Jak se překládá pětadvacet tisíc slov
Všech 154 sonetů Williama Shakespeara doposud přeložilo jen sedm Čechů. Jeden z nich k nim dnes může přidat ještě třicet Shakespearových dramat a plán i na zbývajících osm. Je to ambiciózní projekt a jistě bude jednou řazen k historicky významným. S hrami v překladech Martina Hilského se od roku 2000 mohou setkat diváci Letních shakespearovských slavností; stal se do značné míry jejich dvorním překladatelem.
Berete ohled na specifika zakázky? Máte před očima prostory Nejvyššího Purkrabství Pražského hradu, konkrétní herce, diváky? Pro mě je výhodou znát herce, který ztvární hlavní roli. Když vím, že jím bude Jiří Langmajer, snáze se mi vkládají slova do jeho úst, protože znám jeho herecký typus. Je to ale jen pomůcka, protože výsledek by v každém případě byl skoro stejný. Stejně jako Shakespeare psal možná pro jednoho konkrétního herce, ale text pak sloužil tisícům dalších, tak je při vzniku překladu sice dobré myslet na herce, ale nesmí to znamenat, že překlad bude nepřenosný, nehratelný.
V takovém případě už by to ani nebyl dobrý překlad… Přesně. Byl by omezen záměrem, který by nebyl můj, ale třeba inscenační.
Letos chystáte představení Shakespearovi šašci, vlastně jakési pokračování Bláznů, milenců a básníků z minulých ročníků… Je to takový seriál, řečeno dnešním jazykem. Jde o průřez Shakespearem s mým průvodním slovem. Je to takový obtížný žánr: divadelní představení je umělecké dílo výsostné, kdežto toto je, řekněme, zvláštní druh divadelní přednášky. Letos, v režii Karla Kříže, bude řeč o klaunech, šašcích a bláznech. Opět půjdeme od nejranější první komedie Marné lásky snahy až ke Králi Learovi. Bude se tam opakovat klaunství v zábavnějším smyslu až k hloubce blázna, který říká Learovi pravdu.
Překladatel se zpravidla příliš neobjevuje na veřejnosti, bývá skrytý. Vy jste výjimka, dokonce vystupujete na scéně spolu s herci. Jak se vám „hraje“ na jedněch prknech s profesionály? Stojím vedle nich, jsem laik a mou funkcí je tak trochu jejich profesionálnost zdůrazňovat. Nemám ambici se tvářit jako herec a ani Boris Rösner (vloni režíroval Blázny, milence a básníky - poznámka autora) ani Karel Kříž mě do toho netlačili. Já jsem já a mám právo dělat věci, které by profesionální herec nemohl. Z poloviny svá vystoupení improvizuji, protože si myslím, že to tak má být, ale máme například domluvené narážky. Herci to potřebují jako signál, aby se neztratil rytmus. Jde často opravdu o vteřiny. Herci zase zpětně inspirují mě, protože jejich herecký instinkt uchopí někdy text jiným způsobem než já.
Stalo se vám někdy, že byste sledoval představení, které jste překládal, a měl pocit, že došlo k zásadnímu nepochopení díla? Stává se to tehdy, když se režisér vydá úplně jiným směrem. To je samozřejmě jeho právo, ale jakmile se to dotýká zacházení se slovem a do představení se vsouvá úplně jiný text, můžu mít problém. Shakespeare není žádná nedoktnutelná modla či mramorová socha. Ale měnit radikálně jeho text se prostě nevyplácí, protože Shakespearův text je téměř bez výjimky divadelně lepší, nosnější než texty jeho upravovatelů. Víc si proto rozumím s režiséry, kteří se opírají o původní text – samozřejmě krácený. I tak jsou úplně svobodní v imaginaci a mohou stvořit krásné, velmi současné představení, a nikoliv podbízivé v tom lacině postmoderním smyslu, kdy se Shakespearův text vlastně zruší.
Shakespeare je proslulý bohatou slovní zásobu, ve svých hrách a sonetech používá na 25 tisíc slov. Dokážete odhadnout, kolik slov jste použil v překladech?
