mohl by být stanoven například na stejném principu jako ve Velké Británii - tedy „přímkový“ cíl s tím, že by tento cíl (průměrná inflace) měl respektovat potřeby vyšší míry inflace transformující se ekonomiky (viz Balassův-Samuelsonův efekt). Zástánci rychlého přijetí eura v Česku budou samozřejmě namítat, že cíl by měl být naopak dostatečně ambiciózní, aby splňoval maastrichtské kritérium inflace. Avšak výhody a nevýhody rychlého přijetí eura v České republice jsou stále otevřenou otázkou.
Mimoto se domnívám, že důvěra věřejnosti v program cílování inflace by se mohla ještě zvýšit dalším zlepšením komunikace ČNB s veřejností, konkrétně pak podrobnějším vysvětlením míjení inflačních cílů a toho, jaké kroky ČNB k nápravě dané situce přijala. Tudíž by bylo vhodné zveřejnit, zda na základě daného vybočení skutečné inflace od prognózy došlo k úpravě modelu sloužícího pro prognózování inflace, protože to byla právě chybná prognóza inflace, která vedla ČNB k chybnému nastavení měnové politiky.
V neposlední řadě by ČNB mohla začít publikovat skutečný „vějířovitý“ graf prognóz inflace, který bude obsahovat i pravděpodobnost dosažení jednotlivých „větví“ prognózy. I když je otázka, o kolik by se zvedla důvěryhodnost prognóz, kdyby veřejnost zjistila, že jednotlivé větve širokého vějíře dlouhodobé prognózy nemají vetší pravděpodobnost naplnění než například 25 procent.
