Pražský Dopravní podnik nabízí projížďku s překvapením
Následující příběh může být ukázkou toho, jak si zdánlivě vzdálené společenské události dokážou chapadlovitým pohybem podat i nejprůměrnějšího občana, který se po ránu spořádaně sune do práce, a uvrhnout ho do nepředpokládaného zmatku.
Takové cestování městskou hromadnou dopravou je totiž vůbec zajímavá věc, kdo je všímavý a zrovna nekolabuje z ranního nevyspání, může na velmi malé ploše odebírat slušné společenské vzorky. Zaznamená přitom kupříkladu alarmující výskyt motivu lebky na oděvech či doplňcích všeho druhu, bůhvíproč nejlépe v kombinaci s trsy třešniček. Zřejmě jakýsi smyslu zbavený stupidní revival barokního mementa mori povýšený na módu ve stylu Pirátů z Karibiku, nesoucí však skryté poselství o křečovitém popírání smrti. Je pozoruhodné, že se na jediném individuu mohou vyskytovat hned několikrát, třeba na bundě, ponožkách i příruční kabele. Až by člověka napadlo, že čím víc jich na sobě má, tím lépe je ochráněn před syrovou realitou, tím víc je jaksi paradoxně „naživu“. Zkrátka řekni mi, kolik máš lebek, a já ti povím, jak na tom jsi…
Jindy je člověk svědkem nepředloženého chování ze strany spoluobčanů. Co ale dělat, jestliže se nepředloženě chová sám přepravce?
Je pátek ráno, bratru 8.45, do 28. října scházejí dva dny, opouštím jako obvykle zvýšeným tempem stanici metra Malostranská a řítím se k ostrůvku tramvaje. Jedna tam právě kotví, ale dveře se už zavřely, a tahle tedy rozhodně má nebude. Leč pozorný řidič nelení znovu otevřít a přece jen mě vpouští na palubu. Vděčně splývám s davem, ve třiadvacítce dle očekávání hojně promíseným s turisty, kteří si po ránu masochisticky razí cestu vzhůru na Hrad. Jsme tu vpravdě tělo na tělo, ruce svírají vše, co se pokud možno nehýbe. Vím, že od Brusnice už bude zase pokoj, a tak zaklesnu batoh mezi kolena a stoicky se pověsím na nejbližší volný klandr. Babylonské zmatení jazyků kolem pomalu vrcholí, z okénka pochopitelně nevidím, ale podle prudkého zhoupnutí a obdivných vzdechů tuším, že právě vybíráme zatáčku u Chotkových sadů.
Ovzduší houstne a tu můj sluch nyní navíc registruje i mimořádný zvukový doprovod. Zní to jako nevázaný večírek od sousedů nebo jako když si někdo pustí hlasitou hudbu do sluchátek. Vtom sebou tramvaj trhne. Rovinku u Belvederu si chce řidič podle všeho jaksepatří užít, škoda jen, že cestující mu v tomto adrenalinovém poryvu nemohou sekundovat. Polom mezi plastovými sedačkami je naprostý, turisté zděšeně piští a s úlevou se hrnou ven.
Notně odlehčená mašina dál pokračuje po své obvyklé trase, alespoň doufám. Táhlému stoupání k Pohořelci zřejmě nelze z řidičova pohledu odolat: zařazuje maximální kvalt a mně začíná svítat. Večírek se totiž dnes koná přímo v jeho kabině. Řidič na sebe mluví sám, lépe řečeno se sluchátkami na uších do ohluchnutí cosi vyzpěvuje. Jsem u cíle. Zběsilá jízda na rychlostním okruhu tramvají číslo 23 a 22 se prudce přerušuje. Z nedokonale utěsněného kokpitu zrovna zní: „Křišťálová noc se blíží.“ Ve zpětném zrcátku maně zachytím řidičův lesknoucí se pohled přepravce-gentlemana. Pokud vím, po pražské židovské čtvrti už nějakou dobu koleje nevedou, skoro bych se však vsadila, že tenhle borec tam 10. listopadu v té své tramvaji dojede i po dláždění. Abych se přece jen poohlédla po nějakém slušivém doplňku s lebkou…
(praporek)
Až by člověka napadlo, že čím víc jich na sobě má, tím lépe je ochráněn před syrovou realitou, tím víc je jaksi paradoxně „naživu“