Právě dokončuji třicátou hru a mám v programu dodělat Shakespeara celého. Mé shakespearovské překlady si bere takzvaný korpus českého jazyka – a tam to jednou spočítají. Je ovšem třeba říci jednu věc: Angličan či Američan běžně použije hluboko pod deset tisíc slov, na každodenní život mu jich stačí dokonce méně než pět tisíc. Shakespeare kromě toho, že stvořil Hamleta a Romea a Julii, vlastně stvořil anglickou řeč. Angličtina byla jiná před Shakespearem a po něm - a to lze říci o velmi malém počtu básníků. Angličtina je lexikálně nesmírně bohatá, čeština je v tomto směru chudší, což je dáno i rozdíly ve vývoji jazyka a řeči.
Spíše než kvantita je však důležitější kvalita. Obraznost slova, metafory či slovní hříčky jsou nesmírně složité, ale zároveň nesmírně zajímavé problémy. Tam jdete úplně nadoraz svých možností a talentu, ale i na samou hranici možností jazyka. Čeština je úžasná třeba v komice slov, jejich akčnosti. Máme vidy, které angličtina musí všelijak opisovat. Zkuste říci jakýmkoliv cizím jazykem: Dovři ty pootevřené dveře! Nebo jsem si například ve Veselých paničkách vymyslel jméno Brouzdal. A vy můžete říci dobrouzdal, nabrouzdal, přebrouzdal, přibrouzdal, ubrouzdal - všechna ta slova mají jiný význam, i když jsou ze stejného kořene. To angličtina neumí.
Jste v případě obrazných pojmenování spíše ztrátový, nebo „nepřeložitelné“ právě popsaným způsobem přiměřeně kompenzujete na jiných místech? To je velmi těžká a zajímavá otázka. Přirozená odpověď by zněla, že překlad je vždy ztrátou. Prohra překladu je permanentní, řekl bych. Ale jsou vítězství - a nejsou drobná. To, co nyní řeknu, je věc názoru a nepřijme to každý překladatel. Totiž že jde o to zachovat energii originálu daleko více než doslovný význam slov, protože to samozřejmě nelze. Jakmile ovšem přemýšlíte o funkci slov, o jejich duši, akci a tak dále, můžete být najednou partnerem originálu a neztrácet. A pak nastávají výjimečné situace, kdy můžete dokonce získat. Rád bych vám to vysvětlil: stoprocentně platí, že když dnešní Angličan a Američan slyší komplikovanou Shakespearovu komedii jen s mírnou modernizací, která se týká pouze výslovnosti, zmešká asi třetinu slovních hříček - protože jsou zasuty čtyřmi staletími a jejich původní význam je už dnes nepřenosný. Jenže překladatel musí číst i další literaturu daného období a samozřejmě komentáře k dílům, aby byl schopen všechny hříčky odhalit. Takže je pak v jiném médiu jinými slovy udělá na místě, kde byly v originále. Potom ve chvíli, kdy se anglický divák nesměje, protože hříčka je zasutá a on ji přejde, může mít shakespearovský divák v Praze podobný prožitek a reagovat stejně jako divák v Londýně v roce 1605.
Logicky by si Shakespeare, respektive diváci, zasloužil překlad do angličtiny… Fenoménem dnešní doby je, že Shakespeare se hraje daleko více v jiných jazycích než v angličtině. Jeho angličtina se skutečně pomalu vzdaluje současníkům, takže už jsem o úvaze přeložit Shakespeara do angličtiny slyšel. Myslím ale, že k tomu nedojde, ani bych to nechtěl. Oni ho překládají inscenačním způsobem, kostýmem, hraním. Divadelní řeč funguje i tehdy, když slovní hříčku nerozkryjete. Hra totiž nezáleží na jedné slovní hříčce, ani na deseti, ba ani na dvaceti. Například takový Peter Brook hrál Shakespeara na Středním východě před publikem, které neumělo ani slovo anglicky. A lidé na hru reagovali.
