Setkání pokrytců

Nad summitem v Johannesburgu převládají rozpaky

Začíná summit pokrytců. I tato slova lze číst o světovém summitu o trvale udržitelném rozvoji, který začíná v pondělí 26. srpna v jihoafrickém Johannesburgu. O tom, zda může konference něčeho dosáhnout, se vedou spory měsíce. Jak někteří ekologičtí aktivisté uvádějí, je jisté jen jedno: letadla, která do Jižní Afriky přepraví šedesát tisíc delegátů z více než 170 zemí, spálí desetitisíce litrů paliva a nashromáždí 500 tisíc tun karbon dioxidových plynů. Takže summit prý s určitostí podpoří pouze globální oteplování.
Pesimistickému pohledu se ovšem v komentářích neubránila ani světová média či někteří politici. „Aby se něco změnilo, potřebujeme vedení shora, tlak zdola, anebo velkou ekologickou katastrofu,“ říká Crispin Tickell, bývalý britský velvyslanec v OSN. Jenže ani jedna z těchto tří podmínek úspěchu není k dispozici. Spojené státy George Bushe juniora multilaterární podniky podobného typu odmítají vést, tlak zdola není na změnu statu quo dost silný a katastrofa apokalyptických rozměrů (naštěstí) nepřišla.
Názory skeptiků, kteří odsuzují johannesburský summit předem, jsou pochopitelně pestré. Na čem se shodnou takřka všichni, je „zbytečně vysoký počet účastníků a příliš široká, a tudíž neakční agenda“. Nitin Desai, který se za OSN podílí na přípravách summitu, má na taková slova jednoduchou odpověď: „Ať už se zeptám kohokoli, které téma je třeba vynechat, nikdo se neodváží vybrat.“ Jaký tedy program bude?
První týden mají diskutovat experti, představitelé OSN a členové rozličných nevládních organizací na předem daná témata: zdraví, biodiversita a ekosystémy, zemědělství, voda a hygiena, energie a konečně regiony. Hlavy států přijedou teprve 2. září a jednání s jejich účastí potrvají tři dny.
Co se ambicí Spojených národů týká, summit v Johannesburgu nemá skončit žádným novým projektem či zásadně novou proklamací. Cílem olbřímího setkání hlav států je dohodnout větší množství konkrétních projektů, které by zaručily splnění závazků přijatých před deseti lety v Rio de Janeiru. Tam shromáždění hlav států (Earth Summit) přijalo v roce 1992 mimo jiné Deklaraci o životním prostředí a rozvoji, obsahující 27 principů. Dokument známý jako „Agenda 21“ představoval plán, jak deklaraci naplnit; to se nestalo, a proto je v Johannesburgu třeba vymyslet plán, s jehož pomocí se naplní i onen „plán na splnění plánu“.

