Arthur Hailey nikdy neuměl dobře počítat. Když mu bylo čtrnáct, kvůli selhání v matematice nedostal stipendium a musel opustit školu. V sedmnácti zase neměl v pořádku účty, a tak ho na hodinu vyrazili z realitní kanceláře. Přesto nedávno zemřel jako jeden z nejbohatších spisovatelů světa. Jeho jedenáct knih bylo přeloženo do čtyřiceti jazyků a prodalo se jich kolem 170 milionů výtisků. Zkrátka: Arthur Hailey včas pochopil, že „počítat“ lze i jinak.
K tomu, aby Arthur Hailey, jehož druhá žena Sheila publikovala v roce 1978 knihu nazvanou „Vdala jsem se za Best Seller“, nalezl vlastní literární styl, bylo zapotřebí jedné příhody a jednoho úspěchu v zastoupení.
Ona příhoda se odehrála v roce 1955 na palubě letounu Douglas DC 4, v němž pětatřicetiletý obchodní zástupce společnosti Trailmobile, vyrábějící traktory, cestoval z Toronta do Vancouveru. „Dokázal bych s tím strojem přistát?“ ptal se sám sebe muž, který za války sloužil u letectva. „Dokázal bych přistát, kdyby se posádka otrávila, kdyby během letu zkolabovala?“
Strach a spekulativní myšlenky byly tak silné, že když mladý Arthur Hailey šťastně dorazil domů, usedl ke stolu a za osm hodin sepsal televizní hru Let do nebezpečí. A hle, scénář se líbil: kanadská CBC jej koupila za 600 dolarů, pak hru převzaly americká NBC a britská BBC a nakonec hollywoodská společnost Paramount natočila na jejím základě film „Zero Hour!“.
Tento první úspěch sice učinil jméno Arthur Hailey známým, ale ještě se mělo přihodit to zásadní: budoucí masový autor potkal prozíravého britského nakladatele Ernesta Hechta ze společnosti Souvenir Press. Ten zařídil, aby dva zruční autoři vystupující pod pseudonymem John Castle hru „novelizovali“ (tedy: přepsali do románové podoby). A výsledek?
Kniha Let do nebezpečí, jež vyšla v roce 1958, zaznamenala velký komerční úspěch. Arthur Hailey si podle vlastních vzpomínek právě tehdy řekl: „Proč jsem to vlastně nenapsal sám?“
Nekopat!
Odpovědí na tuto otázku je nepochybně „novelizace“ další televizní hry No Deadly Medicine do románu Konečná diagnóza z roku 1960, jejíž autorství si již Hailey pohlídal. Následující opusy High Places (1962), Hotel (1965) a Letiště (1968) již představují autorovu klasiku. Co to znamená?
Po literární stránce jde o poměrně jednoduchý příběh, který se odehrává na pozadí velmi dobře faktograficky zpracovaného prostředí. Arthur Hailey věnoval vždy celý jeden rok faktografické přípravě, která zahrnovala nejen studium po knihovnách, ale i rozhovory s lidmi (například před napsáním románu Hotel prý přečetl 27 knih o hotelové branži).
Ačkoli se vždycky našli kritici, kteří populárnímu spisovateli vyčítali nedostatek psychologických postřehů, rafinovaných zápletek či hluboce prokreslených postav (někteří recenzenti říkali Haileyho faktům posměšně „faktoidy“, a třeba britský Guardian nedávno poznamenal, že „plody rozsáhlého výzkumu byly občas v knihách zabaleny do stěží stravitelných globulí“), autor bestsellerů si z toho příliš nenadělal: „Fakta,“ řekl v jednom z rozhovorů, „jsou jako dámské kalhotky. Je jich třeba, ale nesmějí být vidět. Uznávám, že někdy jsem se nechal unést a trochu je odhalil. Ale zdá se mi, že čtenáři mají rádi faktické pozadí smyšlených příběhů. Nikdy jsem se nesnažil být vzdělavatelem či advokátem zákazníků.“
Je ovšem neudržitelné do autora, který prodal 170 milionů výtisků svých knih, pouze kopat. Nikdo nemůže popřít, že Arthur Hailey založil jistý „faktografický“ literární žánr, na který navázal například Frederick Forsyth. Ostatně, za pragmatickou Ameriku to v Los Angeles Times stručně vyjádřil Anthony Burgess: „Když si zákazníci kupují knihy, většinou hledají sex, násilí a tvrdá fakta. Všechno tohle od Arthura Haileyho dostávají. Jeho postavy diskutují o problémech hotelového managementu ve chvílích, kdy jsou někomu nevěrné, a navíc krátce předtím, než je někdo zmlátí.“
Štěstí hledej v Kanadě
Autor, jehož literární styl je předmětem posměšků řady „seriózních“ kritiků a vědců, se narodil v roce 1920 v anglickém městečku Luton. Řada publicistů v tom nachází jistou symboliku: spíše anonymní a funkcionalistický Hailey, bez většího šarmu, humoru a jemné lidské motivace, je prý hluboko zakořeněn v hodnotách moci a peněz podobně jako toto bedfordshirské město, v němž se vyrábějí automobily.
