Léto je pryč a dovolená s ním. Průvodci po cizích zemích jsou vyrovnaní pěkně v knihovně, ale knihy o Praze a jiných českých městech zdaleka nezabírají v poličkách tolik místa. Londýn máme prochozený, o památkách v Římě se učí už na základní škole, kdekdo se projel na gondole v Benátkách, prošel po Champs-Élysées v Paříži nebo Unter den Linden v Berlíně. Ale kdy naposledy jste se byli v klidu projít po Praze a objevili nějaká dříve skrytá místa?
Petr Ryska, autor projektu Praha neznámá, prošel všechny pražské čtvrti. Město má rád a zná ho jako málokdo jiný. Před lety začal psát blog o pražských zákoutích, budovách, nouzových koloniích, o známých místech i o takových, o kterých neměli ani rodilí Pražáci tušení. Po nějaké době zkusil své znalosti předat zájemcům naživo při komentované vycházce po Novém Světě. „Bál jsem se, že nikdo nepřijde, ale zájem veřejnosti nakonec předčil mé očekávání,“ přiznává počáteční rozpaky.
Nakonec se rozhodl opustit své zaměstnání a Praha neznámá se stala z koníčku jeho prací. Spolu s kolegy pořádá komentované vycházky po Praze, díky kterým se můžete dozvědět netušené detaily třeba i o čtvrti, ve které žijete. Místo nostalgických vzpomínek na léto se s námi pojďte projít podzimem a místy, kterými nás ve svém vyprávění provedl Petr Ryska.
Kinského zahrada
Nádherná část Smíchova je stále tak trochu ve stínu slavnějšího Petřína. Při procházce potkáte pár lidí, zejména běžců a pejskařů. Stromy, jezírka, i stavby budete mít skoro jen pro sebe. Pokud se vám nebude chtít šlapat do kopce, využijte petřínské lanové dráhy a pak se dejte přesně na druhou stranu, než je Pražský hrad. Jakmile podejdete Hladovou zeď, ocitnete se na pozemcích, které si kdysi vybrali Kinští jako místo svého letního odpočinku.
Cestami, které se rozdělují a klikatí, je zahrada protkaná, ale pamatujte, že se chcete držet co nejvýše, abyste došli ke smutným troskám bývalé restaurace, kterou jeden čas vlastnil i hudební skladatel Karel Svoboda. Původní empírový pavilon, na kterém ještě visí modrý vývěsní štít, už světlá budoucnost nečeká, je ale stále připomínkou starých časů.
Přečtěte si také o nejlepších mimopražských kavárnách:
Výběrová káva se z výjimky stala normou ve všech koutech republiky
Od restaurace vedou krátké schody k jezírku s roztomilou bronzovou sochou lachtana, kterému z nozder stříká voda. Jejím autorem je Jan Lauda. Od něj se vydejte dále směrem ke Smíchovu a příliš neklesejte. Dojdete tak k naprosto unikátnímu dřevěnému podkarpatskému kostelíku, který působí kousek od strahovských kolejí jako zjevení. Kostel byl původně postaven v obci Velké Loučky u Mukačeva, na konci osmnáctého století se přestěhoval do nedalekých Medvedovců a odtud k desátému výročí připojení Podkarpatské Rusi k republice přicestoval do Prahy i s místními obyvateli, kteří ho hlavnímu městu darovali. V kostele se i dnes konají náboženské obřady a v neděli dopoledne k němu pravidelně stoupají věřící od hlavní brány.
V Kinského zahradě měl původně stát celý národopisný skanzen, ale k jeho zbudování nakonec nedošlo. Kromě kostelíku tu najdete ještě dřevěnou zvoničku hned za letohrádkem Kinských. Empírová chlouba zahrady, kterou Kinští využívali k odpočinku, než je z ní vyhnal kouř z okolních nově vzniklých továren, dnes patří Národnímu muzeu a obdivovat v ní můžete národopisné sbírky. Ty si ale nechte do horšího počasí, v Kinského zahradě je totiž pořád co objevovat.
Prosecké skály
Pokud máte Prosek zafixovaný jen jako velké nevzhledné sídliště na kopci nad Vysočany a Libní, zkuste ho rehabilitovat. Má své kouzlo a nemusíte ho ani nijak složitě hledat. Původní náves je jen kousek od stanice metra. Cestou k ní minete sokolovnu, ve které bylo až do konce války ukryto oblečení Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše spolu s několika granáty.