Je to v rukou velmocí.
Výsledky letošního summitu pochopitelně ovlivní především postoje velmocí. Státy Evropské unie chystají v Johannesburgu prosazovat jednotnou pozici, k níž mají přispět denní konzultační schůzky vedené Dánskem coby právě předsedající zemí EU. Dostupné informace dokládají, že Evropská unie se hodlá v Jižní Africe soustředit na šest oblastí: - Voda a hygiena: Světové společenství by se podle EU mělo pokusit o snížení počtu lidí bez přístupu k pitné vodě na polovinu – a to nejpozději do roku 2015. Prostředkem má být evropská „vodní“ iniciativa, která sdružuje veřejné i soukromé prostředky, akcionáře a experty, kteří by měli společně vyřešit problémy vodních hospodářství v nejpostiženějších oblastech. EU vyčlenila na uskutečňování projektu v roce 2003 1,4 miliardy eur.
- Energie: Evropská unie chce rozšířit využívání čistších palivových technologií a hodlá prosazovat zvýšení poměru využití obnovitelných zdrojů energie. Podle představ EU by do roku 2010 měly obnovitelné zdroje činit patnáct procent všech využívaných primárních zdrojů energie. Státy unie jsou ochotny vypracovat rozvojovým zemím energetické programy a v roce 2003 jsou za ně připraveny utratit 700 milionů eur.
- Zdraví: Aby snahy zamezit šíření nakažlivých chorob byly úspěšnější, Evropská unie přesvědčuje členské státy Světové obchodní organizace k výrobě cenově dostupných léků dovážených do rozvojových zemí. EU navrhne vznik mezinárodního partnerství výzkumných týmů, které by pracovaly na vývoji léků nové generace.
- Globalizace a obchod: Evropská unie podpoří například vznik trhu s „organickými“ potravinářskými produkty, otevření trhů pro produkty z méně rozvinutých zemí, které byly dosud omezovány kvótami, a také hodlá zavést systém, jenž by zvýhodňoval rozvojové země podporující trvale udržitelný rozvoj.
- Globální veřejné blaho: Evropská unie by chtěla dospět k obecně přijatelné definici „veřejného dobra“, která by nabídla zdůvodnění některých akcí, doposud kontroverzních. Například jak se vyrovnávat s globálním oteplováním či změnami klimatu, a především podle jakých hodnot uspořádat názory na způsob, jak (a zda vůbec) jim globálně čelit.
- Trvale udržitelné způsoby spotřeby a produkce: Evropská unie by ráda vytvořila desetiletý program, jehož cílem by byla změna životního stylu a hodnotové orientace ve věci spotřeby. Přestože je Evropská unie největším světovým plátcem do různých rozvojových programů a je považována za progresivnější než Spojené státy či Kanada, aktivisté bojující za pomoc rozvojovému světu ji nešetří. Není to tak dávno, co země EU bránily volnému pohybu konkurenčního zboží ze zemí třetího světa na svých trzích; nyní se nejsilnější kritika týká extenzivních zemědělských dotací. (Evropa je v této otázce rozdělena, severní země jsou ochotny liberalizovat odvážněji, jižní „zemědělské“ státy stále trvají na kvótách a restrikcích.) V každém případě otázka volného a spravedlivého obchodu je podle mnohých klíčovou. Podle organizace Oxfam, která se zabývá mimo jiné světovým obchodem, připadají na každý dolar pomoci rozvojovým zemím dva dolary ztráty z nerovných obchodních podmínek. Třetí svět to podle Oxfamu stojí ročně sto miliard dolarů.

Vrtochy a nálady.
Na rozdíl od Evropské unie jsou Spojené státy jakousi noční můrou organizátorů summitu. Pokud se státníci mají v Johannesburgu dobrat funkčních výsledků, potřebují, aby Američané nestáli stranou. A to podle všeho hrozí.
Zatímco George Bush senior pomohl svou přítomností v Riu roku 1992 dodat váhu dosaženým dohodám, jeho syn do Jižní Afriky roku 2002 vůbec nemíní přijet. A to ani na nátlak aktivistů, kterým se mediálně postavil v čelo herec Leonardo Di Caprio. Když všechno dobře dopadne, americkou delegaci povede ministr zahraničí Collin Powell. A oč se bude snažit?
Spojené státy budou chtít podle všeho zabránit především případnému vzniku jakýchkoli nových multilaterálních institucí (v tomto snažení jistě naleznou podporu Kanady, Austrálie i Japonska) nebo multilaterálních smluv. Proč, to vysvětlil médiím na příkladu dohod z Kjóta mluvčí Bílého domu pro ekologické otázky: „Spojené státy by přistoupením ke Kjótskému protokolu o snižování emisí přišly o miliardy dolarů a o miliony pracovních míst.“ Takže Američané budou činit takřka pravý opak toho, co politici Evropské unie. Podle zpravodajů BBC budou Spojené státy v Johannesburgu – podobně jako na summitu v Monterrey – nejprve blokovat pokrok v přípravě mnohonárodních smluv a posléze některým státům navrhnou výhodné smlouvy bilaterální. Zajímavé ovšem je, že v této věci se američtí republikáni na domácí politické scéně neshodují s průmyslovými a obchodními kruhy. Řada lídrů amerického byznysu kritizuje přílišnou tvrdost Bushovy vlády vůči životnímu prostředí a požaduje jemnější přístup.
Tak či onak, přípravný výbor summitu připravil pro jednání dvě úrovně dohod a podle některých jde o „nebezpečnou hru se summitem“, která má Spojeným státům umožnit „business as usual“. Totiž: prvním typem bude konsenzuální dohoda, která nalezne nejnižšího společného jmenovatele přijatelného pro každého; druhým typem pak bude dohoda dobrovolná. Ta bude sice ekologicky či jinak mnohem ambicióznější, ovšem nebude k ničemu zavazovat ty státy, jež se nepřipojí. Může se tedy stát, že závěry johannesburských jednání nikdy nepřinesou globální akci. „Typ dohody číslo dvě,“ řekla BBC představitelka mezinárodního hnutí Přátelé Země Liana Stupplesová, „je pokusem vést svět podle momentálních vrtochů a nálad.“

