Nad jednou z rušných bruselských ulic poblíž euročtvrtě visí velký plakát bombasticky oznamující začátek nové éry, takzvané evropské občanské iniciativy. Za poněkud fádním názvem se skrývá nová pravomoc občanů EU, s níž se mohou pokusit zavést vlastní regule, změnit stávající legislativu či zastavit připravované eurozákony. Od 1. dubna 2012 k tomu stačí pouze jediná drobnost: sehnat milion podpisů z nejméně sedmi zemí EU.
Iniciativ je už celá kopa. Kupříkladu Evropská federace veřejných odborů rozbíhá petici, která má zakotvit vodu a kanalizaci do evropské legislativy jako základní lidské právo. V podstatě by se tím zakázala privatizace vodních zdrojů. Jiné skupiny si přejí legalizovat manželství gayů a lesbiček ve všech zemích EU či zabránit zavádění přímých eurodaní, kterými by si unie chtěla záplatovat svůj rozpočet.
Ani sami politici nelení a spoléhají na občanskou sílu. Například předseda Evropského parlamentu, německý sociální demokrat Martin Schulz, doufá, že jeden ze symbolů zkrocení finančních trhů – daň z finančních transakcí – se podaří prosadit právě díky občanské iniciativě. Tato daň nemá na celounijní úrovni šanci a Schulz doufá, že naštvanost lidí na svět bankéřů se postará o dostatečné množství podpisů. Česko by zase mohlo zajímat, že rakouský kancléř Werner Faymann chce spustit celoevropskou iniciativu za odklon od jaderné energie.
Ale jak to v Evropské unii bývá, co se na první pohled tváří jednoduše, je ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Zavedení nového nástroje, který má EU učinit o něco uchopitelnější pro běžné lidi, už ostatně nabralo roční zpoždění a ani v den jeho slavného startu není mnoho okolností jeho fungování jasnější.
Podpisy se budou sbírat on-line, což se v době Facebooku může zdá jako ne tak zcela nemožné. Ale získat milion hlasů za podmínek, kdy lidé musejí sdělit různé osobní údaje, je věc jiná. Kdo bude sbírání podpisů kontrolovat? Jak se zabrání, aby nedošlo k úniku osobních dat? Kdo rozhodne, že petice je platná? Existuje spousta otázek, na které jsou jednoduché odpovědi, v praxi se ale mohou ukázat jako neschůdné.
Kupříkladu neexistuje jeden společný seznam nutných informací, které musí majitel podpisu během petice sdělit. Zatímco Finům stačí vyplnit „jen“ jméno, adresu a datum narození, Francouzi a Italové musejí prozradit také číslo svého občanského průkazu. A Španělé ještě dodat elektronický podpis. Otázkou tedy je, jak legitimní může být petice, která stojí na nesourodých informacích o signatářích. A nejen to, podpisy musejí být ověřené. Některé státy proto uvažují o tom, že touto službou pověří soukromé společnosti. A to je náklad, který může organizátory petice odradit.
Navíc ani milion regulérně posbíraných podpisů nemusí stačit. Každou petici bude posuzovat Evropská komise, a pokud bude mimo pravomoci bruselských úředníků nebo například „hanlivá, neopodstatněná a obtěžující“ či v rozporu s unijními hodnotami, bude odmítnuta.
Jeden příklad je už na stole. Profesor Niccolo Milanese z Evropského univerzitního institutu pak ochladil naděje, že občané budou moci zrušit každoměsíční cestování europoslanců mezi Bruselem a Štrasburkem. Podle Milaneseho iniciativa za jedno sídlo není „oprávněná“. Štrasburk jako sídlo europarlamentu mohou zrušit jedině členské státy.
Občanská iniciativa tak trochu připomíná svojí komplikovaností Lisabonskou smlouvu, jejíž součástí je. I smlouvu její tvůrci všemožně vyzdvihovali jako nutný posun EU k efektivnějšímu vnitřnímu fungování a srozumitelnější prezentaci navenek. Jak se ale ukázalo, bylo to jen zbožné přání.