Nejvýznamnější a nejstarší proseckou stavbou je kostel sv. Václava, kolem kterého se rozprostírá starý hřbitov. Milou novinkou z doby nedávné jsou tři sochy madon od sochařky a malířky Zuzany Čížkové u hřbitovní zdi. Každá je z jiného kamene - mramoru, pískovce a žuly. Pokorně shlížejí k zemi a působí poněkud smutným dojmem. Snad proto se jich zželelo některému z jejich obdivovatelů a za chladného počasí každé madoně nasazuje jinak barevnou čepici a kolem krku dává šálu.
V kontrastu se starým kostelem je v roce 2016 postavená vyhlídka Prosecké skály, ke které vás nepřekvapivě dovede ulice Na Vyhlídce. Impozantní kamenná stavba musela u místních hledat pochopení.
Stavba má ale své opodstatnění a pohled na město z proseckého kopce je dechberoucí. Z trošku jiného úhlu se můžete na Prahu podívat z nedaleké vyhlídky Emy Destinnové, místními starousedlíky zřejmě stále preferované. Nová vyhlídka stojí nad pískovcovými skalami, které od konce 19. století sloužily k těžbě hnědého, ale i vzácnějšího bílého pískovce. Pro nemajetné dělníky skýtaly práci a mnohdy i nocleh. Sloužily také jako úkryt pro zboží nejrůznějšího druhu a původu. Podzemí protkané chodbami vzniklými těžbou je už roky veřejnosti nepřístupné. Většina vchodů byla zazděna a v některých jsou umístěna plechová okénka s kruhovým otvorem, která slouží k průletům netopýrů. V jeskyních mají totiž svá obydlí. Radnice Prahy 9 dlouhodobě plánuje podzemí opět zpřístupnit a schody do něj by měly vést právě z nové vyhlídkové terasy. Snad se toho už brzy dočkáme. Pohled na Prahu od Hradu nebo z vrchu Petřína se nikdy neomrzí, ale viděli jste metropoli už z druhé strany?
Libocký kříž
Praze 6 nechybí zeleň ani architektonické skvosty. Spusťte se z Petřína Libockou ulicí dolů a Hvězdou to zase projděte zpátky. Libockou kdysi lemovaly nádherné vily, které si jejich bohatí majitelé nechávali stavět jako letní sídla hned za zdí zeleného lesoparku. Je smutné pozorovat, co z nich zbylo, ale je dobré domy vidět, dokud některé z nich ještě stojí.
Nejkrásnější je Schubertova vila s výraznou toskánskou věžičkou, stojící sotva pár kroků od hlavní brány do obory. I od silnice jsou dobře vidět pozůstatky nevšední neorenesanční krásy, kterou pro svého otce, významného advokáta a později malostranského notáře Eduarda Schuberta von Soldern, navrhl jeho syn architekt Zdenko. Jeho starší bratr Viktor pak vyzdobil fasádu sgrafity, která jsou stále do určité míry zachovaná. Vila byla ještě v osmdesátých letech obývaná a v rámci možností udržovaná. Od 90. let to s ní jde ale prudce z kopce a naděje, že ji jednou někdo opraví a znovu probudí k životu, se pomalu vytrácí. Běžte si ji prohlédnout alespoň zpovzdálí a pak pokračujte Libockou dolů, až narazíte na úzkou vydlážděnou cestu vedoucí ke Hvězdě.
Zavede vás na bývalý libocký hřbitov, na kterém se nepohřbívá už od roku 1902. Když se pozorně rozhlédnete, najdete vjednom ze stromů zarostlý krucifix dávno vytržený ze svého podstavce. Jeho původní podoba se dá najít na dobových fotografiích. Strom objímající ukřižovaného Krista je však ještě krásnější. Po chvilce kontemplace se můžete vypravit nahoru do obory. Samotný letohrádek z roku 1555 jistě stojí za pozornost, ale jižně od něj na pravém břehu potůčku narazíte na okrouhlou asi čtyři metry vysokou cihlovou věž se čtyřmi kulatými okýnky. Jedná se o studánku Světlušku. Z věžičky vede vstup do štoly hradního vodovodu, kterou se měla voda dostávat do Pražského hradu. Ten byl ale záhy připojen na veřejný vodovod, a tak voda ze Světlušky zásobovala až do roku 1974 ruzyňské domácnosti.
Samotná věžička je ale velmi krásná, jejími autory jsou český architekt Otto Rothmayer a jeho učitel Jože Plečnik. Oba slavní architekti společně realizovali stavební úpravy Pražského hradu a objekt studánky ve Hvězdě je jedním z jejich společných děl. Pěšinkami vedoucími vzhůru dojdete zpátky na Petřiny nebo až na Vypich.