Jenže přinejmenším první část Haileyho životního příběhu rozhodně nemohla být jiná než právě „funkcionalistická“. Ba co víc, dá se říct, že právě z ní musel spisovatel čerpat smysl pro ona „tvrdá fakta“, pro čtenářský apetit a pro jistý pragmatismus, který z něj činil spíše výjimku mezi slavnými autory: Arthur Hailey nikdy netrpěl falešnou iluzí o vlastní literární unikátnosti či velikosti.
Hailey se narodil v rodině továrního skladníka, kam se sklony k psaní příliš nehodily (malý Arthur již od svých deseti let zásoboval místní noviny dlouhými, a především pompézními „dopisy čtenáře“). Jeho matka sice přála synovi vzdělání a „lepší život“ a vedla ho ke čtení, ale rodinné finance jej po neúspěchu v matematice, který uzavřel cestu ke střední škole a ke stipendiu, přiměly opustit školu již ve čtrnácti letech. „Byl to nejsmutnější den v mém životě,“ tvrdil Hailey o padesát let později.
V letech 1934 až 1939 vystřídal Arthur Hailey řadu zaměstnání, včetně zmiňované anabáze v kanceláři realitního agenta. Jakmile bylo jasné, že válka Velkou Británii nemine, přihlásil se lutonský rodák do rezerv královského letectva. Jeho velení jej záhy poslalo za oceán, kde se Arthur Hailey (především v Kanadě) cvičil na pilota bitevníku. Za války podnikl Hailey řadu průzkumných letů jak v Evropě, tak na Blízkém i Dálném východě, a k jejímu konci se opět do Kanady vrátil: coby armádní letecký instruktor.
Když válka skončila, Arthur Hailey se znovu ocitl v Británii. Působil v roli prvního šéfredaktora armádního leteckého magazínu Air Clues, který existuje dodnes, ale poválečná Anglie ho nijak nenadchla. Jako bytostný konzervativec se děsil socialistických tendencí, jež kolem sebe pozoroval, takže když Winston Churchill prohrál na konci války parlamentní volby, měl budoucí autor bestsellerů jasno: v roce 1947, když jej britské královské letectvo propustilo ze svých služeb, emigroval do Kanady, již si ve válečných letech tolik oblíbil. Kanadským občanem (aniž by kdy ztratil občanství britské) se stal v roce 1952.
Kanadské začátky Arthura Haileyho byly ovšem podobně těžké jako jeho první roky mimo školu: opět se pokoušel o štěstí v realitní kanceláři, zastával nudnou pozici šéfredaktora podnikového plátku Bus and Truck Transport, či prodával traktory. Ale pozor: ona role obchodního cestujícího ve službách společnosti Trailmobile mu konečně přinesla štěstí. Jednak jej nudila natolik, že po večerech začal psát televizní hry, a pak způsobila, že Arthur Hailey usedl v roce 1955 do oné DC čtyřky, letící na lince mezi Torontem a Vancouverem…
Ve stylu „z nouze ctnost“
Úspěch, který zaznamenala televizní hra Let do nebezpečí, přiblížila Haileyho k roku 1956, odkdy se stal „spisovatelem na plný úvazek“. Jenže stále to nebylo ono; Arthur Hailey si musel na své psaní ještě po nějaký čas přivydělávat. Založil reklamní agenturu Hailey Publicity Services a učinil traktorovou Trailmobile svým hlavním klientem.
Haileyho působení v oblasti reklamy a public relations (byť bylo poměrně krátké) přivádí některé jeho kritiky k následující úvaze: nepsal své poměrně schematické příběhy, obložené bohatou faktografií, jako svého druhu marketingový produkt?