Je pro vás obtížné dodržovat různé druhy rýmů, asonancí a dalších prostředků básnického jazyka? To beru jako popis práce. Kde je rým, musí být rým, kde je asonance, musí být asonance (souzvuk samohlásek na konci veršů bez ohledu na souhlásky – poznámka autora). Tady je čeština úžasná, protože má flexe, zatímco angličtina nikoliv. Ta má slovo „friend“, přítel: první pád je friend, druhý zase friend, jenže s jinou předložkou, ale pořád friend, což umožňuje rým jen na –end. Když si vezmete v češtině přítel, přítele, příteli, přítelovi – to už máte čtyři rýmové možnosti, do rýmu se nabízejí slova jako nový, tele, celý a ta najednou generují množiny. Shakespeare má často takové rýmy jako light, night, slide, white, might – rýmují se sice, ale příliš vynalézavé rýmy to nejsou. V češtině si můžete hrát se slovesnými tvary, minulými časy a podobně. Jazyk je takový hudební nástroj, a když víte, jak na něj hrát, tak je radost rýmy vytvářet, protože krásně znějí. Takže kromě smyslu musíte objevit i všechny tyto věci a na všechny ty nástroje hrát. Pak nastávají momenty iracionální, intuitivní, které jsou vůbec nejcennější, protože tehdy jsou otisky překladatelových prstů nejhlubší. Tam se překlady nejvíce liší. Ale to je můj lehce neobjektivní názor. Vůbec mě nepopudí názor, že překlad je jen derivace – když si to někdo myslí, je to jeho věc, ale také jeho omyl…
Takže se nelze divit, že konkrétně u Shakespeara existuje tak velký počet různých překladů.
Úžasné je sledovat postavu překladatele třeba u sonetů. Jen sedm lidí v Čechách za celou historii jich přeložilo všech 154. Když je položíte vedle sebe, někdy jsou ty básně úplně o něčem jiném. Všechny se ale liší minimálně „vůní“, každého překladatele napadne při práci něco jiného. Například u sonetu číslo 129 existuje českých překladů dokonce osmnáct! Ty variace jsou úžasné, ale na druhou stranu je to zoufalé. Když to domyslíte, zákonitě někdo položí otázku: Osmnáct překladů jednoho sonetu, to mě nezajímá. Já chci jeden, ten nejlepší! Na to musíte odvětit: Ale pane, paní, ten nejlepší překlad prostě neexistuje! Máte tu různost, můžete si z nich vybrat ten nejlepší právě pro vás. Je to hrozně zajímavé, protože Angličané mají jen jednu podobu tohoto sonetu. Na druhou stranu mají tisíce jeho výkladů. Když někdo u nás přečte překlad sonetu, a pak řekne, četl jsem Shakespearův sonet 129, zeptejte se, co na tom sonetu vlastně bylo od Shakespeara. Jediná přesná odpověď zní: ani slovo. Ten sonet vlastně je a není Shakespearův. Je to obrovský problém, jenže co teď s tím?
Z překladu sonetů mám nicméně velikou radost, protože přestože jsou to básně, dočkaly se pátého vydání. Za mnou třeba přijdou i mladí kluci a řeknou, že s pomocí některého ze sonetů sbalili holku. Jestli je to pravda, je to pro mě největší kompliment. Být užitečný ostatním mi činí radost.
Troufl byste si odhadnout, čím by byl Shakespeare, kdyby žil v dnešní době?
Zaprvé bych uvedl, že kdyby Shakespeare žil dneska, tak už by to nebyl Shakespeare. Ale je to z mnoha důvodů zajímavá myšlenka. V dnešní době si ho nedovedu představit… co vám ale mohu říci odpovědně, je, že Shakespeare byl na pomezí komerční kultury a naprosto výsostného umění. A celý jeho vtip spočívá v tom, že oboje dokázal skloubit. Tady je myslím zajímavý vzkaz do dnešní doby: on byl na jedné straně podnikatel, protože byl vlastně akcionářem divadelní společnosti a pochopitelně mu šlo o peníze, o pokladnu, aby na něj lidé chodili. Ale zároveň byl kumštýřem - i génius si může, konec konců, svou prací vydělávat (někdy dokonce i vydělat) na živobytí. Už tehdy se najímali lidé, aby psali rychle - podobně jako dnes vznikají seriály - ale po nich pes neštěkne. Shakespeare je však prořád s námi. Dokázal, že Hamlet je strhující drama pro každého: někdo si z něj vezme mord a jiný začne přemýšlet o metafyzických otázkách bytí a nebytí. Volba je na vás. Hamlet i bez „být, nebo nebýt“ je pořád o něčem. Čili Shakespeare pojal obojí a dělal divadlo – nepoužil bych slova komerční, ale spíš zábavné. Nicméně v žádném případě nebyl komerčním bavičem v dnešním slova smyslu. To, co dělal a co dnes pokládáme za vrchol umění, bylo umění, které oslovovalo neobyčejně širokou diváckou obec. Vždyť jeho divadlo stálo vedle medvědí arény a on soutěžil s býčími a medvědími zápasy… To je totéž, jako by dnešní dramatik soutěžil se Spartou a Slavií. Jenže Shakespeare v tom souboji obstál.