Poškozená planeta.
Světový summit v Johannesburgu se nekoná pouze deset let po summitu v Riu, ale také přesně třicet let po konferenci OSN o lidském prostředí ve Stockholmu. Tehdy přijali pozvání pouze dva státníci, ale přesto šlo o významnou událost: problém životního prostředí se poprvé stal součástí mezinárodní politické agendy. Konference přijala Deklaraci 26 principů, z nichž mnohé jsou dodnes uznávány jako základ mezinárodního environmentálního práva. Ve Stockholmu roku 1972 vznikla také organizace známá pod zkratkou UNEP (Program OSN pro životní prostředí) a je to právě tato organizace, kdo nyní vydal zprávu o tom, v jakém planetárním kontextu se politici sejdou. Ve srovnání s rokem 1972 žije na planetě o 2 200 milionů lidí více, 15 procent zemského povrchu je označeno jako zničené lidskou činností, zmizely dvě miliardy hektarů úrodné půdy, téměř polovina všech světových řek je znečištěna, ubylo téměř 2,5 procenta lesů, vážný nedostatek vody sužuje téměř 40 procent světové populace, skoro 25 procent savců a dvanáct procent ptáků je ohroženo a celou třetinu globálního trhu s rybami lze označit přívlastkem „necitlivý“ vůči rybím populacím.
Klaus Toepfer, šéf UNEP, nazývá současnou situaci planetárním stresem a předpovídá, že za dalších třicet let bude světová konference politiků konstatovat, že více než 70 procent povrchu planety je ovlivněno nebo poškozeno lidskými zásahy a že 2,5 procenta lidí hladoví. Zpráva jím vedeného Programu OSN pro životní prostředí nazvaná GEO-3 (pracoval na ní tisícihlavý autorský tým) pak nabízí čtyři naprosto odlišné scénáře, podle kterých se bude světové společenství k planetárním záležitostem vztahovat:
1. Jako doposud budou politická rozhodnutí ovlivněna primátem trhu a hodnotami industrializované části světa.
2. Převládne přístup politický a silné vlády budou prosazovat pravidla a projekty na úkor globalizovaných korporací a společností.
3. Na první místo se dostane bezpečnost, velké rozdíly mezi různými částmi světa nezmizí a status quo bude udržováno jistým druhem síly.
4. Převládne idea trvale udržitelného rozvoje, na jejímž základě se rozvinou zcela nové modely institucionálního rozhodování.
Čili: „Úspěch či neúspěch konference v Johannesburgu rozhodne o osudu příštích generací,“ míní Klaus Toepfer. Přijmout tento názor na úrovni politické se ovšem letos s největší pravděpodobností nepodaří.