I kdyby ano, těžko jej za to soudit. Arthur Hailey se svými náměty a stylem „strefil“ do masového vkusu, jejž formovalo ekonomické a společenské klima poválečného probouzení: letecká doprava se stávala stále větší samozřejmostí, objevovaly se nové prvky terorismu, masová spotřeba považovala automobilový Detroit za symbol úspěchu a síly, podvědomý strach o život plodil zálibu v katastrofických scénářích. A konečně, neopominutelný je i vliv rozvolněných šedesátých let na Haileyho osobní život, a tudíž i jeho názory: „Nenacházím na nevěře nic špatného, je to normální a přirozené. Muži nejsou od přírody monogamní.“
Pomineme-li ovšem náměty a zápletky, které si spisovatel přesně a rafinovaně vybíral, jeho knihy dobře prodávalo ještě něco, co možná bylo ještě důležitější: Arthur Hailey učinil ctnost ze skutečnosti, za niž by se jiní autoři pravděpodobně styděli („Vlastně jsem ve svých knihách nevynalezl ani jednu postavu.“). Totiž - Haileyho postavy se sice ocitají v neobyčejných situacích, ale jinak jsou zcela obyčejné. Neboli: pro většinu čtenářů musí být představitelné dosadit za kteroukoli postavu sebe sama, a všudypřítomná fakta z reálného prostředí tuto iluzi jen zesilují.
Ostatně, neříkalo se i v socialistickém Československu, že škodovky vyrobené v pondělí a v pátek za nic nestojí? Říkalo; a jen málokterý uživatel této zdomácnělé pravdy věděl, že jde o citát. Byl to Arthur Hailey, kdo v románu Kola z roku 1971 „odhalil“ pravdu o detroitském (nebo obecně platném?) automobilovém zákulisí: zatímco v pondělí jsou dělníci ještě přiopilí po víkendových flámech, v pátek se již pro představy o čase volna nemohou na práci soustředit.
Muž, o němž jeho druhá manželka napsala, že je „temperamentní, precizní, sebestředný, maniakálně pořádný, bezohledný, netrpělivý, nerozumný, emocionální, zkrátka taková prasečí hlava“, ovšem vděčí za svůj literární úspěch ještě jednomu médiu: Arthur Hailey měl to štěstí, že jeho knihy propagoval film.
Nejznámější „reklamou“ na Haileyho dílo je pochopitelně filmová verze románu Letiště, která v roce 1970 vydělala 45 milionů dolarů (v hlavních rolích hráli Burt Lancaster, Dean Martin, Jean Sebergová a Jacqueline Bissetová). Ale tímto filmem, jenž založil éru katastrofických snímků, se filmová podpora Haileyho knih rozhodně nevyčerpává. Například román Penězokazci byl v roce 1976 převeden do televizního miniseriálu (hráli v něm Kirk Douglas a Christopher Plummer) a stejně dopadla v roce 1986 i kniha Strong Medicine (se Samem Neillem a Douglasem Fairbanksem jr.).
Vidět své jméno
Poslední román, který Artur Hailey napsal – a v roce 1997 publikoval – se jmenuje Detektiv. Po jeho dokončení odešel do literárního důchodu a podle některých kritiků napsal tuto knihu především proto, aby odpověděl na příkré kritiky, kterými recenzenti zahrnuli jeho předposlední román Večerní zprávy z roku 1990 (pro příklad vyberme z textu Marthy Gellhornové z Daily Telegraphu: „Tohle je kniha, kterou nelze ani odložit, protože ji vůbec nelze v ruce udržet. Že byla přeložena do 34 jazyků? Možná je čitelnější v jazyku urdu anebo v islandštině…“).
Znamená to snad, že se Mr. Bestseller k stáru začal zajímat o kritiky? Těžko říct, ale v jednom z posledních rozhovorů si takto povzdychl: „Takový list The New York Times nikdy v recenzi nepochválil žádnou moji knihu.“ Ovšem pokud má pravdu jeho žena Sheila (s níž se oženil po rozvodu s první ženou Joan Fishwickovou v roce 1950), jde jen o jakýsi záblesk smutku. Sheila totiž o svém životním druhovi po jeho smrti řekla: „Jediným jeho snem bylo vidět své jméno napsané na hřbetě knihy. A toho se rozhodně dočkal.“
Nakonec, ani s těmi počty na tom nemohl být Artur Hailey tak špatně: v roce 1969 si s pomocí daňových poradců spočítal, že se nevyplatí odevzdávat nekřesťanské peníze v Kanadě či Spojených státech. Odstěhoval se do Lyford Cay na Bahamách, kde podle svých slov vedl „skromný život, nijak nepokřivený penězi“. Penězi, které produkcí masové literární zábavy vydělal.