Třeba by v dnešní době hry vůbec nepsal. Vždyť toho také nakonec nechal, nezemřel jako dramatik, ale jako William Shakespeare, gentleman s erbem, a poslední tři roky podnikal s pozemky – prý dost tvrdě a dobře.
Možná by uměl konkurovat televizi… Shakespeare byl velice otevřený jakýmkoli impulzům, televize by pro něj mohla být zázrak. Kdo ví, jestli by nedokázal možností moderních médií geniálně využít. Představte si, že by Bouři psal s vědomím, že má k dispozici dnešní technologie. Je samozřejmě možné, že by v dnešní době byl televizním autorem. V tom případě by to ale nebyl ten Shakespeare, které dnes známe.
Mají technologie nějaký vliv na literární překlad? Obrovský. A nejen na literární. Víte, co mi řekl tuším Lawrence Ferlinghetti? Že pozná báseň napsanou na počítači. Tomu ale nevěřím. Počítače používám, ale nerozumím jim. Jedna věc mi ale připadá nesmírně zajímavá a vzrušující: vztah médií, technologií a kultury. Když si vezmete, jakou revoluci způsobil v době svého vzniku knihtisk, jsem přesvědčen, že internet znamená ještě větší revoluci a už teď mění naše vědomí, myšlení, cítění a psaní, jen ještě nejsme schopni přesně vnímat jak. Už ale vycházejí studie o computerech a Shakespearovi, totéž se dělá s Joycem. Když si pak vezmete divadlo, kde počítače vstupují do scény jako základní nástroj scénografie, tak už není o čem mluvit. Tam se dají využít úžasně, ale zároveň to vůbec není záruka dobrého divadla. Na dobré shakespearovské divadlo vám totiž stačí prázdné prkenné jeviště, na něm pár vynikajících herců a báječný text.
Martin Hilský (62)
Narodil se 8. dubna 1943 v Praze. Do roku 1965 studoval angličtinu a španělštinu na FF UK v Praze. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán na stipendijní pobyt na univerzitě v Oxfordu a rok působil jako mladší vědecký pracovník na Linacre College. V letech 1989-1998 stál v čele Ústavu anglistiky a amerikanistiky UK, kde působí jako profesor.
Od Snu noci svatojánské v roce 1984 přeložil Martin Hilský dalších 29 Shakespearových dramat. Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Jungmannovu cenu, v roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku a za shakespearovské překlady královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria. Hilský je dále autorem například monografie Současná britská próza (1992), knižní studie angloamerické avantgardy Modernisté (1995), napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře.
Martin Hilský je ženatý, s manželkou Kateřinou, rovněž překladatelkou, má tři děti: Kryštofa (32), Veroniku (30) a Ondřeje (26).
Letní shakespearovské slavnosti 2005
Každý rok představuje magazín E8 některou z osobností Letních shakespearovských slavností. Letos jsme zvolili tvůrce, jehož práce už několik let festivalu doslova koluje v krvi, přestože nebývá v popředí tolik jako Jiří Langmajer, Jan Tříska a další. Překladatel Martin Hilský přeložil pro jednu z premiér ročníku Večer tříkrálový a texty komponovaného večera Shakespearovi šašci. Podílel se také na překladu třetí letošní premiéry, a to Kupce benátského s Bolkem Polívkou v hlavní roli. Dále je autorem překladů reprízovaných inscenací Hamleta a Romea a Julie.
Ve spolupráci s generálním partnerem festivalu, společností PPF, letos připravila agentura Schok nejpestřejší program v historii slavností. PPF v jejich rámci otevírá na Pražském hradě zároveň výstavu fotografií Ladislava Sitenského Hrdinové z Albionu (více na stranách 50-51).
Festival začal 17. června a potrvá do 10. září. Více informací nalezenete na www.shakespeare.cz.