Za Prahou a přece v Praze
Dřívější lesk a dnešní bídu Barrandovských teras mají obyvatelé Prahy denně na očích. Mohou si jen představovat, jaké to bylo krátce po jejich otevření v říjnu 1929, když hosté zaplnili díky teplému počasí venkovní stoly i vnitřní restauraci a kavárnu. Když po dalších osmi letech přibyl ke komplexu i slavný Trilobit bar, mohli tu hosté trávit celé dny i noci. Od rána do pozdních hodin tu bylo co dělat a nemuseli nutně jen sedět u jídla nebo skleničky. Pomineme-li noční tanec v Trilobitu, nabízely terasy i opravdové sportovní vyžití v plaveckém bazénu postaveném krátce po dokončení restauračního komplexu v bývalém vápencovém lomu pod ním.
Jediný bazén závodních parametrů u nás měl dost zásadní nevýhodu. Slunce na něj svítilo jen dopoledne. Obloha se nad barrandovským bazénem definitivně zatáhla, když byl na druhém břehu otevřen plavecký areál Podolí. Do studené vltavské vody už se nikomu nechtělo.
Totální zkázu Barrandovských teras můžete poznat i na vlastní nohy. Areál koupaliště je přístupný a relativně bezpečný. Projít se můžete po dně bazénu, do kterého teče maximálně déšť, a přitom obdivovat elegantní tvary celobetonové funkcionalistické skokanské věže architekta Václava Kolátora. Počítejte ale s tím, že to není nijak povznášející pocit, spíše na vás padne melancholie. Terasy samotné přístupné nejsou, přestože se do jejich blízkosti pohodlně dostanete autobusem i tramvají.
Pozornost i obdiv si ale zaslouží i původní vily v Barrandovské ulici, které jsou výjimečně dobře zachované.
Lázně na Vidrholci
Klánovice leží na samotné hranici Prahy. Ve městě a v lese zároveň. Za svůj vznik vděčí okrajová pražská obec Václavu Klánovi z vedlejších Šestajovic, který pochopil, že za parcely uprostřed lesního porostu, vzdálené jen pár desítek kilometrů od centra Prahy, budou někteří lidé ochotni zaplatit majlant. Část pozemků v lese Vidrholci koupil, rozčlenil na parcely a výhodně prodal. Obci, ve které začaly růst nádherné vily stejně rychle jako houby v přilehlém lese, dal i své jméno.
Ve 20. letech pak Rudolf Utěšil vybudoval moderní lázně, které se staly volnočasovým centrem pražské smetánky. Přes den tu vyhrával jazz, ze dvou restaurací a francouzské jídelny voněla skvělá jídla a uprostřed venkovního bazénu se vynořoval a zanořoval ostrůvek, který sloužil tanečníkům v plavkách jako parket.
V lázních to žilo, ale jen do doby, než byly v roce 1952 vyvlastněny a v roce 1988 definitivně srovnány se zemí. Zbyla jen budova centrálních garáží a krásné vily kolem. Pokud se do Klánovic vypravíte, rychle pochopíte, proč měla obec v lese takové kouzlo. Má ho dodnes.
Obecná škola
Patříte-li mezi fanoušky filmu Obecná škola, máte poslední možnost vidět zbytky pěti původních budov, ve kterých se film na počátku 90. let natáčel. Nyní v žalostném stavu, poničené požárem a vyrabované, čekají na své zbourání, nebo až se definitivně rozpadnou. K areálu školy, která fungovala až do 80. let minulého století, se přes zamčenou bránu nedostanete, ale obrázek o tom, že 20. a 30. léta neznamenala jen nekonečnou party na „Klánovické riviéře“, si uděláte i z přilehlé bývalé nouzové kolonie Na Slatinách, která stále žije čilým ruchem, byť její podoba není ani dnes příliš lákavá.
Slatiny jsou přístupné z ulice Nad Vršovskou horou nedaleko Edenu. Svěrákovo vyprávění je poměrně věrné. Dokonce i Rosenbaum měl svou reálnou předlohu a rozvodna elektrických závodů, ve které pracoval otec hlavního hrdiny, dodnes stojí v docela zachovalém stavu. Na Slatinách ale budete muset krásu místa tak trochu hledat. Příbytky ze zbytků stavebních materiálů nebo třeba vlakových vagonů se organicky mění. Některý vyhoří, jiný zničí bezdomovci a za pár dní tu z jejich zbytků vznikne nový. Stejně jako tehdy, když kolonie vznikala.
Čtěte také:
Lukeš: Špatnou architekturu najdete v každém stylu
Joie de vivre aneb Průvodce Paříží pro milovníky dobrého jídla a pití
Skvělé jídlo je všude. Užijte si cesty po světě prostřednictvím lokálních chutí a vůní
